Dvacet minut

Dvacet minut

 

 

Bylo neuvěřitelné teplo. Toto léto bylo vůbec zvláštní. Dva měsíce v kuse nezapršelo a pole kolem už bylo vyprahlé, že z dáli připomínalo spíše savanu, než pole, které by se mělo za necelé dva měsíce sklízet.

Šel jsem zrovna na železniční stanici a cítil jsem, jak mi z čela stéká čůrek potu přímo do očních jamek. Otřel jsem si jej, vytáhl krabičku cigaret a jednu z nich zapálil. Byla to má první cigareta za celý den - asi proto se mi po ní trochu zamotala hlava. Ani za těch třicet let kouření jsem si nezvykl na tu první "dávku".

Když jsem došel na vlakovou stanici, zbývalo mi ještě dvacet minut. Vyhlédl jsem si tedy nejblížší zábradlí, nad kterým se rozprostíraly veliké koruny lip a činili ho tak oázou, a opřel se o něj. Znovu jsem se podíval na hodinky, ale od posledního nakouknutí neuběhlo ani dvacet vteřin.

 

"A až přijedeš, dáš mi okamžitě vědět. Je ti to jasný?" řekla s přísným pohledem matka na svého synka, kterého pravděpodobně čekala první samostatná cesta vlakem.

"Jo mami. Nemusíš se vůbec bát. Vždyť už mi je deset let."

"No právě, že ti je teprve deset. Já radši babičce zavolám sama. To bude mnohem jistější."

"Kolik je hodin?" zeptal se klouček své maminky a už na něm bylo vidět, že ho její přítomnost vůbec netěší. Kopal do kamínků, které se povalovali po zemi a sem tam zabrouzdal prstem do nosní dírky, načež ho matka strašlivou ranou praštila přes prsty.

"Prase jedno. Ještě je čas. Máš ještě dvacet minut. Pojď, sednem si támhle na to zábradlí pod stromem."

Když se opřeli a dopřáli si trochu vzácného stínu vedle mne, maminka malého chlapce se na mě zlostně podívala. Nejspíš jí vadila cigareta, která mi právě dohořívala mezi prsty. Ironicky jsem se pousmál a nedopalek zahodil na zem.

Nakonec se matka i se svým synem obrátila ke mne zády a odebrali se na místní dětské hřiště, které se nacházelo necelých dvacet metrů v hloubi parku pod nádražím. Jakmile jsem zpozoroval bezpečnou vzdálenost, zapálil jsem si druhou cigaretu. Do příjezdu vlaku trvalo ještě patnáct minut.

 

Po přechodu přes silnici táhnoucí se podél nádraží přecházel mladý milenecký pár. Nebo jestli se tomu dá vůbec říkat milenecký pár. Byla to dvojice zhruba tak čtrnáctiletých dětí, které se držely za ruce a každých pět metrů dokazovaly svou lásku celému širému okolí dlouhým a nešikovným francouzským polibkem, načež vždy zaznělo přeslazené "Strašně tě miluju a nikdy tě neopustím!" Pousmál jsem nad naivními představami o lásce čtrnáctiletých dětí. Bylo to tak úsměvné, až jsem se zadusil vdechnutým kouřem z cigarety.

Přešli pod korunu stromů, kde jsem se opíral o zábradlí. Byla na nich vidět veliká nervozita a také posunky směrem k mé osobě, které naznačovaly "vypadni dědku", načež já ale pokojně stál a pokuřoval dále.

Následovalo dlouhé a romantické zahledění se do očí partnera, za které by se nemusel stydět ani sám Don Juan. Něco si ti dva zašeptali a pak se znova políbili. Na polibku byla vidět ta obrovská nezkušenost, ale co už. Všichni jsme byli mladí a nějak jsme začínali.

"V kolik, že ti to jede Lásko?" otázala se napůl smutným a napůl znuděným hlasem dívka.

"Bohužel už za deset minut. Ve čtyřicet jedna, víš?!"

"To je škoda. Já chci být s tebou pořád. Utečem spolu," zajekla s nešťastným úsměvem a nadsázkou dívčina, přičemž uchopila chlapcovu paži a začala ji ve svých křehkých dlaních drtit.

Chlapec jí něco zašeptal do ucha a už ji táhnul pryč ze stínu do přilehlého parku, kde hned pod zábradlím přes cestu stála lavička.

Druhou cigaretu jsem už zašlápnul a rozmačkal špičkou boty. Ještě mi zbývalo deset minut do odjezdu vlaku. Odebral jsem se posadit se na schody, které přiléhali k nádražní budově. Byly také ve stínu a beton nebyl tak vyhřátý. Rozvalil jsem se na nich a z hloupého zlozvyku zapálil třetí cigaretu.

