Ledová královna

Horor ve stylu gotického románu.

Ledová královna

 

 

 

Je plavá a má ostrý zrak,

rty jak v plameni

a malomocně bledou pleť,

ta živomorka, která v led

krev živým promění.

                                                          Samuel Taylor Coleridge

 

 

 

 

Viktor zabloudil daleko. Jeho kůň klopýtal lesní stezkou a s každým dalším krokem se jen víc a víc vzdaloval od cíle své cesty. Okovaná kopyta klouzala po zledovatělém kamení, místy zase uvízla v hlubokém bahně. Kůň žalostně zařehtal, ale jeho prosebný nářek zcela zaniknul v zuřivém vytí mrazivé vichřice. Viktor vytušil, že ten už jej nikam nedoveze. Pomalu, ale jistě ztrácel síly pokračovat dál…

Jenomže kam!?

Nešťastný jezdec už se ho ani nesnažil pobízet do klusu. Věděl, že by to beztak nemělo žádnou cenu. I on sám již začínal postrádat jakoukoli vůli plahočit se tak příšernou nepohodou k nejistým místům kdesi daleko, předaleko v bělostné nicotě. Přitáhl si těžký plášť těsněji kolem sebe. Nechápal, jak se mohlo poměrně pěkné počasí tak krutým způsobem pokazit. Zrovna v tu nejnevhodnější dobu! Jakmile vjel do ztemnělého lesa - kde se i za pravého poledne houževnatě drželo smolou prosáklé šero plné zlověstných příslibů dravé zvěře - strhla se silná sněhová vichřice…

Jako blesk z čistého nebe.

Zatažená obloha ani nebyla vidět. Najednou všechno vířilo v hustém sněhu, pojmy jako nahoře nebo dole zde ztrácely jakýkoli význam. Zmírající les sténal v divoké fujavici, stromy vyvrácené z kořenů tiše dodělávaly pod bílým příkrovem nebeské zhouby. Bůh buď milostiv všem bludným duším, které nenašly bezpečné přístřeší před vražednou slotou. Viktor však neměl na výběr. Buď bude pokračovat v započaté cestě, nebo uvázne na místě a navždy zmizí ledovém hrobě. Kůň se náhle vzepjal, že jej div neshodil ze sedla -

Narazil na zeď.

Viktor si v nejmenším nedovedl vysvětlit, kde se to tu proboha vzalo. Podle ručně psaných map, které ještě včera pečlivě studoval, by se zde správně nemělo nacházet nic jiného, než liduprázdný les. Jeho zmatek ještě vzrost, když shledal, jak vysoká ta nečekaná překážka vlastně je. Seskočil ze sedla a vykročil podél zvětralé kamenné hradby. Znaveného koně vedl za uzdu. Statný hnědák jej poslušně následoval, přestože promrzlý jezdec sotva vzdoroval divokým poryvům sněhové vánice…

Nešlo se mu snadno, každý krok představoval malé vítězství. Silná zeď byla celá porostlá lesním mechem. Ožívala bezpočtem malých pruhovaných hlemýžďů s šedivým těly bezpečně stočenými v pevných ulitách. Brzy je zahubí všudypřítomná zima. Nebylo to pěkné pomyšlení, zvlášť ne pro člověka, který se snaží najít přístřeší před nepřízní vrtkavého počasí. Viktorova ruka se držela ledového kamení, jako když se osamělý slepec snaží najít správnou cestu v neznámé ulici. Bál se, aby nesešel špatným směrem. Skrz poletující sníh nebylo vidět dál, než na pár kroků před sebe…

Kde končí?

Dlouhá zeď musela být nepředstavitelně stará, snad tak stará, jako sám rozlehlý hvozd. Místy už byla úplně provalená a mezi rozbouranými kamennými bloky prorůstaly mladé stromky, většinou smrky nebo borovice. Ničemu méně odolnému by se zde nejspíš ani nepodařilo přežít. Rozhodně ne zdejší tuhou zimu. Viktor odkopl kus uvolněné malty mezi dvěma zarostlými schody. Mrtvá tráva sténala pod těžkým krokem jeho nohou, když dobrovolně vstupoval na území neznáma.

Nízké stupně vedly k působivé řadě hladkých, nezdobených sloupů, které pyšně podpíraly klenuté oblouky obrovské brány. Musel se do ní opřít vší silou, co mu ještě zbývala. Zrezavělé veřeje vydávaly podivný nářek. Znělo to skoro jako probuzený mrtvý. Mohl jen děkovat všem dobrým mocnostem, že jej nezastavil žádný zpropadený zámek. Jinak by, ztracen v hlubokých závějích, určitě umrznul k smrti. Viktor vzhlédl vzhůru. Přímo před ním se uprostřed bělostné sněhové bouře tyčil prastarý palác…

Opuštěné panství!?

Zde!? Nemělo nejmenší cenu domnívat se, že by byl na papíře schopný něco takového nedopatřením přehlédnout. Rozhodně ne na žádné mapě, která by pocházela z dnešní doby. Odrazující okolí jej nenechávalo na pochybách, že na takovém nehostinném místě již celá léta nikdo nežije. Nebo by přinejmenším žít neměl. Ze všech stran jej obklíčilo tvrdé, šedavé kamení pokryté usazeným lišejníkem. Dávno mrtvé stavby rozdrolené nelítostným zubem času…

Nikde ani živáčka.

Rozhlížel se na všechny strany. Neproniknutelné ticho neprozrazovalo nic z nejasné minulosti těchto zpustlých míst. Kůň byl neklidný, jako by se z nějakých vážných důvodů zdráhal následovat svého pána. Pořád řehtal a přitom divoce pohazoval hlavou. Viktorovi se ho nedařilo nijak uklidnit. Doufal, že by mohl v ponurých rozvalinách objevit nějaký úkryt, kam by neproniknul ledový vítr, ani palčivý sníh. Snad by se mu i z provlhlého dřeva podařilo rozdělat oheň a přečkal by zde do příštího rána, než by znovu vyrazil na cestu…

Vydal se na udusané nádvoří, ze tří stran obklopené přilehlými domy. Tušil, že někde dole by mohly být bývalé stáje. Pevně zabedněná okna byla pokrytá ledovými květy. Mezi dvojicí úzkých oken a starodávně okovanými vraty byly skoro u každého domu zasazené hranaté kamenné kvádry, zdobené hrubými rytinami. Nedalo se rozeznat, co mají představovat, protože všechno zakryl hustě padající sníh. Žili zde nějací lidé? Ukázalo se, že staré ruiny nejspíš vůbec nejsou tak opuštěné, jak se na první pohled zdálo…

Viktor uslyšel tupé rány, jak zmrzlé dřevo dopadá na udusanou hlínu pokrytou zaschlými kusy zledovatělého bláta. Na holém plácku v rohu zasněženého nádvoří stála zchátralá kůlna. Před ní uviděl muže ve vypelichaném ovčím kožichu s hustými vousy a prošedivělými vlasy pod velkou beranicí naraženou do čela, jak štípe polena na otop. 

 „Zdravím! Příšerné počastí!“ zavolal Viktor. „Zabloudil jsem. Mohl bych u vás přenocovat?“

Muž ho asi neslyšel, nebo byl úplně hluchý. Vůbec si ho nevšímal. Dál se oháněl sekerou, jako by se nechumelilo. A že se ale chumelilo! Sněhová vánice běsnila, jako kdyby se snad dnes v noci chystal konec světa…

„Vás nezajímá, kdo jsem?“ divil se Viktor. Byl promrzlý až do morku kostí.

„Co je mi po tom?“ mávl muž mozolnatou rukou. „Tady se stejně dlouho neohřejete!“

„Tak? Proč!?“

„Sem nikdo nesmí!“ odsekl nerudný muž.

„A proč, smím-li se ptát,“ opáčil Viktor podobným tónem.

„Pán to tak poručil!“

„Věřte mi, že jsem nezabloudil záměrně,“ bránil se znavený Viktor. Již mu začínala docházet trpělivost. „Vůbec jsem nevěděl, kam jedu. Kdo je váš pán?“

„Vypadněte odsud!“

„Nebo co? Vezmete na mne sekeru!?“

„Jestli odsud hned -

„No tak muži, měj rozum!“ zvolala žena, zabalená v tlustém vlněném šátku. Právě vyšla z jednoho domu. „Přece ho nemůžeme vyhodit do takové sloty.“

„Chceš ho vzít k nám?“

„A ty ho chceš poslat pryč? Vždyť by ani psa nevyhnal!“

„No, jak myslíš,“ odvětil muž. „Ale jestli se o tom dozví pán…“

„O ničem se nedozví!“

„Nebudu vám působit potíže,“ vložil se Viktor do rozhovoru. „Chci jenom počkat, než se ta bouře přežene. Hned zítra ráno zas vyrazím na cestu.“

„Jsme chudí. Nevím, jak se vám bude naše pohostinství zamlouvat,“ předestřel muž mrzutě. Viktor byl ale vděčný za všechno.

Odvedl vyčerpaného hnědáka do stáje, kde bylo teplo a plný žlab sušeného sena. Překvapilo jej, když našel i pár dalších koní ustájených v takové mizerné barabizně. Všechno na tomhle ztraceném panství bylo pobořené a zanedbané, včetně kamenného domu, kde hodlal strávit dnešní noc. Vlídná žena ho usadila v přízemní místnosti, zařízené jako kuchyň.

„Máte velký dům,“ podotknul Viktor.

„Můj muž je správce.“

„Opravdu? Myslel jsem si, že tady nikdo nežije. Hrad vypadal jako nějaká zřícenina.“

„O panství se nikdo nestará,“ připustila správcová. „Pán říká, že nemá peníze. My v podhradí nedostáváme skoro žádnou mzdu.“

„Proč se zdejší pán zlobí, když přijede někdo cizí?“ zajímal se Viktor. „To každého poutníka takhle odhání od prahu?“

„Pan hrabě není dobrý člověk. Aby ho čert vzal!“ správcova žena viditelně rozpačitěla nad svými opovážlivými slovy. Vzápětí se vše snažila zamluvit něčím jiným: „Ale to jste vy neslyšel! Však jste z daleka. Jak jste se k nám vůbec dostal?“

„Byl jsem na cestě do Modrého Brodu. Mám důležitý dopis pro radní.“

„Vy jste posel?“

„Ano,“ přikývnul Viktor. „Ve městě čekají na nějaké listiny. Nesmím se moc opozdit.“

„No, nevím, kdy se tam vůbec dostanete. Takové zlé počasí je tady pořád. Samý sníh a mrzne až praští! Zima je rok od roku horší a horší,“ povzdechla si Viktorova hostitelka.

