Vítězství Johanna Kowalského

Van der Haak měl ten večer plné ruce práce a vůbec nepotřeboval, aby se mu na stole rozeskákal mobil v zuřivých vibracích. Naštvaně pohlédl na displej a zjistil, že mu volá to prase, ten dobytek, ta nula, ten demagog, jinými slovy Kowalski, Johann Kowalski. Tihle dva muži se nenáviděli.

Van der Haak stiskl zelené tlačítko a přitom si z navyklé zášti stihl pomyslet, že tahle barva se opravdu hodí pro hovada typu Kowalského.

"Slyším," ohlásil se a dal si záležet, aby z jeho hlasu přímo tryskal despekt.

"A tady Kowalski! Pane Haaku, neruším?"

"Rušíte!"

"Výborně. Potřebuji naléhavě, abyste za mnou přijel do institutu."

"Teď? Vy jste se zbláznil! Copak nevíte, že se zítra koná kongres? Ale samozřejmě, že víte, budete tam opět vykládat své demagogické pohádky o tom, jak nám skot prdí do atmosféry."

"To je věc názoru, Haaku, koneckonců, zítra budete mít možnost se proti těm pohádkám, jak vy říkáte, odborně vymezit. Ale teď vám doporučuji, abyste všeho nechal a přijel, ujišťuji vás, že je to ve vašem nejvlastnějším zájmu."

Van der Haak znejistěl. Kowalski by si nedovolil blafovat a těžko by se takto dětinsky pokoušel rozptýlit ho od příprav na zítřejší zasedání. Uškodil by tím sám sobě, neboť van der Haak by bez váhání jeho pokus použil proti němu, na kongresu by k tomu měl nesčíslně příležitostí a Kowalského by přede všemi znemožnil. Tady musí jít o něco vážného. Nakonec, do ústavu, kde Kowalski provádí to své šarlatánství, je to nanejvýš deset minut.

"Dobrá, přijedu, když tak naléháte. Doufám, a vy doufejte také, že tu cestu nebudu vážit zbytečně," řekl Haak s další dávkou čerstvého despektu.

"Tím si můžete být jistý," odpověděl Kowalski a Haaka nepatrně zamrazilo. Jako by vycítil v Kowalského hlase stopu vítězství. Oblékl se a počínal si přitom spěšněji, než by byl ochoten si přiznat. O čtvrt hodiny později vcházel do Kowalského pracovny.

Oba nepřátelé na poli vědy si podali ruce. Kowalski pokynul Haakovi, aby jej následoval k velkému pultu, obsazenému přístroji a monitory, na nichž pulsovaly různobarevné křivky. Haak se ušklíbl. Z hloubi duše pohrdal tímhle divadlem, které tak rádi strkají lidé, podobní Kowalskému, pod nos veřejnosti, aby navodili dojem, že jejich strašení je založené na číslech a sinusoidách. K smíchu!

Kowalski usedl a ukázal Haakovi na prázdné křeslo vedle sebe. Haak chvíli posečkal, aby si nezadal, a teprve potom se posadil vedle Kowalského. Ten se natočil a spustil: "Jak dobře víte, pane kolego, zabýváme se v našem ústavu hledáním definice vztahu mezi koncentrací takzvaných skleníkových plynů a lidskými aktivitami. Práce to není snadná, zvláště když nám v tom brání lidé vašeho typu. Nepřerušujte mě prosím!" To řekl Kowalski, když sebou Haak popuzeně trhl.

