fixace na klid je největším přečinem vůči životu

______

 

I.

               Fixace na klid je nejvyšším přečinem vůči životu.

Četl tu větu už po několikáté, a zatímco servírka přinesla černou kávu a dva prášky proti bolesti hlavy, dokouřil další cigaretu z nové krabičky. Voněla povědomě. Zhruba před týdnem, když naposledy souložil s Kornélií, dostal chuť na surový nikotin. Měl potřebu kombinovat více slastí dohromady. V momentě, kdy přirážel silněji a z úst mu vycházely obláčky kouře, ho přepadla nutkavá touha přestat a začít se bezmezně smát. Fyzická potřeba pokračovat to však hrubě potlačila. Nikdy nebyl úplným volnomyšlenkářem.

Poslední dobou je všechno vygumované. Možná. Čert ví, vždyť ten běh věcí je vždy o něčem úplně jiném. Nikdo nepozná o čem. Proto vlastně jen píšeme řádky a satisfakcí bývá nedělní oběd či sklenička s blízkým přítelem. Věci mají spád a daří se, ale otázka toho, co bylo, překryje i ten nejhezčí aktuální prožitek.

... byla to ta největší chyba a její prvotní důsledky probíhaly bez vyššího uvědomění. A to nejhorší. Chceš dál -

II.

Bláznivá sobota. Jsem naprosto prázdný a k novým nápadům odmítavý. Z posledních útrob samoty vylézá nepřátelská touha cosi zničit, cosi krásného. Pohybový detektor oznámil dvaatřicet osob v mém bezprostředním okolí. Myslím, že se zblázním. A neodmítavě odejdu dál a najdu něco bližšího. Jeden by řekl, že se chovám jako idiot. Niterní vložky, co dál? Je to jen soustava hrdopyšných myšlenek, nikterak spolu blíže nesouvisejících. Počátek. Na počátku byl orgasmus. Sexuální matadoři to tak vidí. Nelze jim oponovat, ve zprávách by nepřišli s ničím lepším. Jen tupě pozorovat černé obdélníky, kterak na ně dopadá paprsek světla a část končetin člověka.  

Po chvíli musel odejít z kanceláře. Jeho vztyčená postava tvořila dlouhé stíny na jižní zdi a opilcům by působila hypotalamová zděšení. Tady si ho ale nevšímala ani obrovská moucha, okolo které v bezprostřední blízkosti prošel. Když se za ním zaklaply dveře, někdo si zvolna odkašlal. Do konstantního a úplného ticha.

... Skoro pláčeš, cítím to. Okolo černých konečků řas se tvoří kapalina, jen částečka skupenství, atom nářku. Stejně na to myslíš i teď, podvědomě. Říká se podvědomě, protože je nad vědomím navalena hromada balastu? Nebo je vědomí zaseto do kypré půdy, ač častokrát plné kamení? ...

III.

Všechno podstatné se stane ještě dnes. Alespoň tomu všechno nasvědčuje. Pokud je tedy podstatné to, co se děje. Pro případ, že je podstatné to dlouhotrvající, tak se všechno podstatné bude dít až za nějaký čas. V lineárním režimu. Nikoli najednou.

... Obdivuji tvůj nehřející nadhled. Nestálo to za to, ale přeci jen ses cítila... Hledala jsi to lepší, vím - 

Běh času ho zastihl právě tehdy, když vybíral nejkrásnější předmět v armitráži sklenářského krámku. Neustále si právě tu chvíli promítal na zadním projektoru svých očí. Vybírat to nejkrásnější. Ten paradox ho doháněl k slzám, které nemají úplně jasný původ.

V podstatě jsem se bál všeho, co přijde poté. Neznamenalo to, že zapomenu na minulost, právě naopak. Vnitřně jsem brečel pod každým slunečníkem na zahrádkách v centru. Brečel jsem pod každou infantilní diskokoulí, zasyčen v mase lidí, kteří smýšlí jinak. Mě nezajímalo jak. Nikdy jsem nebyl příliš empatický, ani v takovém umění neshledával přílišnou jistotu a vážnost. Bůhvíproč. V dnešním tisku se barví jedna historka za druhou a empatie v nich hraje tu zásadní roli. Prý máš pomáhat druhým, být schopen hladit jejich duši přes dusnou tělesnou schránku. To vše nezávisle na tom, jestli je daný člověk špatný.

IV.

Je nezbytné si uvědomit, že žádný člověk ve své podstatě špatný není. Stává se jen odrazem svých činů, které jsou vedeny v závislosti na tolika sociálních a životních faktorech, že je nesmyslné považovat každý za tu nejlepší volbu. A hanili byste tvora, který není schopen v jakémkoli momentě smýšlet dle vlastních nejlepších úsudků? Ne. Dokonce by vám ho bylo líto. Dedukce. Každého mi bylo ve své podstatě líto. Někdy víc a někdy méně. Jediné co vím, je však to, že ten pocit soucitu... vždy převažoval. Ta hnací myšlenka tedy nebyla vedena za střízliva. Častokrát si tohle uvědomím před spaním, když už nemohu dýchat.

Odhlučněná místnost plná dechu. Křičíš s úžasem v očích. Paradigma podzimu provrtává naše vzpomínkové kanálky - z donucení procházíme zrcadlovým sálem, křivíme na sebe úsměvy a se stresem na líčkách vzpomínáme na to, co bude -

V.

Kornélie o tom nemusela vědět. Bylo to celé jeho malé tajemství. Napsal jí na svou životní pojistku a pohrával si s myšlenkou, jak s těmi penězi ta krásná naivka naloží. Skoro mu připadalo, že se historie bude opakovat. S někým jiným. S jiným bláznem.

Panebože, už nedokážu psát, přemýšlet ani chodit. Celé mé tělo je pouhým předpokladem. Stalo se to omylem, říkáválas. Nechci tě brát za slovo. Omyl neexistuje. Prošeptávám noc a úlehám až o půl čtvrté s řadou pseudofilozofických zápisků na účtu za telefon. Pořád chybíš jakostním parfémem od Chanelu. Ačkoli už jen v rohu koupelny.

VI.

Stojatá voda. Několik žab teskně mlčí svou serenádu a nad rybníkem padá raná mlha. Kráčí oblečen do hřejivého kabátu a náhodný pozorující by snad i řekl, že jde o typického podzimního insomniaka, nebýt břemena na zádech, díky němuž se pohybuje trochu nedůstojně. Strojová kadence. Na nehybnou hladinu dopadají první řetízky a okovy. Pytel s kamením uvázaný k dolním končetinám pomalu klesá k špínou zčeřenému dnu.

VII.

Štěstí je slastí nevědomí.

______

---