Postavila před něj horkou polévku s kusem chleba. Viktor se najedl a rozhodl se, že půjde brzy spát. Správcová pro něj připravila prostou místnost nahoře pod strmou střechou z šedivých břidlicových tašek, kde očividně nikdo dlouhá léta nesložil hlavu. Stál tam malý stůl s jednou židlí, kde se dalo sedět a vyhlížet přitom ze zledovatělého okna do nekonečné sněhové dálavy. Viktor se uložil do kouta na těsné lůžko, které snad dřív patřilo nějaké chudé služce. Usnout se mu však nepodařilo…

Nebyl sám!?

Byla mu strašlivá zima. Teplota náhle poklesla pod bod mrazu, tmavá místnost byla cele prosycená tou samou zimou, jaká vládla i za silnými zdmi starobylého domu. Měl pocit, jako by snad i na jeho schnoucích šatech – v části z nich se musel i uložit ke spánku – dosud ulpíval krutý mráz. Věděl, že je to holý nesmysl, přesto se nedokázal ubránit nepříjemným pocitům, které mu pronikly až pod kůži. Z běsnící vichřice přicházelo cosi příšerného…

… žalostné sténání na samé hranici slyšitelnosti…

Vstal z nepohodlné postele a dřív, než si vůbec stihl uvědomit, co vlastně dělá, otevřel okno dokořán. Do obličeje ho okamžitě uhodil venkovní mráz, jako by dostal pořádnou ránu pěstí. S pochmurnou úporností se dral dovnitř, zavál s sebou sněhové vločky i nestvůrný nářek z černé hlubiny. Něco cizího…

Co vůbec viděl?

A slyšel!? Zimní noc byla temná, takže nemohl dohlédnout dál, než na zběsilý tanec bělostné vánice. Pozorně se zaposlouchal do toho, co by správně neměl slyšet žádný živý člověk. To nebylo nelidské volání žádných neviditelných nočních tvorů, žádné hladové zvíře by nemohlo vydávat takový hrůzyplný zvuk. Nemohlo, protože ten zoufalý pláč zněl jako lidský hlas…

… zašlý hlas z dávno zapomenutého hrobu…

Otřesený Viktor po chvíli přibouchl ledem pokryté okno. Pod tenkou košilí rozhalenou až k pasu mu zběsile bušilo srdce. Vrátil se na lože, ale přestože byl k smrti vyčerpaný, spánek k němu stále nepřicházel. Zavřel oči až brzy nad ránem, když se hustá temnota začala pomalu rozplývat pod zlatými paprsky nového dne. Naproti tomu sněžit nepřestávalo. A nepřestávalo…

                                                 

***

 

Probudil se pozdě, mnohem později, než by mu bylo milé. Slabé lednové slunce již stálo vysoko na šedivé obloze, zvenčí zaslechl lidské hlasy, doprovázené protivným psím štěkotem. To už jej alespoň probralo docela. Posadil se na nepohodlném loži, vycpaném seschlou slámou. Pokoj v podkroví se mu náhle zdál až směšně malý, za denního světla ještě více vystupovala všechna truchlivá chudoba tohoto kdysi výstavného domu. Viktor si pomyslel, že zdejší lidé jistě nemají moc dobré živobytí. Po chvíli vstal a začal zkoumat své promočené oblečení, nyní již zcela suché.

Košile, kabátec i kalhoty vypadaly v pořádku, ale pro jistotou se rozhodl převléknout se do čistých šatů, které vyhrabal se svých skrovných zavazadel. Nesměl s sebou vozit žádné zbytečnosti, takže i jeho oděv byl ryze praktický, aby jej co nejlépe chránil před nepříznivým počasím. Vypadalo to, že venku se konečně alespoň trošku vyčasilo. Původně měl v plánu vyrazit na cestu ještě před svítáním, dříve, než zase projeví nevyzpytatelné rozmary zimního hvozdu…

Venku bylo lezavo, takže na dvorku se nezdržel dlouho. Umyl se v dřevěném vědru s ledovou vodou, která mu div nemrzla v rukou. Rychle se vrátil dovnitř. Na nikoho přitom nenarazil, což bylo s podivem. Dům byl mrtvý. Zdánlivě prázdný příbytek, kam sotva proniklo trochu světla zpoza zašlých skleněných tabulek. Ponurý den přinesl pro Viktora jednu ne zrovna příjemnou událost: krátké setkání s kýmsi, komu se usilovně snažil vyhnout.

V síni na něj čekal cizí muž, který navzdory vybranému oblečení nepůsobil dobrým dojmem. Přestože byl ještě poměrně mladý, tvářil se otrle. Bylo cosi zneklidňujícího v jeho jednání, jako kdyby se za každým slovem skrýval nějaký skrytý význam…

„Pan Viktor?“

Jmenovaný přikývnul. V úzké chodbě za jeho zády se ozvaly tiché kroky, doprovázené tlumeným šepotem. Že by to byl správce se svou ženou? Poslouchali za dveřmi, dovnitř se však vejít neodvážili. Proč se proboha plížili při zdi jako nějací zloději ve svém vlastním domě!?

„Schovával jste se před mnou,“ obvinil jej muž. „Všiml jsem si, že ve stáji je cizí kůň. Svoje koně mám spočítané, o tom nemůže být žádná řeč.“

„Hádám, že vy jste zdejší hrabě,“ řekl Viktor. Rozpaky vystřídalo neblahé tušení, kam tento rozhovor pravděpodobně povede…

„Hádáte správně.“

„V tom případě mi dovolte, abych se vám omluvil. Vaši lidé mi řekli, že nechcete na svém panství žádné cizince. Proto jsem se vám ani nepřišel představit.“

„Nemám rád nezvané hosty.“

„Hledal jsem pouze bezpečený úkryt před sněhovou bouří. Nehněvejte se na mne,“ omlouval se Viktor.

„Co jiného mi zbývá?“ nadhodil hrabě. Měřil si ho vypočítavým pohledem, který se Viktorovi pranic nezamlouval. „Když jste zabloudil, nemohu vás jednoduše vyhnat, jako kdyby jste byl nějaký prašivý žebrák.“

„Nebojte se, nebudu vás dál obtěžovat,“ ujistil jej Viktor chladně. „Dnes odjíždím.“

„Obávám se, že to není možné.“

„Proč?“

„Cesty jsou zavalené sněhem. Lesem se nedá projet,“ objasnil hrabě. „Zdá se, že jsme zcela odříznuti od okolního světa.“

„V tom případě jsem odkázán na vaše pohostinství,“ odvětil Viktor nevzrušeným hlasem, i když moc dobře věděl, že se pouští na tenký led…

„To vskutku jste,“ opáčil hrabě s cynickým podtónem. „Můžete zůstat tak dlouho, dokud nebude znovu bezpečné vydat se na cestu. Prozatím se přestěhujete na hrad.“

„To není nutné.“

„Vaše pokoje jsou již připraveny. Služebnictvo se o vás postará,“ zašklebil se hrabě. „Jste mým hostem, Viktore.“

S těmi slovy vyšel ze správcova domu. Viktor zakoušel rozporuplné pocity. Na jednu stranu byl velice vděčný, že zde může po nějaký čas zůstat. Na druhou stranu se ovšem nedokázal zbavit dojmu, že hrabě před ním cosi skrývá. Jeho přítomnost zde byla nežádoucí, to poznal jak z podivného uvítání hradního pána, tak z řečí a neurčitých narážek, které tu a tam zaslechl od prostých lidí v podhradí…

Bezcílně bloudil mezi kamennými pozůstatky ponurého panství. Překvapilo jej, jak málo obyvatel tu je a v jak otřesné nouzi jsou nucení žít. Nastěhovala se mezi ně všudypřítomná chudoba, to viděl kolem sebe na každém kroku. Jedna z posledních chatrčí měla částečně propadlou střechu, kamenitá suť se kupila u polorozpadlé zdi očazené od černých sazí. Uvnitř hořelo malé ohniště, které zde poskytovalo alespoň trochu tepla.

Přespávala tam stará žena s hrubým obličejem, který zohyzdila dlouhá léta tvrdé dřiny. Seděla před žalostným zbořeništěm na odpoledním slunci a cosi šila. Kolem ní se motalo několik otrhaných děcek, na které občas dávala pozor. Hubená holčička opatrovala špinavou hadrovou panenku. Ostatní si hrály v ledovém blátě. Dohromady tvořily tak dojemný obrázek lidské bídy, který nebylo možné déle přehlížet. Viktor jí rozpačitě pokynul na pozdrav…

… dál už byla jenom sněhová nicota. Mezi holými korunami uprostřed sivé oblohy zahlédl záhadnou stavbu. Přidal do kroku, neboť se do něj zakusovala krutá zima. Následoval zarostlou pěšinu, která se klikatila pod mrtvým příkrovem propletených větví. Háj hustého stromoví zpíval v mrazivém vánku podivnou píseň. Zněla v ní zimní melancholie krátkých dní a dlouhých nocí, kdy vše umírá pouze proto, aby se s toužebně očekávaným příchodem jarního slunce znovu navrátilo k novému životu. Nikde nezahlédl žádné drobné tvory, žádné poletující ptactvo, nikde ani sebemenší…

… náznak života. Zpustošená kaple připomínala starověkou ruinu. Pochmurné místo jako přeživší posel z úplně jiné doby, kdy ještě i necitelný kámen mohl krvácet v nesnesitelných bolestech a dovedné ruce neznámých mistrů uměly vytvořit různé zrůdy. Shlížely na něj slepýma očima, které nikdy neviděly denní světlo.

Cosi jej lákalo přijít blíž, přestože zde z nevysvětlitelných důvodů vládl neskonale silnější mráz. Okovaná vrata byla zamčená, nejspíš sem celá léta žádný člověk ani nezavítal. Viktor zanechal marných pokusů proniknout dovnitř. Když sklonil hlavu, spatřil jakousi stopu, mělký otisk tlapy v černé hlíně nedaleko od svých nohou. Pomyslel na divá stvoření, který mohla pod pláštěm temnoty přitáhnout odněkud z ledového hvozdu…

… nebo se snad vyplazit přímo z ohyzdné zříceniny!? Stopa vypadala podobně jako od obrovského psa, ale zdání rádo klame. Troufali by si lesní vlci zavítat až sem? Tak nebezpečně blízko k lidem? Těžko říct, třebaže zde nezahlédl živé duše a navíc nemohlo být vyloučeno, že dravá zvířata jsou zejména v zimních měsících stále odvážnější. Nezvaní hosté rádi přichází po setmění…

V tuto roční dobu přicházel soumrak velmi brzy, nebyl žádný div, že již po šesté hodině se začalo pomalu stmívat. Viktor měl strávit dnešní noc jako host nevlídného hraběte. Nijak nadšený z toho pochopitelně nebyl. Konečně si uvědomil, proč v něm stále přetrvává ten špatný pocit. Hlupák! Nezeptal se jej na jméno, dokonce ani na místo, kde leží jeho panství. Nevěděl, kde je.