 

Na zábradlí, které jsem před necelou minutou opustil, se posadila pohledná dívka. Byla to krásná štíhlá brunetka, které mohlo být něco kolem pětadvaceti let. Opřela se, vytáhla cigaretu a usilovně šramotila v kabelce, aby našla zapalovač. Bylo na ní vidět, že je docela nervózní a není ve své kůži. Bylo i vtipné pozorovat tu snahu najít v tak malé taštičce věc, jako je zapalovač, ale na druhou stranu mi bylo té dívky líto. V tu chvíli jsem si řekl, že vyzkouším své staré triky a pokusím se trošku nezávazně zaflirtovat.
"Chcete připálit slečno?" zeptal jsem se s lehkou ironií v hlase.

"Kdybyste byl tak hodnej," odpověděla slečna snažíc zakrýt svou nervozitu s lehkým úsměvem .

Přistoupil jsem k ní a připálil jsem jí benzínovým zapalovačem.

"Díky. Jste moc hodnej. Jak se jmenujete?"

"Honza. Klidně mi tykej. Snad nevypadám zas tak staře, ne," zasmál jsem se,"A jak se jmenuješ ty?"

"Ne, promiň, jsem jen slušně vychovaná. Jinak Sandra. Kam jedeš?"

"Domů. A ty?" odpověděl jsem s úsměvem.

"Domů," řekla dívka a zasmála se.

Bylo na ní vidět, že z ní nervozita spadla a já se opřel o zábradlí vedle ní.

 

"Vážení cestující. Osobní vlak číslo čtyřicet sedm deset, ze směru Most a Louny, pravidelný příjezd šestnáct hodin, čtyřicet jedna minuta, který dále pokračuje ve směru Domoušice, bude opožděn. Očekávané zpoždění příjezdu a odjezdu vlaku bude asi dvacet minut. Upozorňujeme cestující, že doba odjezdu a příjezdu vlaku se může změnit." ozvalo se z amplionu na nádražní budově.

"No to mi ještě tak scházelo," řekla naštvaně Sandra.

Než to vůbec dořekla, zapískaly pneumatiky a na příjezdové cestě k nádraží se objevilo černé auto se zatemněnými okny. Vyskočil z něj obrovský muž s potetovanou rukou a holou hlavou.

"Děláš si ze mě prdel? Neříkalas, že jedeš domů? Místo toho se tu taháš s nějakým kreténem," spustil svalovec přičemž natáhl ruku k dívce a násilně ji odvedl do auta. Bylo jen slyšet prásknutí dveří a slaboulinké "ahoj" z otevřeného okénka u Sandry. Pneumatiky zapískaly znova a auto s burácejícím rachotem odjelo pryč.

 

Opět jsem se ocitl sám na zábradlí s dohasínající cigaretou v ruce. Stál jsem ohromen údivem, s jakou surovostí ten člověk zacházel s dívkou. Stál jsem jako opařený a přemítal si znova momenty, které jsem zažil na nádraží.

Matka s chlapcem se vrátlili z parku, přičemž matka vyfukovala cigaretový kouř z hlouby plic.

"Pokrytečka," sasmál jsem se v duchu.

"Co to prosím vás teď hlásili v rozhlase?" zeptala se mě žena s dítětem.

"Že to prej má zpoždění," odpověděl jsem a ze slušnosti se usmál, "to jsou celý dráhy," dodal jsem s nadsázkou, přičemž se žena zasmála a poprosila mne o cigaretu a posadila se vedle mne na zábradlí nadhazujíc nějaké nezáživné téma o počasí.

 

"Fajn, tak si jdi za Tomášem, krávo," zařval čtrnáctiletý chlapec na dívku, která utíkala s očima plných slz pryč přes silnici, "a všude rozhlaš, jakej jsem debil," a zařval oslovení, které jsem raději zapomněl.

Podíval jsem se na toho kluka se slovy: "Myslíš, že jsi chlap, když řveš sprostě na holku?"

"Když mi zahejbá, tak co mám dělat? A vůbec, co je ti do toho dědku?" řekl troufale mladík s úšklebkem.

"Je mi do toho třeba to, že se chováš, jako by ti to tu patřilo a řveš tady i přes to, že tu jsou lidi. A vůbec. My se známe, že mi tykáš spratku?"

Chlapec sklopil uši a jak se lidově říká "stáhl ocas" a odešel za stanici.

"A příště si uvědom, s kým mluvíš," pronesl jsem na závěr a když už se otočil, tak jsem se rozesmál.

"Máte pravdu. Ta dnešní mládež je strašná," řekla matka malého chlapce, která jen nevěřícně kroutila hlavou. Usmál jsem se na ní a navázali na další téma. Klábosili jsme až do dalšího oznámení: "Vážení cestující. Zpožděný osobní vlak číslo čtyřicet sedm deset, ze směru Most a Louny, pravidelný příjezd šestnáct hodin, čtyřicet jedna minuta, přijede na kolej číslo dva..."

 

 

 

---