To já!

                „Říkal jsem ti, že máme vyjít dřív,“ zamručel muž s tenkýma nohama a velkým pivním břichem.

                „Nemohla jsem to tam tak nechat,“ řekla žena v růžovém tričku, které těsně obepínalo její tučné tělo. A dál mlčela, i když měla chuť říct mnoho věcí.

                „Koukni, už jede! Doprdele, jede dřív, říkal jsem ti to.“ Rozběhl se. „Pojď, nesmí nám to ujet.“

                Žena se velmi neochotně rozběhla za ním, ruce si tiskla k tělu, aby uklidnila pohyb velikých prsou.

                Autobus dojel k zastávce a vystoupil jediný člověk.

                „Pospěš,“ zavolal muž. „Pospěš, ať nám neujede.“

                „Vidí nás,“ špitla žena tak tiše, že ji mezi hlasitými nádechy neslyšel.

                Dveře autobusu ji málem přivřely. Před očima se jí dělaly mžitky a nemohla popadnout dech. Svalila se na sedačku a cítila, jak se z ní začíná řinout pot.

                „Ty ses zadýchala?“ podivil se muž. „Proboha, jak ses mohla zadýchat. Vždyť jsme běželi padesát metrů.“

                Neříkala nic, ani nemohla.

                „Ty jsi úplně rudá. To ses vážně takhle zadýchala? Já jsem se teda nezadýchal. Vždyť to bylo jenom padesát metrů. Nebo šedesát. To jsem běhal kdysi na škole závodně, šedesátku. Byl jsem druhý nejlepší ve třídě…

                Ty jsi teda rudá.“

                Nadechla se a vydechla.

                „To je tím, že vůbec nejsi zvyklá na pohyb. Koukni se na mě – jak jsem se vůbec nezadýchal. A to je můj jediný sport chození na pivo,“ zasmál se. „Ale chodím pěšky, to víš, vždycky pěšky, i když bych mohl jet autobusem. Ty bys taky mohla někdy chodit pěšky. Zvednout zadek od televize. Na co tam vlastně pořád koukáš? Já když to občas vidím, to je hrůza. Pořád tam po sobě lidi řvou, pořád tam někdo brečí. Jak se na něco takového můžeš dívat? Jak tě to vůbec může bavit? Je to vymývárna mozků…

                Pojď, vystupujeme.

                Ty jsi pořád ještě zadýchaná? To není možné…“