Osamělý hrad byl vybudován na skalnatém kopci, takže původě šlo nejspíše o nevelkou pevnost nějakého zchudlého rytíře. Šedivý kámen mohutného průčelí lemoval výhružné hradby, odkud se dalo shlížet dolů na prostý lid hluboko pod sebou. Z úzkých lomených oken se linula zlatavá zář, nepůsobila však tak oslňujícím dojmem jako omamné měsíční světlo. Ze všech stran se rozlévalo po zmrzlé zemi jako zpěněný příboj nebeského oceánu. Stříbrná bouře dorážela na silné stěny starého sídla, jako když se mořské vlny tříští o vysoké útesy…

Služebnictvo jej uvedlo do prostorné síně s klenutým stropem, kde se nacházela jídelna. Dlouhá hodovní tabule obklopená dřevěnými křesly by bohatě vystačila pro nejméně dvacet osob, on však spatřil pouze dvě. Uprostřed honosného stolu plály tři obrovské svícny rozestavené tak, aby mihotavé světlo dosáhlo co nejdál do chladné temnoty rytířského sálu. Viktor dostal místo uprostřed, přesně v polovině mezi oběma hostiteli, každý po jedné vzdálenější straně. Zalitoval, že nikdo čtvrtý nesedí proti němu. Snad by si zde pak nepřipadal tak nepatřičně…

Hrabě po pravici na dřevěném sedadle, pro větší pohodlí překrytém hustou kožešinou, už se neobtěžoval jej podruhé přivítat. Paní po levici také seděla mlčky. Plavé vlasy lemovaly bledý obličej se smutnými rysy. Ledově modré oči jej naplňovaly nevyzpytatelným pocitem vinny a na bujných kadeřích bylo cosi krajně znepokojivého.

„Paní Cordélie,“ pronesl hrabě takovým tónem, jako by Viktorovi oznamoval, že je malomocný.

Jmenovaná mu pokynula bílou rukou. V jejím zamlženém pohledu nebylo žádné nepřátelství, přesto mu z ní náhle přeběhl mráz po zádech. Bylo v ní cosi zneklidňujícího, i když to nedokázal nijak vysvětlit.

„Vítám vás, pane Viktore.“

„Vždycky tak zdvořilá,“ ušklíbl se hrabě.

„Na rozdíl od vás,“ opáčila Cordélie.

„Jste oba velmi laskaví, že jste mne pozvali k sobě,“ řekl Viktor rychle, neboť se obával, že ti dva se začnou hádat. „Člověk na cestách se často nesetká s pohostinstvím.“

„Cestujete sám?“ vyptával se hrabě.

„Většinou ano,“ odpověděl Viktor.

„Zdejší kraj je nebezpečný,“ předestřel hrabě. „Mnoho lidí potkalo smrt v lesích a nikdo je již nenašel. Všechny stopy zapadly sněhem.“

„Už ho nestrašte!“ vyprskla Cordélie.

„Mohl bych si na něj počíhat někde při cestě…“

„To byste neudělal!?“

„Pro vás bych udělal cokoli!“

Cordélie se rozesmála. Neveselý smích nikoho nenechával na pochybách, že hrabě by patrně udělal cokoli, aby se jí nadobro zbavil. Musel ji skutečně nenávidět, když si z ní tropil tak kruté žerty. Jakmile po něm jedenkrát šlehla záštiplným pohledem, Viktor téměř na vlastní kůži pocítil, jak je tvrdý a ostrý hrot dvojsečného meče. Nevěděl, co si o tom mám myslet, ačkoli dumal, v jakém vztahu jsou vlastně ti dva. Služebnictvo začalo nosit na stůl…

Jedli mlčky, Viktor si pochutnával na vynikající pečeni. Velmi jej to překvapilo, protože v takovém zapadlém doupěti by nečekal nic lepšího, než studenou šlichtu dobrou tak akorát pro prasata. Večeře byla výborná, skutku příjemná změna oproti tomu, co musel obvykle přetrpět na cestách. Když dojedli, hrabě si poručil přinést něco ostřejšího k pití. Čas již citelně pokročil…

„Přeji vám dobrou noc,“ řekl Viktor. Právě vstal od stolu. „Nebudu vás déle obtěžovat.“

„Jak myslíte,“ odvětil hrabě, pohodlně rozvalený v dřevěném křesle, aniž by se na něj obtěžoval byť jen jedenkrát pohlédnout.

Jak nezdvořilé rozloučení. Zůstal sedět v čele dlouhé tabule, zatímco Viktor odcházel. Všiml si, že služebnictvo začalo opatrně sklízet ze stolu.  Tlusté svíce pomalu skomíraly v slzách kanoucího vosku. Cordélie zmizela v zákrutech kamenné chodby, její drobné kroky představovaly jedinou věc, která narušovala tísnivé ticho. Zimní temnota nesmlouvavě ovládla starodávné sídlo…

Shrbený služebník s řídkými bílými vousy jej vyprovodil z velké jídelny. Viktor se snažil zapamatovat si kudy kráčí, bylo to však hotové bludiště. Starý muž šel pomalu, jako by mu chůze činila velké potíže. Žádný div, když to vlastně byl poloviční mrzák. Dovedl ho až na konec dlouhé chodby a úslužně před ním otevřel jedny dveře.

„To jsou vaše pokoje, pane,“ oznámil hrbatý sluha. „Vaše věci jsou uvnitř. Když budete něco potřebovat, stačí zazvonit.“

„Děkuji.“

Ubytování Viktora nijak nenadchlo. Komnata, kterou s milostivým svolením hradního pána směl obývat, byla velká a bohatě vybavená. Po této stránce se jí skutečně nedalo nic vytknout. Připadal si v ní ale asi tak, jako by jej škodolibý hrabě uvěznil v nějaké podzemní kobce. Ze zdí táhla vlhkost. Pranic se mu nelíbilo starodávné dřevěné zařízení ani velká, ručně tkaná tapiserie, zobrazující rytířský turnaj ve vybledlých odstínech modré a rudé barvy…

Uložil se na vysoko nastlané lože, které ze čtyř stran halila splývavá nebesa, tak příznačná pro tento starobylý kus nábytku. Zlověstně zaskřípalo pod jeho vahou pokaždé, když se náhodou obrátil na bok. Spal špatně, i když byl zvyklý na mnohem horší nocleh. Nic nemohlo zakrýt chorobnou příchuť počínajícího rozkladu, která prosakovala starým hradem…

Jedné noci se mu zdál zlý sen. Byla v něm sněhová bouře, zuřivá vichřice a vše se proměnilo ve spalující led. Byla v něm přízračná žena oděná v bělostný šat mrtvých, vedla jej do záhuby. Děsivá podoba plála uprostřed mrazivých plamenů, připomínala lživé zjevení ze samého pekla. Prošla silnou kamennou zdí…

Jako duch.

Probudil se s zběsile bušícím srdcem, právě v posledním tažení zmírající noci. Podle vyprávění pověrčivých lidí je to vždy čas zla, kdy se dějí divné věci a málokdo by v tu brzkou dobu našel dost odvahy k tomu, aby se potuloval někde venku. Rudé svítání přinášelo nový den, byla to však smrtící krása čerstvě prolité krve, když se postupně vsakuje do sněhových závějí. Noční můra byla tak živá, že ji stále viděl přímo před očima…

 

***

 

Dny plynuly pomalu. Viktor shledal, že mezi bezútěšnými zdmi starého hradu již strávil celý týden. Promarnil zde příliš mnoho času. Nicnedělání se mu odjakživa velmi protivilo, navíc měl nedokončenou práci. Důležité listiny, které měly být doručeny již před několika dny, stále ležely na dně těžké cestovní brašny. Kdoví, za jak dlouho se asi dostane do Modrého Brodu. Venku hustě sněžilo…

Viktor už toho začínal mít tak akorát dost. Ze zřejmou nevolí si uvědomoval, že hrabě mu nejspíše lhal. Již řadu dní jej ani nezahlédl, jako by se do země propadl. Uvažoval dokonce o tom, zda se před ním neskrývá naschvál. Že by na něj nastražil nějaký prohnaný žert? Ale proč by to dělal!? Měl to být ostentativní projev toho, že se záměrně straní jeho společnosti? Snad proto, aby mu dost nevybíravým způsobem dokázal, že zde není vítaným hostem?

To přece nedávalo smysl!

Jestli to měl být skutečně nějaký nevhodný žert na jeho účet, Viktor jej v nejmenším nepovažoval za vtipný. Čím déle o této možnosti přemýšlel, tím méně pravděpodobná se mu zdála. Spíš by byl ochoten uvěřit tomu, že cynický hrabě tajně opustil nic netušící panství. Jenomže jak? Vždyť mu přece tvrdil, že všechny cesty jsou beznadějně zavalené sněhem! Kam se proboha poděl!?

Bez něj byl hrad náhle až strašidelně pustý, jenom kvílející vítr si hrál v prázdných komnatách a běsnil na kluzkých ochozech pod zlověstně bledou oblohou. Lidé téměř vůbec nevycházeli ven, na to byl příliš špatné počasí. Viktor na svých melancholických procházkách ve vysokých závějích potkával pouze prošedivělého správce ve vypelichaném ovčím kožichu s velkým huňatým psem nějaké neurčité rasy, který jej doprovázel na  dlouhých obchůzkách opuštěného panství.

Občas spolu prohodili pár slov, celkem o ničem. Když se však Viktor pokoušel zavést řeč na zjevnou nepřítomnost hradního pána, obhroublý muž jen beze slova potřásl hlavou a to byla pokaždé stejná odpověď. I nepočetné služebnictvo bylo zamlklé, na jeho zvědavé dotazy odpovídalo výhradně krčením ramen. Jediný, kdo byl ochotný s ním mluvit, byla stará žena z podhradí, která mu každý den nosila jídlo…

„Pán odjel,“ odpověděla rozpačitě, když se jí vyptával. 

„A kam?“

„Jak bych to já mohla vědět?“

„Nic vám neřekl?“

„To ne,“ zabručela udřená stařena. „Nic takového!“

„A nevíte alespoň, kdy se vrátí?“ naléhal Viktor.

„Pán nic neříkal.“

„Myslel jsem si, že dal snad služebnictvu nějaké pokyny, co dělat po dobu své nepřítomnosti, nebo ne?“

„Ten se o panství nestará!“

„Jak dlouho zde žijete?“ vyzvídal Viktor.