"Kromě toho, a to už není tak docela známá věc, se tu také zabýváme výzkumem mozku, přesněji řečeno, hledáme způsob, jak zformátovat mozkovou činnost do člověku srozumitelné podoby. A mohu říct, že jsme v této oblasti dosáhli překvapivých úspěchů. Zkrátka, vyvinuli jsme způsob, jak v podstatě přečíst a zobrazit lidské myšlenky bez nutnosti bezprostředního kontaktu. Není v tom nic spirituálního nebo mystického, myšlenka je v podstatě obyčejné vlnění, které se dá zachytit a teď, díky naší technologii, i zpětně interpretovat. Jediný problém dosud byl ten, že veškeré toto vlnění se nám ihned po svém vzniku rozptýlilo mimo dosažitelnou sféru do volného vesmíru. Básnicky by se to dalo vyjádřit známým výrokem: Co je prchavější, než myšlénka? A o to jde. Tohle omezení už neplatí. A tím se vracíme do známých vod, protože koncentrace oxidu uhličitého, oxidu siřičitého, dusíku, vodních par a dalších, dosáhly takových hodnot, že nezabraňují pouze rozptylu tepelného záření, ale také úniku vlnění, vyvolaného mozkovou činností každého člověka na planetě. Zatímco ještě relativně nedávno byla, abych tak řekl, životnost myšlenky tak krátká, že jsme sice byli schopni detekovat její vznik, ale v žádném případě jsme ji nedokázali převést do srozumitelné podoby, protože nám jednoduše frnkla do kosmu, dnes je situace naprosto jiná. Díky skleníkovému efektu se nám myšlenky hromadí v atmosféře a my máme dostatek času je zpracovat. S tím je spojený jeden velmi zajímavý jev. Každé myšlenkové vlnění je jedinečné ve své frekvenci a amplitudě. Něco jako otisk palce. To znamená, že je možné neomylně určit jejího původce. Vyvinuli jsme software, který přiřadí každé detekované myšlence jedinečné ID, podle něhož můžeme identifikovat myslitele. Zajímá vás to, pane kolego? Mělo by. Už proto, že vaše ID máme také. Nebylo těžké ho zjistit. Náš software pracuje s počtem pravděpodobnosti, takže stačilo zadat několik hesel a hledat jejich výskyt v databázi detekovaných myšlenek. Pro naše potřeby jsem zadal hesla: Kowalski, prase, dobytek, šmírák, demagog a program vybral čtyři kandidáty, mezi nimi i vás. A při čtyřech kandidátech už nebylo těžké zúžit filtr natolik, abychom se dobrali přímo k vaší osobě. Zkrátka a dobře, pane kolego, známe vaše myšlenky tři měsíce zpět.“

Van der Haak předstíral pohrdavý úsměv, ale uvnitř mu lehko nebylo. A Kowalski nemilosrdně pokračoval: „Pro malou ukázku…počkejte, jak že se jmenuje ten váš šéf? Má takové směšné jméno…Ruppert? Ano, Ruppert! Takže se podívejme na jednu pasáž z vašeho přemýšlení, pane kolego.“ Kowalski cosi napsal na klávesnici a monitor ztmavl. Za okamžik se na něm začala formovat jakási třírozměrná scenérie, už bylo možné poznat dvě postavy, které spolu souloží ve sprše. Detaily byly vynikající kvality a Kowalski, s hraným údivem spráskl teatrálně ruce: „Počkejte, ta žena…není to Ruppertova manželka? No ano, je to ona! Ale s kým to…pane kolego, kde jste se vzal se ženou svého šéfa ve sprše? Ví o tom Ruppert? Dám krk na to, že nemá ani tušení, že mu v duchu souložíte s chotí. Nebo to není jen v duchu? Ten vás nebude mít rád, až se to dozví. Pokud vím, ani teď vás nemá nějak zvlášť v oblibě.“

Van der Haak zbledl a na čele mu vyrazil pot. Celý se roztřásl, v ústech měl sucho. Chraplavě zašeptal: „Co ode mne chcete?“ Kowalski se spokojeně natáhl v křesle: „Já? Nic, vůbec nic, pane kolego. Chtěl jsem vám jen ukázat, jak si tady u nás v institutu, kterým vy tak pohrdáte, no, zkrátka jak si tady vedeme a čeho jsme už dosáhli. To je vše. Uvidíme se zítra na kongresu, pokud vím, máte tam dosti výraznou přednášku na obhajobu podpory hospodářského růstu, který, mezi námi, znamená další zvyšování emisí do atmosféry. No nic, každý na tuto věc máme svůj názor.“

Haak pochopil a zachraptěl: „Říkal jste, že pokud plyny nedosáhnou určitého stupně koncentrace, nejste schopni evidovat, co si kdo myslí?“ Kowalski pokrčil rameny: „Ano, tak nějak jsem to říkal. Ale toho si nevšímejte, pane kolego.“ Haak pokračoval: „A pokud by se teoreticky koncentrace vrátila na předchozí hodnoty, moje myšlenky pro vás budou opět nedostupné?“ Kowalski neurčitě rozhodil rukama a sotva znatelně přikývl. Haak pochopil podruhé. Vstal a beze slova opustil pracovnu, kde se na křesle pohupoval usmívající se Kowalski.

Nazítří ohromil van der Haak celou vědeckou obec, když pronesl klíčový projev celého kongresu, ve kterém zcela v rozporu s původní koncepcí odsoudil narůstající znečišťování ovzduší a postavil se za omezení produkce zplodin a zvýšení podílu alternativních zdrojů energie. Účastníkům neunikla jakási podivná nervozita, se kterou Haak neustále pomrkával do křídla zastánců čistých energií, v jejichž čele trůnil Kowalski. Sálem létaly otazníky, kterým bylo souzeno zůstat bez odpovědi.

“Takový to býval rázný, energický člověk, takový to býval progresivní vědec, a teď?” říkával od té doby Ruppert a dodával posmutněle: “Já vám, když se na toho Haaka dívám, tak bych skoro řekl, že ten člověk má strach myslet…”