O naší dceři

O naší dceři……

Jak na poušti, kde oázou jsi sama,

sedm let radostí a Ty už malá dáma,

ačkoli nechápeš, proč máma tady není,

věříš, že se to otočí a něco se tu změní.

Však nevěř pohádkám, maminka v jiných krajích,

přijdou jen únory, Ty sníš o dalších májích,

osud se nezeptal, jestli Ti to je po chuti,

musíš to překonat a k pocitům se přinutit.

Jak obehraná písnička se jeví tohle žití,

tatínek osiřel a mamka cizí lampou svítí,

 ráda by, abys to světlo za své vzala, dítě,

 utíkáš o pomoc ke mně, však osud dohoní Tě.

Ty volit nemůžeš, je mi Tě líto, zlato,

vidím jen oči Tvé a dotaz, pročpak, táto

a co Ti lásko má, na to jen mohu říci,

úsměv z bolesti vykouzlím a pohladím Ti kštici

a vím, že už to nikdy nebude jak kdysi,

Ty malé rukojmí válečnické mísy,

kde často rozum dávno ustrnul

a každý jenom svou stranu zahrnul,

aby vyhrál v tomto boji bez vítěze,

kde se jenom pýcha a zlost veze.

Cítím se vinen vším a couvám ze všech pozic,

abych Ti všechno usnadnil a stačil Ti i doříct,

že Tvoje pozice zůstane nezměněna,

jsi naše sluníčko, jsi naše malá žena.

Však světlo, jímž matka Tvoje mává,

musíš si připustit, to se tak někdy stává,

taťka Tvůj však nemá světla rád,

dál drží naší svíčku, ačkoli místo žáru chlad

a vosku mnoho nezbývá

i přesto ho to zahřívá.

A tak tu spolu ve dvojici

snad rozdýcháme naši svíci,

která není sice nová,

ale pro nás vždycky snová,

jež nám bolest, slzy schová,

je taková vzpomínková,

která mění různá stará pravidla

a hlavně to, že jedna a půl je mnohem více nežli dva.