„Odjakživa. Už ani sama nevím,“ dumala letitá služebná. „Začala jsem sloužit jako mladá, to byl ještě žil starý pán.“

„Starý pán?“

„Předchozí hrabě,“ objasnila stará žena. „Už je to spoustu let. To jsme se ještě neměli tak špatně.“

„Vážně?“

„No, ano. Byla jsem chůva jeho dětí. Zeptejte se paní Cordélie,“ zamumlala, když za sebou zavírala dveře. Protahoval studený průvan…

Odpoledne strávil sám. Krátké zimní dny vždy uběhnou velmi rychle, tím spíše, když máte o čem přemýšlet. Slýchával ozvěny svých vlastních kroků po prastarých dřevěných podlahách, které je v některých komnatách pokrýval sešlapaný vzor z různobarevného dřeva. Někdy si připadal, jako by vstoupil do jakési strašidelné pohádky o začarovaném zámku, kde neopatrný poutník zůstane navždy uvězněn v zajetí věčné zimy. Blížil se modravý večer…

Vytušil, že klidný spánek se mu bude zatvrzele vyhýbat i této studené noci, stejně jako mnohokrát předtím. Sám pro sebe si povzdechl. Když vyšel na ztichlou chodbu, bez zjevného důvodu jej zamrazilo v zádech. Všudypřítomný mráz byl nevysvětlitelný už proto, že každých pár korků planuly v kovových držácích smolné louče. Viktor opustil prázdné poschodí a zamířil do míst, odkud zaslechl lidský hlas…

Spoře zařízená síň tonula v konejšivém přítmí. Cordélie seděla v jednom z bohatě vyřezávaných křesel u hořícího krbu, obloženého hladce otesanými kameny. Volně spletené světlé vlasy a bílá pleť ještě ostřeji vynikaly v kontrastu s tmavým šatem, zvlněná látka tekla přes masivní kus nábytku jako zkamenělé moře. Malými doušky upíjela svařené víno ze silné sklenice. Hleděla přímo do žhavých plamenů…

„Napijeme se spolu?“

„Rád,“ usmál se Viktor. „Jste velmi laskavá.“

„Tohle je jediní věc, která mne dokáže zahřát,“ podotkla Cordélie. „Je strašná zima. Snad nikdy neskončí.“

Usedl vedle ní a přijal nabízený pohár z její chladné ruky. Horné víno, ochucené nějakým kořením, jej přece jen dokázalo příjemně zahřát. Mlčeli. Ledové květy na lomených oknech vyhlížely jako strnulé obličeje. Za nimi se na nuzné panství začal postupně snášet noční mráz jako tíživé znamení hrozící bídy a hladu. Kdoví, kolik z místních lidí asi ve zdraví přežije dlouhou, krutou zimu!?

Neodvažoval se uvažovat nahlas. Poslouchal pronikavé praskání seschlých polen. Cordélie vyhlížela zamyšleně, do mírné tváře jí pozvolna vkrádal smutný výraz. Kdoví, jaké neveselé věci se jí snad honily plavovlasou hlavou. Ticho začínalo být tíživé. Byl nejvyšší čas, nechat si nalít čistého vína. Viktor se konečně osmělil vyslovit to, co mu nejvíce vrtalo v hlavě:

„Kde je hrabě?“

„Já nevím.“

„Musíte přece něco vědět.“

„Ujišťuji vás, že nevím o nic víc než vy.“

„Tomu nevěřím!“

„Nemusíte mi věřit, ale říkám pravdu,“ odvětila Cordélie. „Hrabě se mi nesvěřuje se svými záměry, jak jste si možná myslel. Proč by to dělal?“

„Nemohl odjet! Sám jsem viděl, že cesty jsou skutečně neschůdné,“ rozčiloval se Viktor. „On mi tvrdil, že lesy jsou nebezpečné. Co kdyby se mu něco stalo?“

„Ďábel se o ty svoje vždycky postará!“

„Jak jste to myslela!?“

„Nemyslela jsem tím nic,“ odsekla popudlivým tónem. Viktor si povšiml, že zřejmě vypila více, než by bylo zdrávo. „Vy o něm nic nevíte. Nevíte, co je to za zrůdu!“

Nevěděl, co na to říct. Cordélie upřeně hleděla do šlehajících plamenů v krbu. Roztřesené ruce nervózně bloudily v jemných závějích splývavé látky, ostré nehty se náhle v záchvatu zuřivosti bolestivě zabořily do měkkých dlaní. Modré oči naplnily hořké slzy.

„Žiji zde jako ve vězení. A přitom by mělo panství patřit mě!“ bezradně rozhodila rukama, jako by se snažila jedním gestem obsáhnout vše kolem sebe. „Všechno by bylo moje, kdyby mi to neukradl on!“

„Hrabě!?“

„Hrabě byl dříve ženatý s mou straší sestrou,“ prozradila po chvíli skličujícího ticha. „To jsem byla ještě moc malá. Oženil se s ní krátce poté, co otec zemřel.“

„Panství patřilo vašemu otci?“

„Ano. Skoro si na něj ani nepamatuji. Otec byl proti tomu. Ale ona si vždycky prosadila svou, i kdyby měla jít přes mrtvoly. Vzala si ho za muže,“ pousmála se svému řečnickému žertu. Byl to smutný úsměv, kde se zračilo zklamání…

„Začínáte být lehce opilá,“ opáčil Viktor, velmi překvapený, co se dozvídá za věci. „Už nevíte, kdy je lepší přestat mluvit. Proto plácáte takové nesmysly.“

„Musím se občas napít, nebo bych se nadobro zbláznila!“ vykřikla Cordélie. „Nenávidím ho!“

„To je hrozné!“

„Neměla bych se vám takhle zpovídat,“ pokračovala Cordélie klidnějším hlasem. Nerada vzpomínala na minulost, ale silné víno jí zázračně rozvázalo jazyk. „Pochybuji, že vás to zajímá.“

„Nemáte se komu svěřit?“

„Není s čím,“ pokrčila rezignovaně rameny. „Všichni ví, jak to tenkrát bylo. Vše by mělo patřit mě!“

„A kde je hraběnka?“

„Je mrtvá. Už dlouho,“ opáčila se zjevným odporem, poté co opět upila svařeného vína. S těmi slovy odložila prázdnou sklenici.

„To je mi líto,“ řekl Viktor.

„Příliš pozdě si uvědomila, že zvolila špatně. Byla to jeho vina,“ pronesla Cordélie spíše sama pro sebe. Nebyla to slova o nic hlasitější, než něžné šustění dlouhé hedvábné vlečky…

„Jak zemřela?“ zajímal se Viktor.

„Do toho vám nic není!“ odsekla podnapilá Cordélie.

„Když už jste to nakousla, měla byste to také dokončit. To je snad slušnost!“

„Už mlčte!“

Cordélie byla velmi rozzlobená. Bez vysvětlení odešla a Viktor opět osaměl v starodávné síni, která spíše než obytnou místnost připomínala podzemní vězení. Zdálo se, že je dlouho opuštěné a prázdné. Kdoví, kolik krve tu bylo prolito od dob dávné rytířské slávy? Jaká minulost hyzdila tato místa? Kamenná tma okolo něj mu nemohla poskytnout žádnou odpověď. Začala zimní noc…

Plná zlých snů?

Opět nemohl spát. Ztemnělou komnatou pro hosty pronikaly studené paprsky měsíčního světla. Myslel na plačící Cordélii a na nešťastný život plný nezhojených ran, který zde již bůhvíjak dlouho vede. Litoval ji, zároveň však pochyboval o tom, co si o ní má myslet. Posadil se do malého výklenku ve zdi na kamennou lavici a vyhlížel do dáli skrz okenní skla zkrášlená namodralou ledovou krajkou. Do tváře mu létaly drobné kapky ledového deště, mísily se s nimi i sněhové vločky.

Zimní noc se rozlévala do lesů, do samých neprobádaných míst, kde rostou prastaré stromy s mohutnými kmeny pokrytými šeromilným lišejníkem. Vane z nich neslyšný nářek seschlého listoví, žíznivého mechu a zetlelé kůry, která pomalu odpadává z jejich dřevnatého těla jako ohavné cáry odumřelého masa. Jistě připomínají malomocné velikány vyzbrojené ohebnými hadovitými šlahouny, které škrtí slabé lidské bytosti, co zabloudily do nebezpečných hlubin hladového hvozdu…

… do zelené temnoty. Spatřil je, až když je objevili mezi posledními lesními stromy. Anonymní postavy, které mohly být docela dobře jen planým výplodem jeho zjitřené představivosti. Jakmile projeli hradní bránou, poznal, že přijíždí na zchvácených koních. Dva z nich nesli jakýsi náklad. Vypadal jako velká kovaná truhla, i když si tím nemohl být moc jistý. Pozoroval je, jak mizí uvnitř spícího sídla. Po chvíli, která mu připadala jako celá věčnost, se opět objevili venku. Odjeli…

Odjeli? Nenapočítal náhodou o jednoho méně!? V dálce doznívalo dunění koňských kopyt. Viktor by přísahal, že se mu to celé jen zdálo. Nezanechali po sobě žádné stopy, až na podivnou pachuť hrůzy, která se mu rozlévala v ústech. Představa, že se jakýsi záhadný vetřelec skrývá v stinných sálech, nebo se možná plíží ztichlými chodbami právě před jeho zavřenými dveřmi, se mu nijak nezamlouvala. Kdoví, jak dlouho ještě zíral do tmy, než jej přemohl neklidný spánek. V hlavě se mu honilo tisíce otázek…

 

***

 

Ani ráno nebyl o nic moudřejší. Paní Cordélie s ním nyní nechtěla ani poobědvat, jak bylo zvykem v minulých dnech. Snad se bála jeho vtíravých otázek? Vyhýbala se mu, jak to jen šlo, celičký den ji ani nezahlédnul. Možná měla špatné svědomí z toho, že mu nechtěně prozradila více, než by se slušelo. Zneklidňovalo jej nepěkné pomyšlení a zlé události, které pravděpodobně zapříčinily její zatvrzelou mlčenlivost. Kdoví, kolik rudé krve již bylo marně prolito mezi těmito odlehlými zdmi?

Rodinné tajnosti!?

