Další silniční pirát

          Návštěva u maminky se protáhla. Začalo to vynikající slepičí polévkou, pokračovalo lahodnou svíčkovou na smetaně, voňavými tvarohovými buchtičkami, vanilkovou zmrzlinou, pokapanou vaječným likérem, a končilo maminčinými často opakovanými, nicméně stále zajímavými příběhy. Jarmila byla prostě skvělá kuchařka, ještě lepší vypravěčka, a Miroslav se k ní vracel často a rád. Nyní, když jeho dcery dospěly a odstěhovaly se k manželům, trávil v Oseku u Rokycan většinu ze zaslouženého důchodového volna.

Vlastně byl s maminkou více než s vlastní ženou. A vůbec to nepovažoval za něco špatného, ostatně rodičové jsou to nejdůležitější, co máme.

          „Nechtěla bys k nám?!“ vyhrkl najednou. „Do Roztok! Na návštěvu! Na víkend! Marcela dělá kachnu. Vy-ni-ka-jí-cí!“ pochlubil se.

          Jarmila kývla, posunula si brýle na nose a dodala: „Dojdu si pro svou cestovní hůlku.“

          Miroslavova Škoda Felicie, udržovaná, pravidelně leštěná, měla najeto sto dvacet tisíc kilometrů, převážně na trase Osek u Rokycan – Roztoky u Prahy. A poměrně často i s maminkou na sedadle spolujezdce.

          Vůz se zhoupl, když stařičká hřmotná žena s hlasitým heknutím dosedla. Dubovou, sukovitou holí poklepala o palubní desku a benzínový motor naskočil a zabrumlal na pozdrav. Jarmila pohotově odpověděla: „Bůh rač tobě požehnati tvé cesty.“

          Rybník Karásek pokrývala tenká vrstvička ledu, sněhové vločky se snášely na čelní sklo. Miroslav jel opatrně. Velmi opatrně. V pravidelných intervalech kontroloval zpětné zrcátko.

          „Víš, maminko, myslím, že děláme málo. Lumpů je čím dál víc,“ pronesl smutně.

          „Ba, ba. Za komunistů by se tohle nedělo.“

Kolem rybníku kroužili hodinu a potom ještě dvě.

           „ Maminko, máme tu dalšího,“ oznámil rozhořčeně Miroslav, neboť je dostihlo černé Audi. „Nějaký protekční synáček zlodějského ódéesáka.“

          „Ba, ba,“ souhlasila Jarmila.

          „Čtyři kroužky pro teploušky, samozřejmě. Podívej, maminko, chce nás vytlačit,“ zhodnotil Miroslav situaci a přibrzdil na dvacet kilometrů v hodině.

          Zbohatlíkův automobil se jim přilepil na zadek. Na úzké okresní silnici, od krajnice ke krajnici, nedočkavě kličkoval. Marně. Felicie zůstávala ve středu komunikace, snad aby se vyhnula četným výmolům, anebo v tom byl jiný záměr. Každopádně předjetí bylo nemožné. Netrpělivý řidič zablikal dálkovými světly, zatroubil, a pak ještě mnohokrát.

          „Silniční pirát, maminko.“

          „Ba, ba.“

          Miroslav znovu lehce polechtal brzdu. Ukazatel rychlosti klesl na nulu, ovšem vůz krokem pokračoval, což tedy znamená, že ukazatel rychlosti neukazoval správně. V pravotočivé zatáčce si Felicie udržela defenzivní stopu, odolala náporu na výjezdu a v nejvíce zúžené části zrychlila na čtyřicítku. A další zpomalení, a kontakt nárazníků.

          „On do nás najíždí, chlapče!“ Jarmila stáhla okýnko a zahrozila holí.

          Jenže černá Audina využila Miroslavova zaváhání a protáhla se slabou stranou.

Lehce škrtla o hůlku a od gum se zvedl oblak prachu, když síla mnoha koní rozervala nezpevněnou krajnici. Pirát odbočil směrem k vjezdu na dálnici. A ještě, dvakrát, nebo třikrát naprosto arogantně zatroubil.

          Miroslav podřadil, rovněž dupl na plyn. Dokázal se přiblížit natolik, že si mohl přečíst: „Á tři, Té, Dé, Í.“ Následně klidně promluvil: „Na staré dobré české autíčko si ten protekční korupčník nepřijde.“ Strhl volant a na dálnici na Prahu se napojil přes policejní sjezd. Získal slušný náskok.

