SNÍM ČI BDÍM

Moje první dílo po kurzech tvůrčího psaní....a moje první dílo pro písmáky.... moc ráda bych věděla, jak tohle působí, zda je z toho cítit hloubka nebo jestli je to povrchní......

otevřena kritice

                Představení mělo začít před půl hodinou. Nepokojně se zavrtěla na sedačce, už asi po třicáté páté, a musela přiznat fakt, že se už ani netěší. Místo upřeného sledování nehybných závěsů, stočila pozornost na okolí. Její soused, nadšený pojídač slaných lupínků, hleděl zklamaně na prázdné dno XXL kýble. Opět ji nechtěně dloubnul do žeber, když protahoval zatuhlou kostru, která se jen s velikými obtížemi jakž takž vešla do křesla. Nechápavě se na něj otočila a on se nakřivo usmál. Ne, tomu sama nevěřila. Spíš na ni házel sprosté úšklebky…. Neustále hýbal jazykem ze strany na stranu a kroutil rty, otvíral a zavíral ústa, aniž by z něj vyšla hláska. Až když zrudnul a začal kuckat, uvědomila si celé to jeho vystoupení. Usnadnil jí to jeho prst v puse, jak šmátravě hledal zdroj veškerých nesnází. Znechuceně se otočila na souseda po pravici. Sousedku, jak si až nyní uvědomila. Taky klidně mohla hrát v té dnešní show. Nebo možná nemohla, jelikož se snad ani vůbec hrát nebude …. Co se k sakru mohlo přihodit, že jim to trvá takovou dobu? Její kámoška jí to vřele doporučovala. Nebudeš zklamaná, pobavíš se, odneseš si kousek světla s sebou, byla její slova. Tak proč má chuť odejít nejlíp hned a odnést si s sebou hněv a zlobu na tohle potrhlé místo? Pohrdlivě si odfrkla nad vlastními černými myšlenkami.

„Je to ale hrůza, viďte. Člověk si zaplatí takový peníz a oni nás nechají takovou dobu čekat. A já se na to tolik těšila. Takovou radost jsem měla, že můžu na chvíli odejít z toho domu hrůzy! Víte, bydlím se synem a jeho ženou. Děti nemají a to bude určitě ten problém, proč se jim spolu tak těžko žije. Akorát na sebe tolik křičí a tak moc se hádají a stará žena aby je zase zpátky kmotřila…. Na to já už ale vůbec nejsem. To já bych potřebovala jejich péči, nemyslíte? Koukněte na mě, pořád chodím ven mezi lidi. Neustále potřebuju něco dělat. Já vám mám tolik energie, jako zamlada.“

Ta dobrá žena se konečně zarazila. Jak hloupá chyba byla civět na ni. Rychle se otočila a chvíli sledovala vlasy pána před sebou. Snažila se vyčíst, zda časem zplešatí, či nikoli. Byla ale tma, tak si netroufala přiklonit k žádné ze stran. Její kritice neutekly závěsy, koberce, lustry, křesla, podlahy. Projela zrakem jeviště i hlediště, balkóny a diváky. Nezůstávalo jí než sedět a čekat, civět nepřítomně před sebe. Jaký má tohle kurňa smysl? Nebylo by doopravdy snazší zvednout se a odejít? Proč to ještě nikdo neudělal? Nerada by byla tou první, která opustí tuhle pochmurnou místnost.

Odněkud se ozvalo zvonění a na jevišti byl zaznamenán pohyb. Závěsy se počaly polehounku  odsouvat…..

Rudá karikatura stojící vepředu: „UMŘEŠ!“ a hned na to s sebou začne smýkat ze strany na stranu, házet se o zem a sténat.

Přistupuje osoba zahalená v tyrkysové modři: „Není nad tu správnou bolest. Oprosti se od vůle, osvoboď se od pocitů, přijmi fakt smrti.“

Karikatura: „UMŘI!“

Druhá osoba: „Není nad správný hněv. Ber vše, jak život dává.“

Karikatura nepřestává lomcovat vlastním tělem, hrůzně se zmítá, dáví se a trhá v křečích.

Druhá osoba: „Není nad pořádné utrpení. Užij si ho, než o něj přijdeš, pak si už nikdy nevzpomeneš…Ulétne jak uzavřený pták, cítící první jarní paprsky, odvane jak kruté zimní větry.“

Karikatura pokračuje ve svém umírání.