Na zasněženém panství zavládla stísněná nálada. Viktor si již nepřál nic víc, než odsud co nejdříve odjet. Přemýšlel, jak přežije další hnusný, nevlídný den s hlavou naplněnou řadou nevyřčených otázek. Bílé nebe nad vysokými věžemi, které se časem proměnily v temné trosky plné usazeného prachu a spících netopýrů, mu nedokázalo dát žádnou odpověď…

Ani nevzhlédl, když mu stará služebná přinesla dnešní oběd. Pohybovala se ztěžka, když před něj sukovitýma rukama pokládala plný podnos. Obnošené šaty, které nosila už bůhví kolik let, nebyly o moc lepším oděvem než rozedrané hadry kdejakého žebráka. Pravděpodobně dožije v bídě, stejně jako mnoho jí podobných, co živoří pod vládou kruté vrchnosti…

„Budete si přát ještě něco, mladý pane?“

„Ne, děkuji vám. Můžete jít.“

Stará žena se s námahou narovnala. Zdála se být tak strašlivě sešlá. Těžko říci, zda na tom měl vinnu její vysoký věk, nebo dlouhý život plný tvrdé dřiny. Hrabě zacházel se svými poddanými tak zle, jako by to byli spíš nevolníci. O tom měl Viktor již mnohokrát příležitost přesvědčit se na vlastní oči. Služebná si nervózně otírala mozolnaté dlaně do nuzné suknice. Otálela u dveří, jako by odsud nechtěla odejít. Konečně se osmělila promluvit:

„Pane Viktore, já…“ odmlčela se, neboť nedokázala najít ta správná slova. „Nechci vám radit, jsem stará a hloupá, ale…“

„O čem to mluvíte?“

„Hrabě přijel. Dnes se vrací na hrad.“

„Hrabě je zpátky?“ zvolal Viktor se vrůstajícím údivem. „Takže vy víte, kde byl!?“

„Já nic nevím,“ bránila se stařena, do očí mu však nepohlédla. Těžko poznat, zda lhala, či mluvila pravdu. „Přísahám, že nevím o nic víc než vy!“

„Tak co tím sledujete? Proč mi vykládáte takové věci?“

„Pro své svědomí musím,“ vyrazila se sebe stará žena. „Uvidíte ho dnes večer. Neptejte se pána, kam jel!“

„Proč bych se nemohl zeptat, když můj hostitel tak záhadně zmizel?“

„Pane Viktore, poslechněte mne, prosím!“

„Proč bych vás měl poslouchat?“ ušklíbl se Viktor. „Nemám se jej ptát, kde byl a co tam dělal? To je nějaká pověra, či co?“

„Ne! Radím vám dobře.“

„A co když vás neposlechnu?“ namítl se smíchem.

„Stane se neštěstí!“

„To máte ze svého pána takový strach?“

Místo odpovědi jen pokřižovala. Bylo to tak samozřejmé gesto, že jej z nevysvětlitelných důvodů vyděsilo. Takhle od sebe přece prostí lidé zaháněli ďábla! Zamračená stařena se mlčky odbelhala se dveřím. Cosi přitom mumlala spíš sama pro sebe, nicméně slova musela být určená právě malému muži:

„Komu není rady, tomu není pomoci.“

Jak pravdivé přísloví! Viktor měl už na jazyku jadrnou odpověď, zarazil jej však vážný tón, který zazněl v jejím zvláštním varování. Osaměl v melancholicky laděné komnatě, kde z každého sebemenšího detailu dýchala nepředstavitelná staroba. Náhle jej přepadl podvědomý strach z neznáma. Jaká hrozba se skrývala ve vyřčených slovech? Zrak mu znovu zalétnul k turnajovým rytířům z vybledlých barev na kdysi nádherné tapiserii. Časy jejich slávy již dávno minuly…

V nenávratnu. Jídla se ani nedotknul, nějak jej úplně přešla chuť. Už nedokázal dál vydržet zavřený v tom odporném pokoji. Dřevěný nábytek byl celý zpuchřelý, holé zdi prolezlé lezavou vlhkostí. Znechuceně za sebou práskl dveřmi. Pusté, studené místnosti starého sídla nedokázal pořádně protopit ani šlehající oheň v horkém krbu, kterých zde bylo ostatně jen velmi poskrovnu. Každý rozumný člověk by musel usoudit, že se znovu ocitl ve středověku. Zde se čas nadobro zastavil…

Viktor kráčel ztichlými chodbami. Nenarazil na nikoho, až začal sám pochyboval o tom, jestli zde vůbec ještě někdo žije. Ledové bludiště složené z neobydlených síní zařízených ztrouchnivělým nábytkem a zchátralých sálů plných šedivé suti se proměnilo v liduprázdné mauzoleum. Všechno zde bylo jako z jiné doby. Jako kdyby náhle vstoupil do minulosti, odkud už není úniku…

Sídli zde duchové?

Zimomřivě se otřásl. Shledal, že proud vzduchu v jedné chodbě není stejně chladný jako v ostatních odbočkách, ale přímo nesnesitelně mrazivý. Jako sněhová zhouba, která nepřetržitě vládla tam venku. Polil jej studený pot. Místo aby pokračoval rovně, zabočil doleva. Následoval nevysvětlitelný průvan, který kvílel ve zšeřelých zákrutech zdánlivě nekonečného koridoru. Horká krev se mu rázem změnila v rudý led. Nyní mu všechno připadalo až děsivě povědomé…

Jako by znovu vstoupil do své noční můry. Slepá odbočka končila holou zdí, kterou ve Viktorově snu prošel bezejmenný přízrak. Bál se pohlédnout za sebe, aby opět nespatřil zlověstnou postavu plnou mrazivé zloby. Vzpomněl si na staré pověsti o bílé paní, která prý navěky bloudí v opuštěných zříceninách. Zjevuje se vždy, když má dojít k nějakému velkému neštěstí nebo k násilné smrti…

Varování ze záhrobí!?

Ledový průvan přicházel z rozšklebené spáry mezi těžkými kamennými bloky. Při bližším pohledu poznal, že očividně nedrží pohromadě tak, jak by správně měly. Vytáhl z dlouhý nůž, co vždy nosil zavěšený na opasku, a opatrně vsunul ostrou čepel do černé mezery ve tlusté stěně. Zvědavost brzy odhalila, že jde o tajné dveře, které bylo možné otevřít pouhým tlakem na jisté místo.

Odhalený průchod skýtal mnohé záhady. Viktor nevěděl, zda se vůbec odváží pátrat dál. Táhl z něj ohavný vzduch. Ucítil nepříjemnou vůni čerstvé hlíny, smíšenou s čímsi dalším, s něčím neskonale sladkým jako stará mršina. Páchnoucí chodba se svažovala směrem dolů. Ztuhlá zemina mu klouzala pod nohama. Těžko říct, jak dlouho tápal podzemním tunelem plným plesnivého přítmí, než konečně spatřil první záblesky slabého světla…

Pronikalo zrezavělými mřížemi, zasazenými v nepatrném výklenku vysoko nad jeho hlavou. Tajný tunel vyústil v zatuchlé sklepení, plné odporných pozůstatků dob dávno minulých. Do udusané hlíny se vsakovaly mělké kaluže ledové vody. Kapala z promáčeného stropu, místy podpíraného silnými dřevěnými trámy. Zatrnulo mu, když si uvědomil, že musí být skrz naskrz prohnilé. Kdy už se definitivně rozpadnou na kusy!? Každou chvíli se mohly zřítit a navěky jej pohřbít pod obrovskou vahou uvolněné zeminy.

Naslepo zapadl do jedné černé odbočky, zvědavý, kam asi povede. Objevil velkou kovanou truhlu, částečně skrytou za kamennými zbytky vybourané zdi. Zdálo se, že kdosi ji dal strhnout záměrně, aby vznikla tato odrazující skrýš. Ztrouchnivělé dřevo se mu samo pohnulo pod zkřehlýma rukama, když zvedal těžké víko. Skoro ani necítil vlastní paže. V mrazivé temnotě se zalesklo uloupené zlato. Spatřil třpytivý prsten posázený planoucími rubíny…

… nádherný prsten, který dosud krášlil uťatý prst, neboť evidentně nešel tak snadno stáhnout z mrtvé ruky. Zlaté mince zle hyzdily zaschlé skvrny od nedávno prolité krve. Poskvrnila i nevinné dřevo, na některých místech bylo celé zčernalé. Drahocenný hřeben posázený vzácnými kameny byl hrubou silou vyrván ze zničeného účesu nějaké nebohé ženy. Mezi tupými zuby dosud ulpívaly vytržené vlasy…

Vynořila se před ním živá představa, jak početná smečka mizerných lapků v otrhaných hadrech uprostřed zelených hlubin zimního hvozdu nedočkavě číhá na tučnou kořist. Prastará sklepení, vykopaná snad před stovkami let pod polorozbořeným hradem, se stala tajnou skrýší zbojnické bandy. Přes olezlé zdi se smýkly mihotavé plameny ze zažehnuté pochodně…

… krve by se v něm nedořezal. Chtěl utéct, ale nebylo kam. Vtom uslyšel v dálce za sebou čísi kroky. Najdou jej!? Nechal otevřenou truhlu plnou ukradených cenností a rychle se vrhl do postraní chodby, které si předtím vůbec nevšiml. Stojatý vzduch zčeřil jeho přerývaný dech, když klopýtal po zledovatělé hlíně v podzemním tunelu. Stěží viděl na krok před sebe. Letěl nestvůrnou tmou…

… pojednou narazil na nečekanou překážku. Vší silou se do ní opřel, až zrezavělé panty málem povolily. Z druhé strany se ozval pronikavý křik. Viktor se na nic neohlížel. Vyrazil zpuchřelé dveře, aniž by uvažoval o tom, kam vedou. Nelidský chlad mu naráz rozpustil všechny kosti v těle…

Ocitl se ve zpustošené kapli. Mrtvé šero, spoře narušované pouze ostrými střípky barevného světla z mozaikových oken, kde jen nejasně rozeznával mramorové rozvaliny stržených stěn, lemované rozbitým sochami zapomenutých světců. Uprostřed potemnělé stavby spatřil obrovský ledový blok. Průzračnou rakev pro zesnulou ženu zabalenou v bílém rubáši, kterou již znal z noční můry. Nedokázal uvěřit svým očím. Příšerné poznání probodávalo mrtvolným mrazem jeho ubohou duši. Obrátil se ke zděšené Cordélii, která se krčila blízko u obludného oltáře…

„Kdo je to!?“

„Má sestra!“ vykřikla přerývaným hlasem. „Hrabě ji zabil!“

„Hraběnka!?“

„Utekla s jedním mužem,“ vzlykala Cordélie. Její vzpomínky byly stále velmi živé. „Už si ani nepamatuji, jak se jmenoval. Zmizela tak rychle, že tu nechala i mě. To jsem byla ještě dítě.“

„Co se s ní stalo?“

„Jedné… jedné noci se vrátila. Bylo to v zimě.  Celou noc běsnila hrozná sněhová bouře. Hrabě ji nechtěl vpustit dovnitř, i když sám slyšel, jak křičela. I já jsem to slyšela. Má sestra… Zmrzla před bránou jako nějaká žebračka!“

„Odporný konec.“

„Lidé druhý den zanesli do kaple, hrabě o tom ani nevěděl. Od té doby se sem chodím modlit. Modlím se za jeho smrt!“ v jejím pohnutém hlase se ozývalo zřetelné nepřátelství, které naostřilo její obvyklou líbeznost do smrtící špičky.

„Neplačte!“ zaprosil Viktor.

