Svátek první jarní mrkve

V jedné zemi měly být volby. Bohužel je nějakým zázrakem vyhrál lehce praštěný kandidát Béďa Mrkvička. Už podle svého jména miloval mrkve. Zrušil všechny svátky a rozhodl, že se veškeré oslavy musí nějak týkat mrkví. Vzniklo proto mnoho nových svátků. Svátek první jarní a letní mrkve, svátek poslední mrkve v určitém období, vždy neočekávané svátky zatím největší mrkve za sezonu a podobné hlouposti.

Lidem se to samozřejmě vůbec nelíbilo. Zvlášť těm, co byli alergičtí na mrkve, ale stejně je museli jíst. Nejčastější smrtí bylo přecpání se mrkvemi.

Není tedy divu, že spousta lidí chtěla uprchnout do zahraničí. Jenže ani to nešlo. Hranice byly zavřené a když chtěl někdo jet na dovolenou, musel to hlásit dopředu. Ještě k tomu s ním jeli i ozbrojení strážci, kteří na něj dohlíželi. Prostě teror.

V tomto volebním období nesmírně stouply sebevraždy. Vláda proto zavedla zákon, že když se někdo zabije, jeho rodina nebo přátelé půjdou na doživotí do vězení.

Lidé už nevěděli, co mají dělat, ale jeden muž, Petr Popel, to vyřešil originálně. Protože uměl přimět předměty, aby levitovaly, vytvořil si kolem sebe bariéru z popelnic. Protože ale doma nic neřekl, jeho rodina si myslela, že šel někam na výlet. Když už to však trvalo 2 týdny, začali se bát, že se zabil a že půjdou do vězení. Petr, který byl také telepat, to vycítil a ze svého úkrytu vylezl. Po nějaké době se tam schovávala celá rodina. Když se, jako každé 2 týdny, provádělo sčítání lidu, zjistili, že v domě Popelových nikdo není. Začalo rozsáhlé pátrání, jenže Béďa byl hloupý a jeho policie jakbysmet, takže je nenapadlo podívat se do hromady popelnic.

Popelovi se mezitím prokopali za hranice té strašné mrkvové země a spokojeně se tam usadili. Krátce nato se lid na Béďu Mrkvičku domluvil a sesadil ho. Místo něj nastoupila laskavá prezidentka Mařka Slunečná, která zakázala konzumaci mrkví v celé zemi.