Nevidomé střevo

                                                                    NEVIDOMÉ STŘEVO

    S každou maličkostí utíkám k doktorovi. Jsem tím pro srandu členům rodiny i kamarádům, ale mně to neva.
    Přijdu do hospody: „Á, hypochondr!“ ozve se hned někdo.
    „Jakej hypochondr? Já jsem z vás nejzdravější!“ Což je pravda – když přijde řeč na nemoci, jsem outsajdr.
    „A že seš furt u doktora?“
    „Proto jsem taky zdravej. Všechny neduhy jsme vychytali.“
    V rodině: „Á, našeho tátu zase někde píchlo, nebo že by pupínek?“
    „Musím se podívat, je-li pan doktor zdráv.“
    „On jistě, a ty taky.“
    „To vím, ale chci to slyšet od něj.“
    Mimo to mám snížený práh bolestivosti. To není z mé hlavy, na to mě upozornili někteří z doktorů, k nimž si tak občas zajdu. Co každého jiného bolí trochu, při tom já skřípu zuby, co trochu bolí mne, to druzí sotva cítí.
    Z obou uvedených skutečností se dá vykombinovat, že se s panem doktorem známe dosti dobře. Je tedy s podivem, k čemu došlo.
    Trochu mě píchalo v břiše, a protože to druhý den bylo již o dost silnější, navštívil jsem svého obvoďáka.
    „Raději vás pošlu do nemocnice, mohl by to být podrážděný slepák.“
    Po předlouhém čekání došlo k vyšetření u specialisty, vše v dobrém rozmaru, při popovídání si s ním i se sestřičkou a při krátké lehké nevolnosti, která za chvíli přešla.
    Proběhl jsem po několika vyšetřeních a pak si mě opět zavolal zmíněný specialista.
    „Výsledky z cétéčka tu ještě nemám, ale laboratoř nám hlásí strašný čísla. Někde máte hroznej zánět.“
    Pak se obrátil k počítači, pokývl hlavou a chvíli do něj koukal.
    „Tak ten slepák je prasklej. To jak se vám tu ulevilo.“
    A už to jelo. Na lehátko, nějaká infuze, na pokoj, na sál. Za chvíli mi nějaká paní povídá: „Já vás teď uspím.“ A taky jo. Můj požadavek, že chci náladovku, byl zamítnut: není čas.
    Další vím už jen, jak jsem se budil. Vybavuji si, že mi několik mladičkých sester bránilo se posadit. Další matná vzpomínka – vidím sestry za nějakým sklem. Začal jsem na ně volat: „Mně se tady nelíbí!“ Několikrát, a doufám, že dostatečně důrazně. Očividně jim to bylo jedno. Znovu jsem se prospal a až k večeru mi jedna z nich na můj dotaz řekla, že jsem na JIPce. Tak proto – samá trubička, hadička, zábradlí u postele.
    Pak přišel doktor, operatér.
    „Člověče, úplně uhnilý slepák, vždyť to muselo strašně bolet!“
    „Včera to  začlo trochu pobolívat, dneska víc, tak jsem šel…“
    „Nejmíň o den dýl.“ A šel pryč.
    Druhý den mě dali na pokoj. A kdykoliv se přišel pan doktor podívat, nezapomněl si omočit: „Takhle si nechat uhnít slepáka, měl jste to rozpadlý na kusy.“
    Celý pobyt v nemocnici proběhl v laskavé péči obětavého personálu, bohužel o hladu. K události došlo před třemi měsíci, ale stále jsem v rekonvalescenci, a pod kontrolou budu ještě nejméně do listopadu. A nesmím jíst oříšky! Ó běda.
    Jediné pozitivum, které jsem zaznamenal, bylo, že jsem se vrátil jako téměř štíhlý muž. Přesněji řečeno – nepříliš při těle. Tuto výhodu jsem ovšem záhy eliminoval.
    Bohužel jsem ale také ztratil dost času na své zájmy. Musím si něco dotáhnout v písňové tvorbě – ledacos jsem si předsevzal a tak se k tomu musím donutit.
    V literární činnosti mi zcela došla inspirace, takže se asi na nějakou dobu odmlčím. Ale buďte bez obav (případně neradujte se), čtenářský kontakt neztratím. A na nějaké ty komentáře a snad i diskuse si vždycky čas najdu.    

                                                                                                         Takže zatím vás zdravím, Petr Dvořák.