Aby to vyšlo

Nevím už ani, kdy to přesně bylo. U takových událostí, je to tak vždycky. Bylo jí něco kolem osmnácti. Kasia se vlastně nikdy moc nesvěřovala, ale to, že není šťastná, si všimli tak nějak všichni. Jenomže tehdy se ještě nepěstovala sezení u psychologa. Tak co s ní? Všichni čekali, že jí to nějak časem přejde. Když jsem ji nachytala v koupelně se zapalovačem, došlo mi, jak moc naivní jsme byli. Mívala ovázanou ruku, ale že si ubližuje, by nás nenapadlo. Hned jsem začala s výslechem, jak dlouho to dělá, jak často, ale proč to dělá, ne. Neměla jsem odvahu, podvědomě jsem se bála, co bych se dozvěděla. Taky jsem jen její bába, ale my v rodině se máme moc rádi na něco takovýho. Kasia ne, byla jiná. Zakázala jsem jí, se pálit a zapalovač vzala. Může si koupit nový, ale já ostražitě hlídala každý její krok. Stála jsem i u dveří na záchod, aby tam nebyla moc dlouho. Začala být nervózní, její milovaná babička jí lezla na nervy. Jasně jsem věděla, že teď jsem jí spíš na obtíž, chtěla jediné, střepat se mě. Její nenávistný pohled plný pohrdání, mě pronásledoval i ve spaní. Kladla jsem si pořád otázku, kde se to v ní bere. Do školy chodila jenom jako, musela jsem jí doprovázet. Stejně mě to neuklidnilo. Mohla se pálit sama na záchodě o přestávce. Nebo v šatně. Říct v hodině učitelce, že si zapomněla sešit ve skříňce. Možná Kasiin styl, nevím. Sama za mřížemi v šatně ohnutá, aby se zase mohla pálit na stehně. Mučila jsem se těmi představami. Sama v šatně. Ohnutá se zapalovačem v ruce. Bolest. Kasia. Bolest. Sama.

Nenápadně čekat kousek od školy a jít deset metrů za ní. Zbytečně nenápadně. Věděla, že ji sleduju a šla schválně rychle, aby její bába byla v těch červnových dnech zadýchaná a zpocená. Na schodišti jsem se srazila s jejím otcem. „Hlavně že nebere drogy,“ pravil na mé stížnosti.

Den na to byla Kasia jak med. Dokonce se mnou cestou ke škole mile konverzovala. Odpoledne to z ní vylezlo: „Chtěla bych jí do kina.“ „Aha, tak já na něco koupím lístky.“ Její mimika mi prozradí, že ne se mnou. „S někým jiným?“ Kývne. „Tak proč ne, aspoň se odreaguješ. Usměje se, má mě tam, kde potřebuje.

Večer kouřím na balkóně. Můžu si přiznat, že jsem ráda za volnou chvíli. Najednou uvidím Kasiu na rohu ulice, jde s nějakým klukem. U vchodu se k ní nahne, ale Kasia prudce ucukne. Kluk něco naštvaně vyhrkne. Doufám, že ne nějaké nadávky. „Ty krávo!“ Tak přece. O dnešních mladých si nedělám iluze. Tenhle se chtěl zatím jenom líbat, ale já je znám. Jednou jsem omylem zahnula do opuštěné uličky a vyrušila souložící pár. Oba kalhoty u kolen, holka přitlačená ke zdi s roztaženýma nohama.  Rychle jsem se otočila zpátky, ale stejně jsem viděla, co jsem vidět nechtěla. Nejdřív líbat a pak přitlačit ke zdi a…

Kasia hlasitě práskla dveřmi a rázně zamířila do svého pokoje. Dneska jsem jí nechala. Ráno jsem našla na prostěradle krev a pod polštářem žiletku. Ani tak mě nevyděsila ta žiletka, jako to, že už se nesnažila nic schovávat.  Stejně jsem všechno uklidila. Odpoledne jsem si sedla na její postel a čekala. Čekala až Kasia přijde ze školy. Vešla s hlavou skloněnou. Odkašlala jsem si. Zvedla překvapeně hlavu, pohlédla na mě a na ustlanou postel. Stála tam tak ztraceně v tyrkysovém overalu, že jsem měla chuť rozbít tu stěnu mezi námi. Rozpřáhnu opatrně náruč. Kolem krku mě nesměle obejmou Kasiiny paže. Rozbrečí se mi na rameni. „Zlatíčko, to se někdy stane, že kluk chce mnohem víc, než mu dovolíš,“ šeptala jsem jí do vlasů. „To není kvůli tomu,“ vysouká ze sebe mezi vzlyky. „Hlavně už si neubližuj. Všechno bude dobrý,“ houpám ji v náručí. „Nebude,“ řekne a v jejím hlase slyším prázdnotu. Mlčím. „Já dál nemůžu, já…“Kde je ta malá holčička, která byla šťastná i z nových gumiček do vlasů?

V noci se vzbudím s bolestí na hrudi. Dojdu si do kuchyně pro vodu. Najednou se mi zatmí před očima a padám, nevím kam. Slyším v dálce hlasy, zvuk sanitky. Za ruku mě drží drobná dlaň, Kasiina dlaň. „Holčičko,“… „Babičko, lež.“ V nemocnici je strašně moc světlo, ale já mám stejně zavřené oči a bolest byla horší.

Ležím už týden na nemocničním pokoji. Návštěvu mám každý den, přijde celá rodina až na Kasiu. „Kde je Kasia?“ „Má moc učení.“ Výmluvy a uhýbání očí. Kdo na ní teď dává pozor. Je ztracená. Nechci, aby byla sama ztracená ve velké Paříži. V neosobním velkoměstě, kde se nikdo o nikoho nestará. „Potřebuju odejít,“ řeknu doktorce. „Aspoň ještě týden vydržte,“ přemlouvá mě zbytečně. Sbalím si tašku, ani na sanitku nemám čas, spěchám na metro. Na eskalátorech předbíhám netrpělivě lidi, trochu se zadýchám. Na nástupišti mě přepadne hrozná bolest na hrudi, mnohem horší než tehdy doma. Sesouvám se na lavičku. „Paní, co je vám? Já zavolám sanitku,“ angažuje se jeden mladík. Poznám ho, je to ten, co se chtěl muckat s Kasiou a ona nechtěla. Jen kývnu, ale vím, že příjezdu sanitky se nedočkám. Ležím na lavičce, když nad sebou uvidím něco bílého. Přibližuje se to. Kasia celá průhledná. „Babičko, neboj se. To jsem já. Oni ti to neřekli? Já jsem skočila z mostu, víš. Hned druhý den ráno, co tě odvezli do nemocnice. Musela jsem si dát do bot kameny, aby to vyšlo.“ Zavírám oči a hlavou mi pořád zní ta poslední věta, aby to vyšlo. Aby to vyšlo…