Druhá osoba: „Tak dobře stačilo…Ne, že bys neměl talent, ale nevidím v tom potenciál. Nech to plavat, prostě neumíš umřít, neumíš ani přát smrt a už vůbec se nesnažíš ubližovat. Talent máš, ale na jiné věci. Kazit představení, například.“

Karikatura: „Nevzdám se jen tak lehce.“

Druhá osoba: „Nevzdávej se správně, jen jdi na jiný konkurz, sem se nehodíš.“

Karikatura: „Já patřím do každé hry. Beze mě to nejde, nevyhodíš mě, dokážu všechno.“

Druhá osoba: „Neumíš umřít, nechápeš? Nikdo ti to tady nevěří, tak už toho nech.“

Karikatura pláče.

Druhá osoba: „Ani ten pláč ti nevěřím. Nejsi ani trochu smutná.“

Karikatura: „A co mám podle tebe hrát? Najdeš pro mě vhodnější roli?“

Druhá osoba: „Možná časem. Dnes chci smrt, utrpení, bolest, teď tady pro tebe není místo.“

Karikatura: „Kdy mám přijít?“

Druhá osoba: „Jak to mám vědět? Herci udávají tempo, někteří mi tvoří během hry, jiní jedou podle scénáře. Nevyzpytatelnost, chápeš.“

Karikatura: „Ale já tam nesmím chybět, no tak. Beze mě ta hra nebude mít žádný smysl.“

Druhá osoba: „Ale bude. Realita je tvrdá holka.“

Karikatura: „Ale tady jsme ve hře. S realitou to nemá nic společného. Pojď ukázat báječný svět možností!“

Druhá osoba: „Utrpení, bolest, hněv, žárlivost, souboj, to jsou mé možnosti. Ztrať se. Nepoznáš, že tady už nejsi vítaná?“

Karikatura sklopí hlavu a odchází.

Jeviště tmavne. Burácí hromy, skučí větry, hvízdají kulky. Reflektory rychle blikají, měníc jednu barvu za druhou.

Na jeviště se vrací rudá karikatura a v tu chvíli veškerý lomoz ztichne. Reflektory nasvítí jasné žluté světlo.

Odkudsi vylétne tyrkysová osoba: „Nemáš rozum! Jsme uprostřed děje! Tady se hraje.“

Karikatura: „Ale teď byla ideální chvíle na můj příchod.“

Druhá osoba: „Ty toho nenecháš, co? Od myšlení jsem tady já. Drž se sakra stranou!“

Karikatura: „Když já nemůžu jen tak sedět a koukat.“

Druhá osoba: „To je tvůj problém. V první řadě tady ani nemáš být! Vyhodil jsem tě!“

Karikatura: „Ve skrytu duše mi ale stále držíš místo, kdyby náhodou….“

Druhá osoba: „Ano ano, máš pravdu. I tuhle možnost nechávám otevřenou. Tvoje scéna ale ještě nebyla napsána, možná ani nebude, kdyby ale, dám ti vědět.“

Karikatura: „Tak já tady zůstanu a budu čekat. Jen se budu dívat, dobře?“

Druhá osoba si povzdechne. Kývne rukou kamsi dozadu a karikatura se tam vydává. Sedí tiše a pozoruje, jak se jeviště opět halí do tmy.

Přichází třetí černá osoba v plášti. Létá po jevišti sem a tam, tančí. Tyrkysová osoba ji nadšeně pozoruje a tleská: „Výborně, výborně!“

Černá osoba zcela ovládá jeviště, nikomu nenechává prostor, s nikým se nebaví, na nikoho nehledí přímo. Rudá karikatura skutečně jen pozoruje. Sklápí hlavu, mlčí.

Sálem se rozléhá zvonění.  Neodbytně prostupuje místnost a ta se ztrácí v prohlubující se tmě.

„Halo?“

„Čau, neruším? Neříkej, žes teď spala?“

„Nesměj se, jsem po práci.“

„Ale večer máš volno, ne? Dnes je ta hra, jak jsem ti o ní říkala. Půjdeš, že jo?“

„-----------.“

„Jseš tam?“

„Jo, jsem.“

„Takže?“

„Já nevím, nějak se mi tam nechce.“

„Proč? Co máš zase?“

„Nevím, promiň, prostě se na to necítím.“

„Si děláš srandu? To se na mě takhle vykašleš?“

„Vem přítele nebo tak.“

„Hmmm, tak dík, čau.“

„Ahoj.“

 

 

 

 

 

---