Tři

Taťána

                Probudila se několikrát za noc, i když tušila, že Klára nepřijde. Ale stejně měla párkrát pocit, že slyší otevírání dveří, tiché kroky na chodbě. Nechtěla vycházet z pokoje hned, nechtěla, aby Klárka věděla, že nespí. Ani ji nechtěla nachytat. Chtěla jenom vědět, že je doma. A tak vždycky, když se pak zaposlouchala do dlouhého, nehybného ticha, vykoukla ven, jestli jsou u dveří její boty. Ale nebyly.

                Přišla až ráno, těsně před osmou. Šla hned do sprchy a pak si během chviličky sbalila věci a v půl deváté byla skutečně nachystaná, čekala u dveří na „svou matku, která opět nestíhá, i když měla pitomé řeči.“

                Ne, takhle to Klára neřekla, ale měla to napsáno v očích.

 

Klára

                Špinavá. Cítila se tak strašně špinavá, když šla ulicemi směrem k domu. Nevyspaná, zpocená… ztracená. Na světě, ale zároveň mimo svět. Všechny události téhle noci jako by se neděly jí, ale někomu jinému… ona se jenom dívala, občas zavřela oči.

                Jak cizí si někdy můžou být duše a tělo, její já a já, které si na ni hraje.

                A to já, které si hrálo, jí přes pocity ulepenosti a špíny šeptalo do myšlenek své fascinované: Tohle jsi prožila ty, rozumíš, ty!

                Ona… ona, která byla ještě nedávno nezkušeným dítětem, nesmělou a nesebevědomou holkou, ztrápenou svým vzhledem a nejistou ve svém vlastním těle, na které si nedokázala zvyknout… A teď? Je teď jiná? Jenom proto, že prožila něco, co by od sebe nečekala? Je vůbec takhle změna životního tempa její zásluhou, jejím vítězstvím? Ne, jenom se nechala přetáhnout z jednoho směru do jiného, pořád vlaje a nemá žádný pevný bod. A kdokoli, kdy by ji chtěl utopit pouhým pohledem, by měl lehkou práci.

 

Tomáš

                Skutečně ten nápad vyšel z jeho hlavy, anebo to Patrik jenom všechno namotal tak, aby měl pocit, že mu vlastně plní přání?

Ale to je jedno. Protože i kdyby to skutečně v tom přiopilém večeru byl jeho nápad, nemyslel to vážně – anebo minimálně – nemyslel, že by se to vážně mohlo stát. Jenomže neuvědomil si, že mluví s Patrikem. A že ten, když se pro něco nadchne, tak ho nic nezastaví. Že nebude přemýšlet nad nějakými pravidly, nad důsledky. A že když v něm jednou ten nápad probudil, že už se z něj nevykroutí.

                Viděl na ní, že všechno dělá jenom proto, že je tu Patrik. Líbala se s oběma, ale polibky, které dávala jemu, byly jenom mechanické…  Ale on taky necítil takové vzrušení, jaké by si představoval.

                V jeho fantazii byla ona jinou holkou a on sám byl… taky jiným člověkem. Jediný Patrik do téhle situace dokonale zapadal.

                Ale když už tu jsou, tak to dotáhnou do konce, samozřejmě… Má před sebou nahou holku, která je ochotna se mu nabídnout, protože jí Patrik řekl, že by to bylo fajn…

 

Taťána

                Přemýšlela, jak začít rozhovor. Nešlo vůbec o to, že Klára nepřišla celou noc. Šlo o to, s kým tu noc nejspíš byla.

                Patrik se jí nelíbil. Anebo ne – Patrik se jí líbil, ale nelíbil se jí pro její dceru. Až příliš volnomyšlekářský, požitkář, nezodpovědný a nestálý, lehce sobecký a manipulativní. Možná přitažlivý kluk pro krátký letní románek; ale Klára nemá dost zkušeností, aby ustála takový románek.  Navíc ho podle všech náznaků miluje.

                „Byla jsi s Patrikem?“ zeptala se a viděla, jak Klára zostražitěla.