 „Jak jste se sem proboha dostal!?“ obořila se na něj se slzami v očích. Tón zraňoval svou nevšední ostrostí jako kusy polárního ledu…

„Sám nevím,“ odvětil Viktor. „Všiml jsem si, že na jednom místě je ve zdi prasklina. Vypáčil jsem ty tajné dveře do sklepení. Byla tam truhla plná zlata. Našel jsem v ní moc krásný prsten. I s prstem!“

„Tam schovávají svůj lup,“ vyhrkla Cordélie. „Má svoje lidi. Nevím, kolik jich je, ale vím určitě, že včera v noci už odjeli. Hrabě je na hradě nechce.“

„Viděl jsem je,“ opáčil Viktor. Ona jen zalapala do dechu. „Nemohl jsem spát. Stál jsem u okna, když jsem je uviděl před branami. Přivezli tu zpropadenou bednu!“

„Jste v nebezpečí!“

„Já!? Vy jste jediná, kdo mne zde viděl. Vy byste mi přece neublížila, nebo ano?“

„Já ne, ale nezapomínejte, že na panství nejsme sami. I zdi mají uši! Jděte do své komnaty,“ poručila mu Cordélie způsobem, který nepřipouštěl sebemenší námitky. „Zamkněte se tam a nikoho k sobě nepouštějte! Nikoho!“

„Mám se schovávat?“

„Nevycházejte ven!“

„Proč!?“

„Musíte mne poslechnout!“

Upírala na něj prosebný pohled. Viktor jen rozpačitě přikývnul. Roztřásl se zimou. Zpustošená kaple vydechovala mrazivé zlo. Snažil se vyhnout nehezkému pohledu na kamenné lože, kde spočívala zesnulá hraběnka pod průzračným příkrovem věčného ledu. Vyhlížela jako živá…

Ledová královna.

Následoval její mladší sestru. Cordélie odemkla klíčem ze svazku na silné šňůře u pasu zrezavělý zámek, který bránil nezvaným hostům ve vstupu do míst zasvěcených neměnné smrti. Zimní den vládl podivnou prázdnotou. Odvedla jej zpět do pochmurné komnaty, kde již strávil tolik bezesných nocí. Znovu se na něj upřeně zahleděla…

„Udělejte, co říkám,“ nabádala jej. „Nikoho k sobě nepouštějte!“

Těžké dveře za ní zapadly. Nezbylo mu nic jiného, než spoléhat na oporu pevného dřeva. S každou další hodinou, co uplynula v chladném přítmí zapomenutého hradu, v něm neustále vzrůstala strašná nejistota. Viktor se mohl jen domýšlet, co se s ním stane. Mohl jen doufat, zda odsud ještě odejde živ a zdráv. Čas se nesnesitelně vlekl…

Někdo zabušil na dveře. Po hlase poznal toho starého muže, který jej obsluhoval, když byl Viktor před pár dny uveden jako host. Nyní se mu zdálo, že od té doby už musela uplynout celá staletí…

„Pane Viktore? Jste tam?“

„Ano!“

„Hrabě vás chce vidět,“ vyřizoval shrbený sluha. „Ptá se, proč jste nepřišel k večeři.“

„Řekněte, ať pro dnešek přehlédne mnou nepřítomnost. Není mi dobře,“ křiknul Viktor a přitom jej napadlo, že v podstatě ani nelže. Po tom, co viděl dole v tom odporném sklepení a navíc ještě nahoře v ledové kapli, se skutečně necítil právě nejlépe…

„Jste v pořádku, pane!?“

„Nejsem!“

„Co se vám stalo?“

„Nestarejte se o mne!“

„Ale pane –

„Jděte pryč! To je rozkaz!“

„Promiňte, pane,“ vyrazil se sebe ubohý stařík. „Nechtěl jsem vás rozčílit. Už půjdu!“

Opravdu odešel? Viktor se přitiskl k zavřeným dveřím a jenom naslouchal. Belhavé kroky doznívaly ve vzdálené odbočce tiché chodby. Napětí pominulo, přesto nedokázal zůstat chvíli v klidu. Přecházel velkým pokojem, neschopen ani na moment udržet jasnou mysl. Nenáviděl vynucenou nečinnost a tohle nekonečné čekání jej pouze přivádělo k šílenství. Stmívalo se…

Vysoko na černém nebi se objevil jasný měsíc, omračující záře přehlušila i lživé světlo slábnoucích hvězd. Dole v bouřlivém údolí se mrazivý vítr s ohlušujícím řevem proháněl po lesnatých úbočích okolních kopců, spící stromoví sténalo ve sněhové vichřici. Jako by v ní tančily samé hříšné duše…

Rej mrtvých.

Dveře se začaly pomalu otevírat. Dovnitř pronikl nepříjemný průvan, tak příznačný pro všechna stará, zpustlá sídla plná zamlčených vzpomínek, následovaný přízračnou postavou. Viktor nedokázal uvěřit svým očím.

Mrtvola z ledového bloku!?

Říká se, že pouhý pohled na zjevení ze záhrobí dokáže nešťastného smrtelníka nadobro oslepit. Bylo bledé jako čerstvě padlý sníh, přineslo s sebou závan zimy. Kráčelo němou tmou, rozpuštěné vlasy stékaly po bělostné róbě, dlouhé rukávy se téměř dotýkaly kamenné podlahy. Až když slabá zář skomírající svíce v její průsvitné ruce zatančila na smutné tváři, poznal paní Cordélii. Na okamžik v ní spatřil mladší podobu její zesnulé setry…

„Přišla jsem vás varovat,“ pronesla naléhavým hlasem.

„Varovat mne?“ užasl Viktor. „Je to tak zlé!?“

„Musíte utéct. Jde vám o život!“

„Co!?“

„Hrabě vás chce zabít, protože jste odhalil jeho tajemství,“ prozradila Cordélie s mrazivou vážností v hlase, který jej ani na moment nenechával na pochybách o pravdivosti jejích slov. „Poslouchala jsem za dveřmi, když si myslel, že je sám. Bude to vypadat jako nehoda. Zítra ráno vás pozve na vyjížďku, ale vy už se nikdy nevrátíte!“

„Co mám dělat?“ vyhrkl Viktor.

„Pomůžu vám, když vy pomůžete mně.“

„Jak!?“

„Odvezte mne odsud!“ vykřikla Cordélie plná dlouho potlačovaného zoufalství…

„Kam?“

„Na tom mi nezáleží, hlavně, když budu co nejdál od hraběte. Je to vrah! Nenávidím ho!“

„Rozumím vám,“ připustil Viktor, protože velmi litoval jejího trpkého osudu. Pro nikoho v jejím postavení nemohl být život žádný med…

„Pak mi pomůžete?“ zvolala Cordélie s novou nadějí.

„Tak slepě se svěříte do rukou cizího člověka?“

„Jste má jediná naděje. Sama se odsud nikdy nedostanu!“

„Vypadá to, že musíme spoléhat jeden na druhého, abychom vůbec přežili,“ uznal Viktor s ponurou nevyhnutelností. „Ano, udělám, co budete chtít.“

„Děkuji vám!“ vyrazila ze sebe Cordélie. „Utečeme dnes v noci, až budou všichni spát. Přijdu k vám přesně o půlnoci. Nesmíte usnout!“

„Budu připraven na cestu. Sejdeme se na nádvoří.“

„Slibte mi, že neodjedete beze mne! Prosím!“

„Nenechán vás zde, slibuji,“ ujišťoval ji Viktor. „Odjedeme společně.“

„Věřím vám,“ řekla Cordélie. „Nesmíte mne zklamat!“

„Nezklamu vás, to slibuji.“

„O půlnoci!“

S těmi slovy se tiše vytratila tam, odkud přišla. Viktor zůstal sám se svými neveselými myšlenkami. Mimoděk přistoupil k oknu a vyhlédnul ven. Jeho zrak, částečně oslepený noční temnotu, bezmyšlenkovitě bloudil po nebezpečné divočině, která ze všech stran obklopovala starý hrad. Již brzy se bude ubírat po nejistých cestách. Mnohé z nich nikam nevedou. Co jiného mu však zbývalo? Jemné sněhové jíní ulpělo i na tlusté skleněné tabulce, kterou zase přibouchl. Cosi v zimní noci věštilo brzkou zkázu a strašlivou smrt…

 

***

                                                 

Udeřila dvanáctá hodina. Viktor a Cordélie se setkali na prázdném nádvoří. Kůň, osedlaný a připravený na cestu, už neklidně klapal podkovami. Nemohli se zde dlouho zdržovat, nebylo času nazbyt. Bylo skoro jako ve dne, studené světlo se rozprostíralo široko daleko přes černé lesy, modravé závěje třpytivého sněhu až na ostré stíny neschůdných hor za ztemnělým obzorem. Nad hlavou jim zářil smutný zimní měsíc…

Půlnoční slunce.

Sněhová vichřice ztichla. Noční svět byl v měsíčním světle celý bílý. Spící panství v něm působilo jako přízračný výjev ze zlého snu. Lživou iluzi narušené skutečnosti ještě umocňovalo vtíravé tušení neživých tvorů, kteří možná nepřebývají jenom na samém dně záludné lidské mysli. Mohli se ukrývat kdekoli. Sešlé budovy připomínaly předpotopní zříceniny, napůl zhroucená zeď s obrovskou bránou zase pekelný vstup do podsvětí…

Přestože Cordélie se narodila a vyrostla právě mezi kamennými zdmi starobylého hradu, nedokázala se při posledních pohledech na místo, kam se nejspíše již nikdy znovu nevrátí, přece jen ubránit nehezkému záchvěvu pověrečné hrůzy. I ona sama v něm působila jako pouhý přelud…

Stříbrná zář tančila po bledém obličeji s široce rozšířenýma očima, skloněné šíji i na křehkém zápěstí, kterým si přidržovala vířící sukně. Její snová podoba se střídavě ztrácela a opět vynořovala v sivých stínech mezi šeptajícím stromovím. Viktor ji vysadil do sedla. Koňská kopyta dusala hlubokým sněhem, kam až oko dohlédlo…

„Kam pojdeme?“ zvolal Viktor.

„Vím o vesnici, která leží hned za lesem,“ odpověděla Cordélie. „Je to jen pár hodin cesty. Nad ránem tam dorazíme!“

„Kudy?“

„Musíme se držet staré silnice!“ vykřikla Cordélie, ale další slova jí odvál od úst silný vítr…

Viktor věděl, o čem mluví. Pokud si pamatoval, stará silnice vedla směrem na sever, skrz hustý, divoký hvozd. I když po ní již léta nikdo nejezdil. Z žádné mapy se mu ale nepodařilo vyčíst proč. Pobídl odpočatého hnědáka. Brzy minuli otlučený milník, nakloněný na stranu jako vykotlaný náhrobní kámen. Kůň klusal po nepohodlné cestě, místy zarostlé vysokou trávou či trnitým křovím. Všechno spálil nemilosrdný mráz…

Noc byla neuvěřitelně jasná, to bylo jediné štěstí, jinak by byl jejich riskantní podnik předem odsouzen k nezdaru. Zimní měsíc prozařoval černé mlčení kolem dokola. Jakýsi zvuk ostře zazvonil o křehkou dokonalost nočního ticha. Ve zbývajících útržcích vědomí ji již nevybavovala nic víc, než že se to stalo strašně rychle. Dřív, než si to vůbec Cordélie stihla uvědomit. Stříbrný svět se rozpadl na tisíce třpytivých krystalů ledu…

Cinkot kovu.