          Dvouproudová rychlostní komunikace v předvánočním čase. Stačilo najít si svůj kamion a nějakou dobu jet po jeho boku. Maska se čtyřmi kroužky brzy zaplnila plochu zpětného zrcátka.

          „Bude to nějaký nový model. Takové auto stojí nejméně sedm set tisíc korun,“ zauvažoval Miroslav.

          „Už nás chce zabít?“ zeptala se netrpělivě Jarmila.

          „Ano, už. Leč, maminko, kdo seje vítr, sklidí bouři,“ řekl a dupl...

          Zbohatlík učinil totéž, kvílení brzd! Smyk! ho poslal do svodidel a ty zase do kotrmelců. Dvacet nebo třicet rotací, dunivé rány, praskání skla, skřípání kovu. Zmuchlaný vrak.

Felicie zastavila hned před ním, načež dvě postavy vysoukaly se z nepohodlných sedaček a zachmuncaných bezpečnostních pásů. Jarmila, zakleslá v rámě Miroslava, opírala se o hůlku.

          „Jak se do lesa volá, tak se z něj ozývá,“ pronesla k troskám káravě, ale vzápětí ztuhla.

          Z boku teď už bezcenné plechovky se soukala mladá dívka. Svalila se do příkopu, v nelidské křeči. Chuchvalce krve z rozbité čelisti, vytřeštěné oči, řvala, ovládána šokem a bolestí.

          „Kdo seje vítr, sklízí bouři,“ zamumlal Miroslav tak trochu sám v sobě, pokrčil rameny, obešel svůj vůz a otevřel kufr.

          „Hever? Ne.

          Hasák? Příliš neohrabané.

          Teleskopický klíč? Možná...

          ...šroubovák.“

          Zatímco vybíral, maminka se došourala k naříkající, zraněné pirátce. Plivla na ni a vítězně zvolala:

          „To sis nemyslela, že se budeme bránit?! No? Kolik lidí jsi okradla!? Kolik? Kolik jsi jich zabila?!“

          „Nikoho…“

          „Lhářko! Mirečku! Mirečku, tohle musíš slyšet…“

          „Už jdu, maminko, už jdu. Copak nám ta nešťastnice zkouší nalhat? No, holčičko, tady ti žádný papínek ani naducaná peněženka nepomůžou,“ rozesmál se a chytl ji za vlasy. Labužnicky k nim přivoněl. „Heřmánek, jistě, oblíbená to rostlina všech silničních pirátů.“

          „Prosím, pusťte mě… Nikomu nic neřeknu…“

          „Ještě abys říkala!“ vyprskl. „Z lidí jako jsi ty, je mi smutno,“ dodal zničeně, poklekl a křížový šroubovák vrazil pod dívčina žebra. Jeho smutek odezněl. Dalšího arogantního řidiče poslal ke všem čertům. Nalehl na ni. Sledoval, jak odchází, jak strach v očích sílí, dech slábne, třesavka, rudé sliny, poslední prosebné sténání.

           Potom vstal, šnuptychlem otřel zkrvavené zápěstí. Pokynul mamince. Ta pochopila a cestovní hůlkou udeřila do již nehybného těla. Pak po druhé, po páté, po dvěstě padesáté, přičemž řidičce dávala rady do života, jak by se měla chovat a jak by neměla. Když už nevěděla, co říkat, začala vyprávět své nezapomenutelné příběhy z mládí. Například kterak dala americkému vojákovi jablko, nebo jak jí příliš pepře v polévce dráždí v krku.

Zatímco mluvila a trestala, Miroslav obhlédl zmuchlaný vrak. Objevil pár cetek a také utržené dveře. Pod nimi se ve větru třepetalo několik listů. Zvedl je.

Kniha jízd.

Našel poslední popsanou řádku.

          „Gabriela Nováková, Cíl cesty, doplnění automatu na kávu, Domov seniorů, Praha, Vysočany.

          „Důchodci, a posílají k nim silničního piráta," zauvažoval. A pak mu to došlo: „Maminko!“

               „Mirečku, teď mám práci,“ odsekla Jarmila.

                „Ale maminko!“

                „No, copak ty nedočkavče?! Snad ne další silniční pirát?!“

                 „Už to tak bude, maminko. A ne jeden... Celý dům plný silničních pirátů. Až po střechu!“

                  A tak o chvíli později, Jarmila svou zkrvavenou cestovní hůlkou poklepala o palubní desku Miroslavovy Felicie.

            „Bůh rač tobě požehnati tvé cesty.“ 

                   „Ba, ba," odvětil Miroslav a s ustaraným výrazem ve tváři sešlápl plyn.