               

Klára

                Jak rychle umí přepnout, zahodit všechny pocity a stát se hloupě drzou, otrávenou a sebejistou dcerou. Stačilo, aby její máma vyslovila Patrikovo jméno a už věděla, co přijde. Vlastně to čekala už nějakou dobu (i proto, že si sama byla tak nejistá). Nadechla se. Jaká kritika přijde?

                „Nic o něm nevíš,“ řekla rychle. „Vůbec nic. A ani o mně už nic nevíš! Aspoň nežiju tak nudný život jako ty!“

 

Tomáš

                Proč ho políbila ve dveřích? Taky z povinnosti? A z povinnosti ke komu? K Patrikovi, k sobě nebo k němu?

                Viděl v jejích očích všechen ten zmatek a touhu být už pryč, přes to nahozená jakási pokřivená maska snad sebevědomí a samozřejmosti. Běžela dolů po schodech, ani se neotočila. A on stál ještě chvilku nahý v pootevřených dveřích. Pak zívl a vrátil se dovnitř.

                Měl pocit, že je mu ta holka vlastně úplně lhostejná, že je směšně hloupá, když se nechala do tohoto zatáhnout a ještě se pokoušela hrát nějakou hru. Ale přesto došel k oknu a přes záclonu se na ni díval, jak jde rychle po chodníku směrem k zastávce.

                Pocítil, že je mu jí líto. Ne výsměšně líto, ale smutně líto.

 

Taťána

Atmosféra v autě by se dala krájet. Ale tak to bylo vždycky, neumí spolu vůbec mluvit. Tolik chtěla, aby měla s Klárou dobrý vztah, aby si důvěřovaly a mohly se svěřit s čímkoli. Myslela si, že by jí mohla dokázat dávat rady a že by jí Klára mohla poslouchat. Ale vlastně, když na to přišlo, vůbec nevěděla, jak se rady dávají. Aby neurážely, aby byly přijaty. A když si uvědomila, že mezi nimi žádná upřímná důvěra není, že je Klára velmi ostražitá, že věci, které jí říká, jsou směsí přehánění a útočné obrany, ani nevěděla, kdy k tomu došlo.   

                Mrzelo jí to a měla vztek na sebe, na svoji matku, s kterou taky nikdy neměla důvěrný vztah, a taky na Kláru. Že tomu ani nedala šanci, že se hned stáhla a začala kolem sebe kopat.

 

Klára

                Jak se máma vůbec může myslet, že jí může dávat rady?

                Dívala se z okýnka a mlčela. Bylo jí trochu do pláče. Ráda by o tom, co se stalo, někomu řekla, ale věděla, že to neumí. A že když to řekne, řekne to jinak, než se to opravdu stalo.

                Mohla by to klidně říct mámě – a ví, že by jí zas tolik nepohoršila… Ale to by jí nepomohlo. Protože ona to potřebovala říct tak, aby byla pochopena – aby jí někdo slyšel a vysvětlil jí, co se dělo.

                Máma by jí nic takového dát nemohla. Její rady jsou vždycky šablonovité a trochu shazující. Jako by překypovala zkušenostmi, které může předat a na ni se dívala se lehkým soucitným úsměvem: To ještě nemůžeš chápat…

                Jak se dá takové rady přijímat bez toho, aby člověka neuvěřitelně vytočily?

 

Tomáš

                Nešel už spát. Protože představa, jak si lehne zpátky do postele, kde ležel nahý Patrik, byla trochu divná. Když už jejich těla nedělilo tělo Kláry.

                Otevřel okno, aby se trochu nadechl nezatuchlého vzduchu. A když se Patrik neprobudil, oblékl se a odešel.

                Šel po stejném chodníku jako před chvíli ona. A na okamžik si myslel, že ji ještě vidí na zastávce; zůstal stát za stromy tak, aby ho nemohla vidět. Ale když se podíval pořádně, nebyla to ona.