Kůň náhle podklesl v kolenou a s příšerným řevem se svalil na bok. Viktor ještě stihl seskočit ze sedla a strhnul s sebou i zděšenou Cordélii, dříve než oba skončili v prachu cesty. Zázrak, že až na nějaké modřiny se ani jeden z nich vážně nezranil. Škoda, že kůň na rozdíl od nich neměl takové štěstí. Šlápl do želez, které kdysi dávno položil nějaký lstivý lapka jako nástrahu na neopatrné poutníky. Byla celá zrezavělá, ale zvládla ho zmrzačit nadobro…

Ostré železné hroty rozdrtily svaly a šlachy, některé pronikly až ke kosti. Měl zlomenou nohu, takže se nemohl ani hnout. Bylo by velmi kruté nechat jej samotného na místě, aby pomalu dodělal uprostřed liduprázdné silnice. Viktor mu nedokázal pomoci jinak, než že mu mečem milosrdně srazil vaz. Rudá zkáza roztavila bělostnou dokonalost, když hustá krev vyprskla na zasněženou cestu. Byla tak horká, až se z ní kouřilo. Cordélie sotva překřičela vřískající vítr -

„Co budeme dělat!?“

„Musíme dál!“

Nebyla jiná možnost. Zůstat na místě by se rovnalo sebevraždě. Kdoví, jak dlouho už klopýtali v nekonečných sněhových závějích. Cordélie se zachvěla zimou. Drobné ruce jí mrzly. Oblékla si sice kožešinový plášť s teplou podšívkou, pořádně zahřát se však nedokázala. Brzy byla celá jako kus ledu. Myslela na tu dálku, kterou bude muset ještě ujít, myslela na to, že se třeba z hlubokého lesa už nikdy nedostane. Viktor byl pořád pár kroků před ní. Co když mu přestane stačit?

A on ji tu nechá!?

Musela s ním za každou cenu udržet tempo, i když vůbec nebyla zvyklá dlouhé chůzi. Zničené střevíčky byly skrz na skrz promáčené rozteklým sněhem. Jako by byla bosá, do nohou se jí zařezávala ostrá bolest, sálala ze ztvrdlé země, utopené pod silnou vrstvou nového sněhu. Přesto šla pořád dál. A dál…

Ledové peklo.

Za nějaký čas už přestala vnímat i to. Viktor náhle změnil směr a bez varování zmizel mezi houževnatým stromovím podél hrbolaté cesty. Cordélie ho zdráhavě následovala. Obklopovala ji mrazivá temnota, sápala se po ní ze všech stran. Už se sotva držela na nohou. Všechny plané naděje do budoucnosti se v ní drtivě rozpadly na tisíc kusů. Nezbylo jí nic víc, než přízračná pustina plná děsivých náznaků…

„Už nemůžu,“ naříkala Cordélie. Nohy jí vypověděly službu a ona bezvládně klesla do sněhové závěje…

„Vydržte,“ opáčil Viktor. Nepohlédl na ni.

„Nedokážu jít dál!“

„Není čas odpočívat,“ objasnil Viktor. „Nesmíme zůstat na místě.“

Kráčel dál, aniž by se za ní jedinkrát otočil. Byla tak vyčerpaná. Přesto se jí podařilo s námahou vstát a rozběhla se za ním. Kožešinová kapuce jí ve spěchu sklouzla z hlavy a plavé vlasy divoce vlály ve větrných poryvech. Větve lesních velikánů vysoko nad ní tiše sténaly strašidelným hlasem. Po pár krocích zakopla a znovu ztratila rovnováhu. Cordélie zcela propadla zoufalství…

„Počkejte! Nenechávejte mne tady!“

„Vzpamatujte se!“

Viktor ji zvedl na nohy. Nevnímala, jako by už byla předem napůl mrtvá. Zatřásl s ní, až jí hlava odlétla dozadu. Cordélie vykřikla a konečně se mu podívala do tváře. V zastřených očích měla nepřítomný výraz, jako když se člověk probouzí z noční můry…

„Chcete umřít!?“

„Ne!“

„Tak musíte jít dál!“

Popadl její zkřehlou ruku a navzdory všem nářkům ji táhl za sebou. Cordélie s ním sotva stíhala držet krok. Bezděky si vzpomněla na peníze, které pečlivě ukryla v tlusté podšívce svého rozevlátého pláště. Nebylo jich moc, ale na dobrou večeři a pohodlný nocleh v nějakém hezkém hostinci by to snad stačilo. Možná i na nějaké nové oblečení, které by ji dovedlo lépe uchránit před krutým chladem.

Dávno sešli z cesty, ona sama už by se ani nedokázala vrátit zpět ke staré silnici. Noční les ji mátnul, nedokázala si vůbec představit, jak by se tu vyznala ani za bílého dne. Kolik lidí už zde zemřelo? Co když také z posledních sil klopýtali mezi zasněženými stromy, ruce mrznou, v hlavě se míhají dávno mrtvé odrazy, neviditelní duchové zbloudilých poutníků. Vznášejí se jí před očima…

Rozesmála se.

Vše bylo marné. Už i ten šílený smích ji stál příliš mnoho sil. Vypadalo to, že útěk jim nějak nevyšel. Napřed pošel kůň, pak bude na řadě ona a nakonec zemře i mladý muž. Nebylo to svým způsobem komické? Viktor v nejmenším nechápal její ječivé veselí.

„Zbláznila jste se!?“

Neodpověděla. Cítil, jak křečovité sevření jejích prstů v jeho dlani pomalu ochabuje. Zpomalovala jej. Zdravý rozum mu říkal, že by takovou neužitečnou přítěž měl bez milosti nechat na místě, nicméně špatné svědomí mu to přesto nedovolilo. Divoký vítr mu vmetl do tváře zmrzlý sníh. Už si to málem ani neuvědomil. Nesměl se zastavit, ani jí nesměl dovolit, aby navždy usnula ve sněhových závějích. To jí snad našeptávali hladoví duchové?

Měsíční paprsky prozařovaly nehostinný hvozd. Všechno v něm kol dokola mlčelo, jen noční vítr vřískal vysoko v holých korunách lesního stromoví. Zabloudili ke skalám, postříbřených bělostným sněhem. Měl pocit, jako kdyby jej neproniknutelná temnota v rozšklebeném ústí jeskyně upřeně sledovala. Představil si prázdný oční důlek uprostřed lysé lebky, kde světlo již dávno navždy vyhaslo. Otřásl se neblahou předtuchou čehosi zlého. Znavené děvče za ním upadlo a už nemělo sebemenší sílu pokračovat dál…

Nebylo na výběr. Viktor odtáhl Cordélii dovnitř, neboť už se nezvládla ani sama udržet na nohou. Vyčerpaně se mu zhroutila v rukou. Už nedokázala udělat jediný krok. Za zavřenými víčky jí tepala tupá bolest. Ulehla na kamenité dno. Lesní jeskyně skýtala stísněný úkryt před venkovní nepohodou. Zde přečkají dnešní noc…

… příliš promrzlí a vyčerpaní na to, aby si vůbec uchovali sebemenší naději na přežití. Po pár neúspěšných pokusech se jim přece jen podařilo rozdělat oheň z nalámaných větší a různého suchého chrastí. Viktor musel obětovat kus hořlavého pergamenu ze své velké brašny. Naštěstí to nebyla žádná důležitá listina. Seděl u ohně a hřál si promrzlé ruce nad šlehajícími plameny. Padal na něj dlouho odpíraný spánek.

Cordélie na tom nebyla o nic lépe. Doléhala na ni strašná únava, už ani nedokázala udržet oči otevřené. Začala ztrácet vědomí. Promrzlá až do morku kostí. Když usínala, už téměř ani nevnímala palčivý led hluboko v sobě samé…

                                                                            

***

                                                                            

Ti, kteří nenašli žádný bezpečný úkryt, se ocitli rovnou ve válce běsnících živlů. Neznala slitování. Jako by v ní ožila zhoubná nenávist všech nesmiřitelných duší, které nikdy nenaleznou pokoje. Hněv horoucí jako roztavené železo, žal ledový jak třeskutý mráz uprostřed černé norské zimy. Jen velmi málo zbloudilých poutníků ve zdraví přežilo onu zlou noc. Co z ní vzešlo, to nikdo z lidí nevěděl. Živoucí bytosti by nikdy nedokázaly pochopit pravou hloubku mrazivé hrůzy…

Oheň dávno vyhasl.

Viktor začínal pomalu přicházet k sobě. Hlava mu padala na ramena. Usnul opřený zády o hrbolatou skálu, zabalený do tlustého, nepromokavého pláště. Ze země vyzařoval hrozný, zraňující chlad. Dobré oblečení ho možná zachránilo před omrzlinami, navíc byl také velmi otužilý. Vyprostil zkřehlé ruce ze silných kožených rukavic a protřel si opuchlé oči.

Napřed nerozeznával nic víc, než potemnělý prostor jeskyně, cele vyplněný palčivou prázdnotou, kde je občas přeskočil vzácný záblesk denního světla. Mladá žena bez hnutí spočívala na tvrdém loži z kluzké skály. Kožešinový plášť se jí ve spánku svezl ze zad a pomačkaný oděv pod ním odhaloval holý krk s jedním obnaženým ramenem. Z kamenitých útrob podzemního paláce vytékal omračující mráz…

 „Cordélie!?“

Ležela převrácená na bok, zády k němu. Spala tak tvrdě? Šero ji proměnilo v nezřetelnou věc, sotva viditelnou ve slabém odlesku vzdálené záře z míst, kde malá podzemní dutina ústila vzhůru na povrch. Viktor si všiml jejích dlouhých, hustých vlasů, které se jí plazily přes odvrácenou tvář. Rozpletené prameny se slepily sněhem, když se jí dotknul, málem se spálil. Sálal z ní čirý led…

„Cordélie! Probuďte se!“

Neodpovídala. Nemohla. Umrzla k smrti! Zatímco on sám spokojeně spal. Viktora náhle posedl nevysvětlitelný odpor k sobě samému. Byla to jeho vinna!? Proč ji proboha bral s sebou? Odvezl ji z místa, kde celý život pomalu umírala, vstříc plíživé smrti v ostrých spárech hladového ledu. Málem se nad ní rozplakal. Musel ji nechat tam, kde zemřela, neboť nezbyla žádná jiná možnost. Jestlipak se někdy dočká řádného pohřbu? Neodvažoval se domýšlet, zda její tělo dlouho zůstane neporušené.

