Sen

Hřbitov rezavějících aut, strom prorůstající motorem a natahující se ke svým ne tolik vzdáleným bratrům v blízkém lese. Vytáhl jsem trošku sušeného masa a usedl ke kmeni největšího buku, který jako by strážil vchod do znovu získaného hájenství přírody. Rozhled do krajiny byl úchvatný. Stačilo jen zavřít oči a člověk znovu vidět to, co zde po staletí stávalo a dnes zůstávalo v troskách, které nikdo neopravoval.

Svět se po šílenství a kolotoči zvráceností vrátil do doby, kterou mnozí ještě před Koncem považovali za vrchol celého lidského snažení. A současný stav jim dával zapravdu. Zbytky lidského rodu obývaly jen několik hradů, které pečlivě udržovali, opevněných vesnic. Města se svým nedostatkem orné půdy a tím i potravy, zůstala v rozvalinách. Nějaký čas si samozřejmě prostřednictvím bojůvek snažili někteří ambiciózní pánové a jedna dáma získat víc, než kolik byli schopní ovládnout, ale spojené armády je nakonec porazili a oni zmizeli do zapomnění. Prý zkusili své štěstí za dalekým mořem, ale kdo ví... Tady se opět rozkládal prastarý les, jako by i rostliny se po staletích opět volně nadechly a získaly tím i ztracenou rychlost v růstu, dozrávání plodů.

Vrátila se zvířata, které prý člověk stihl vyhubit. Možná se někde skrývala, možná se Bůh s úsměvem na tváři výjimečně pustil opět do tvoření. Nebo že by nikdy nepřestal? V lesích byl zase slyšet dávno zapomenutý zpěv a světýlka dávala tušit, že nejen zvířata, ale i ukrytí obyvatelé z říše pohádek a fantasie se rozhodli vzít zpět to, co jim bylo upíráno. Občas některý pocestný blábolil nad pivní břečkou o obrovitých zelených mužích, kteří po sobě metali kmeny stromů, tajemných lovcích plížících se zeleným šerem nekončících pralesů, ale časem si i na to všichni zvykli. Po staletích šedivého, nudného a pro mnohé i zbytečného pachtění, umírání v postelích, nastal nový rozkvět.

Konec se stal začátkem.