               

Taťána

                V myšlenkách si přehrávala příběh, který se stal jí, když byla v Klářině věku. V myšlenkách ho přeříkávala Kláře a Klára ji poslouchala… Víš, Daniel byl v něčem Patrikovi podobný… Proto ti rozumím, že tě takový kluk přitahuje, že tě zajímá… Ale měla bys předem vědět, že takovéhle příběhy jsou… příběhy. Na pár stránek. Intenzivní, to ano… ale intenzivní v tom dobrém i v tom špatném, víš. Jsou to takové ty vztahy, kdy každá vteřina štěstí je vykoupena mnohem delší časem smutku.

                Jak jsem říkala, jmenoval se Daniel. Když jsem ho potkala, právě se s ním rozešla holka, jeho velká láska… Věděla jsem celou dobu, že to, co prožíváme spolu, je jenom taková náplast, takové provizorium, aby se něco dělo… Ale ono vědět, víš, nestačí… Člověk si myslí, že když něco ví, když si dokáže věci zdůvodnit, že tím dokáže oblafnout emoce… ale nedokáže. Myslím si, že víš. Stejně jako víš, že s Patrikem to nikam nevede… Ale nedokážeš s tím vůbec nic dělat.

 

Klára

                Myslela na Tomáše. Bylo jednodušší myslet na něj a na to, jak on se do té situace dostal, než na sebe nebo na Patrika. Patrik se bavil; Patrik si s tím, co se stalo, určitě hlavu neláme, jenom to nechává doběhnout… a pokračuje v životě dál, natěšený na to, co přinese další den za překvapení. Ale Tomáš je jiný, to poznala na první pohled. A ne že by si myslela, že je teď takhle rozhozený jako ona, ale věděla, že to pro něj byl taky zážitek ze světa, do kterého on nepatří. Odkud se vlastně s Patrikem znají? Řekl jí to včera? Pamatuje si jenom, že ho nabrali do auta; bylo už k půlnoci. Ona předtím už ležela v posteli a četla si knížku, když jí zazvonil telefon. A pak jí Patrik v autě řekl: „Jeden můj kamarád by tě rád poznal.“

                Řekla: „Dobře.“

               

Tomáš

                Volal mu Patrik. Zajímal se, kam oba zmizeli. A tak mu Tomáš zalhal, že musel něco zařídit.

                „Jak se ti to líbilo?“ zeptal se ho Patrik s napětím, jako by čekal kritiku na své umělecké dílo.

                „Jo…“

                „Já vím. Ona není zrovna… náruživá. Ale zase to taky mělo svoje kouzlo, ne?“ vyhrkl rychle.

                „To mělo.“

                „Chceš na ní číslo?“

                „Proč?“

                „Tak. Myslím si, že by tě třeba ještě chtěla vidět,“ zasmál se.

                Přemýšlel, jestli to má cenu, ale pak to řekl: „Ona miluje tebe.“

                Patrik chvilku mlčel. „Je to blbé, já vím. Ale my už to spolu řešili, ona ví, jak to beru já. Takže pokud chceš, máš zcela volné pole působnosti.“ A když Tomáš mlčel, dodal: „Myslel jsem, že se ti líbila, ne?“

                Líbila. Ale nezaujala… „Tak jo, tak mi to číslo pošli.“ Třeba se někdy bude ještě hodit…

 

Patrik

                Bylo to zvláštní vstávat do prázdného bytu. Skrz otevřené okno šla z venku zima. Rychle se oblékl a šel si udělat kávu. Škoda, že to takhle vyšumělo, že jsou už oba pryč. Ale zklamaný rozhodně nebyl. Když se člověk nechá životem překvapovat, neplánuje a neočekává, je všechno zajímavé.

                Zapnul si počítač a než systém pomaličku naběhl, skoro dopil kávu. Bude muset někoho poprosit, ať mu to přeinstaluje, napadlo ho, a hned poslal esemesku Viktorovi, kterého neviděl už taky skoro rok. Aspoň bude důvod se potkat.

                Koukl na maily a hned v první byl právě od Viktora. Prý jestli nekoupí stan, že se rozešel s holkou a je si jistý, že už nikdy pod stan s nikým nepojede.

                Rozklikl obrázek – stan pro dva až tři lidi. Zasmál se. A zavolal Tomášovi.                     

               

 

---