Nic mrtvého, co už se nedokáže samo bránit, by v žádném případě nezůstalo ušetřeno slizkého zájmu masožravé zvěře. Zvlášť, když je v tomto období tak obrovská nouze. Otřásl se jak pronikavou zimou, tak tím nepěkným pomyšlením. Když vyšel ven ze stísněné jeskyně, která se právě stala otevřenou hrobkou, ovanul jej mrazivý vítr…

Zasloužil si žít?

Pohltilo jej ohlušující ticho spící přírody. Bylo v ní cosi zlovolného. Zakoušel nevysvětlitelný strach z neznáma, neodvažoval se ani projít hlubokými stíny schýlených stromů. Rostly tu staré, prastaré borovice se šerednými tvářemi vrostlými do rozšklebené kůry. Šupinaté kmeny pokrýval hustý mech, vanuly z nich matné vzpomínky na dávno zetlelé listí. To, co tiše tráví šťavnaté mrtvoly, stejně jako odumřelé kusy svého vlastního dřevnatého těla…

Síla pralesa.

Vysoko nad temným lesem plakala sedá obloha, zpola zacloněná těžkými mračny. Ztěžkla nebezpečným příslibem nového sněhu. Viktor klopýtal osamělou stezkou, obklopenou štíhlými břízami. Sklíčeně se krčily v sněhových závějích, stejně hubené a pobledlé jako bývala mladá Cordélie. Kolem dokola vše pomalu zmíralo mučivým mrazem…

Nesměl myslet!

Neodbytní duchové se rádi vracejí. S oblibou oblékají svá nehmotná těla do shnilého masa a zpráchnivělých kostí, které mají správně navždy tlít v němé zemi. Tam, odkud povstali, zpravidla nic neroste. Každý se je od sebe snaží všemožnými způsoby odehnat, ale oni se mnohdy nedají vymýtit ani těmi nejupřímnějšími modlitbami. Jsou především v nás samých…

Viktor se ani na moment nezastavoval, přestože ho trápil velký hlad, žízeň a navíc se začínala hlásit i únava. Jak daleko se dostal? Jak daleko bude ještě schopný dojít, než mu nadobro dojdou síly!? Občas se skrz holé větve zadíval vzhůru, nerozeznával však nic víc, než slepou prázdnotu.  Opatrně překračoval vystouplé kořeny, propletené ve slabém mlází, kam zřejmě nikdy dřív nevstoupila žádná lidská noha. Bloudil v bílé beznaději…

Divočina.

Upadl na tvář. Neschopen se dál udržet na nohou. Připadal si jako padlý voják, který prohrál v rozhodující bitvě se svým vlastním osudem. Viktor si s odzbrojující jistotou uvědomil, že už zanedlouho dojde na konec té nejdelší cesty. Věděl jen, že pokud je tohle život, pak musí zemřít. A jestli je tohle jeho smrt, pak chce za každou cenu žít dál…

Zkolaboval.

Krutá zima jej zaplavovala ze všech stran, nesmlouvavě se zmocnila Viktorova vysíleného těla, když zakopnul a skončil ve sněhu. Drsný dotek jejích chladných rukou pálil jako rozžhavené železo. Srazila jej na kolena, stejně jako už kolikrát předtím. Prý je rok od roku pořád horší a horší. Od té doby, co zemřela mladá hraběnka a její neklidná duše řádí přeje stejnou smrt ve spárech surového mrazu všemu živému…

Ztuhla mu krev v žilách.

… jakýsi stín se pomalu sunul hlubokým sněhem. Pohyboval se nízko při zemi, docela dobře to mohlo být nějaké vyhublé lesní zvíře. Slídilo snad za potravou? Viktor se s hrůzou rozpomněl na varování před vlčími smečkami, které přes zimu trpí hladem. Zlá nouze je vyžene z brlohů a ony jsou schopné zaútočit i na osamělého člověka…

… následoval lidský pach, poznával v něm lahodnou příchuť horké krve. Lačně ji polykal, jako by to byl zázračný elixír věčného života. Věděl, že musí dovézt svého pána přímo ke kořisti. Nebyl to žádný vlk, ale obyčejný pes. Bílý ohař s bystrýma očima a protáhlým čumákem, zarytým do rozblácené sněhové krusty. Nasával pronikavou vůni spící země, cizích zvířat, ševelícího lesa. A vlhkou hnilobu, která postupně, den po dni rozežírala zdejší zem…

Lovecký pes, který už bůhvíjak dlouho sledoval čerstvou stopu! Viktor už nemohl zůstat nehybně ležet, neschopný rychlého pohybu, jako by už byl předem mrtvý. Dříve, než se vůbec stačil vzpamatovat z tak hrozného leknutí, se v zákrutu cesty objevili další štěkající psi. Následovali je dva koně, na jednom jel nějaký pobuda nedbale oděný v obnošených hadrech. V sedle toho druhého spatřil krutého hradního pána s nevyzpytatelným výrazem v mrazem ošlehané tváři…

„Našel jsem tu mrtvou čubku,“ oznámil hrabě a výmluvně zamával krajkovým rukávem utrženým z Cordéliiných šatů. „Teď je řada na tobě!“

Možná chtěl dodat ještě něco dalšího, Viktor však na nic nečekal. Vyrazil do hlubin ledového pralesa. Měl ještě šanci přežít!? Hrabě po něm vystřeli z kuše. Minul jej a rozkřikl se:

„Za ním!“

Zimní hvozd škodolibě hlučel, přehlušoval i Viktorův zběsilý tep. Sněhová krusta se lámala pod jeho nohama. Mrtvé stromoví bez listí sténalo v závanech ledového vánku, on sám dýchal jen velmi ztěžka. Uháněl jako štvaná zvěř, za ním se ozývalo neúprosné dunění koňských kopyt a zuřivý štěkot zdivočelých ohařů…

Všechno vířilo ve sněhových vločkách.

Lesní vzduch ztěžkl hutnou příchutí dosud neprolité krve, splýval v jednu masu s nebezpečnou temnotou pod převislými větvemi, které nehybně útočily ze všech stran. Viktor upadl a ještě se stihl zachytit tenkého kmene jednoho zkormouceného stromu, který se už bůhví kolik nekonečných let smutně skláněl nad příkrým srázem. Lehký sníh padal hluboko do kamenité strže…

„Pozor!“

Muž, který doprovázel hraběte na honu, se i s vřeštícím koněm skutálel ze zarostlého srázu. Podlomily se mu nohy a rázem zmizel na dně zrádné strže, kde zavalil roztříštěné tělo svého nešťastného jezdce. Už nestihl včas zastavit, na rozdíl od zdivočelého vraníka, který vypověděl poslušnost svému pánovi a bezhlavě vyrazil mezi holé stromy. Pronikavý štěkot psů, bolestné ržání zmrzačeného koně a do toho zuřivý křik…

Amok.

Běžel jako o život, hnán čirou hrůzou ze všech těch nezvyklých zvuků. Vystrašený vraník vykopl zadníma nohama. Vzpínal se tak zuřivě, že hrabě v sedle rozeznával okolní svět jenom jako rozmazanou změť. Zatočila se mu hlava a všechno náhle vybledlo. Prudký pád ze hřbetu vystrašeného koně vnímal spíš jako nesouvinnou vzpomínku kohosi cizího. Vybuchl bolestní. Cítil, jak se cosi v jeho těle tříští na kusy…

Zatmělo se mu před očima.

Jak dlouho to trvalo? Vší silou zaťal zuby a přinutil se spolknout pronikavý výkřik plný utrpení. Nemohl se pohnout. Že by zlomená noha? Nebo pár žeber!? Promrzlá zem pod ním žhnula jako oheň. Zarývala se do něj palčivá zima. Roztřásl se jako v horečkách…

Viktor se skláněl nad ním.

V prokřehlé ruce držel otěže hraběcího koně, jankovitého vraníka, který měl sice dobrou krev, ale špatnou povahu a rád se plašil při každé příležitosti. S kletbou na rtech se přinutil pohlédnout mladíkovi do očí. Ve tváři měl vepsáno cosi, co se pyšnému hraběti pranic nezamlouvalo. Spatřil v ní nepříjemný úsměv, který v sobě nesl nezaměnitelnou krutost kohosi, kdo již ví, že bezbranná kořist je mu zcela vydána na pospas…

„Sbohem, hrabě!“

Zraněný muž se vzrůstajícím děsem v očích sledoval, jak Viktor nasedá na koně. Pobídl ho do cvalu a beze slova zmizel mezi hustou masou prastarého stromoví. Hrabě byl jako bez sebe. Nedokázal ho zastavit! Snažil se zvednout se ze země, ale vzápětí s výkřikem bolesti opět upadl tam, kde již nejspíš zůstane ležet navždy. Náhle shledal, že je zcela sám v nebezpečné sněhové pustině. V dálce už dozníval dusot koňských kopyt po příkré stezce…

Bez pomoci.

Marně volal a křičel, marně se pokoušel postavit na nohy. Jeho pacholek byl mrtvý, zabil se pádem ze srázu. Opodál právě dodělával polámaný kůň, obě nohy chromé. Vyplivl zpěněnou krev, než ho opustil zbytek sil a vydechl naposled. Byl to žalostný pohled. Honící psi se dávno rozutekli, nejspíš se vrátili zpět po svých stopách na zanedbané panství. Tam ho nikdo hledat nebude. Byl špatný pán. A ještě horší člověk…

Takhle skončí!?

Hrabě tvrdošíjně odmítal pochopit, že mu už nezbyla žádná naděje. Podupaná zem kolem něj se začala barvit do ruda. Necítil ruce ani nohy, z celého těla se mu začal vytrácet cit. Ostrá bolest jej však ovládala dál. Zlámané kosti vřískaly v jeho roztřeseném těle. Zmocnila se jej čirá hrůza, mrazivá hrůza ze zlověstného lesa a z toho ohavného, co z něj podle strašidelných legend rádo přichází jako zákeřný mrchožrout pro prohnilé lidské duše…

Prodlužovala jeho utrpení.

Jiskřící sníh ho zasypával ledovými doteky, které byly stejně falešné a chladné jako kdysi bývaly hebké ruce jeho mrtvé manželky, kterou bez sebemenších výčitek svědomí odsoudil k mučivě pomalé smrti před uzavřenou branou spícího hradu jedné dávno minulé, zimní noci. Zde vládla ledová královna…

Hrabě zavyl bolestí.

Přes vytřeštěné oči se mu přelil krvavý závoj. Každou sněhovou vločku vnímal jako bodnutí ostrým nožem. Nezáleželo na tom, jak zuřivě vzpíral jisté smrti. Ona vždy vyhraje. Něžný sníh se pozvolna snášel na bezmocného muže, který stále nepřestával křičet. Čekal ho tichý pohřeb v bělostných závějích…

---