Ještě tři dny a osm minut

Kapitola 4

Byl to jeden z totálně prosluněných dnů, kdy se člověku vůbec nechce jít domů. Slunce mě celého prohřálo a dokonce i ono podvědomé přesvědčení, že musím ze života co nejvíc vyzískat, bylo roztavený úplně na kaši, jako když se nahřeje máslo. Dokola si brblám jednu a tu samou melodii a vybavuji si ty šťastnější vteřiny svého života. Veškerý sníh roztál minulý týden a dnes slunce vysouší poslední blátivá místa.

Vystoupím z autobusu o dvě zastávky dřív - vezmu to domů pěšky přes zámek. Venku se to zpočátku hemží cyklisty, matkami s dětmi a pejskaři, ale než dojdu na zámek, tak jich ubude - začíná se stmívat. Sednu si na lavičku s výhledem na ošklivější část města – komíny zasazené do očouzených betonových budov, připomínající obří krabice od bot. Za chvíli se na lavičce natáhnu na záda a společně se sluncem zapadám. Ubývá šedi betonových budov a jiných ošklivých věcí a přibývá rozsvícených pouličních lamp, reflektorů aut a rozsvícených oken. Dolů do města scházím po cestě lemované lampami a vydlážděné nocí.

Ani dnes jsem se nestihl zajít podívat do toho nového obchodu, kde údajně prodávají úžasné hokejové vybavení. Možná je to tak lepší – beztak bych jenom recykloval melancholické vzpomínky a sebetrýznil bych se prohlížením věcí vyrobené z materiálů, které za mých hokejových let ještě neexistovaly a které si s největší pravděpodobností nikdy nekoupím.

Domů přicházím příjemně unavený, skoro jako po hokejovém tréninku, a těším se, jak si k večeři otevřu dvě piva. Natáhnu se na postel a žilami mi bude proudit vesmír. Zapnu telku a budu se dívat na nějaký přiblblý seriál a budu na něm hledat nedostatky.

Měl jsem sotva chleba pomazaný máslem, když Vona vešla do kuchyně.

„Ahoj. Nějak pozdě dneska z práce…“

„Byl jsem na zámku a potom jsem omrknul nějaký krámy,“ přeháněl jsem, a stejně jsem si připadl divnej.

„Copak, máš po výplatě?“

„Nemám. Byl jsem se podívat, co si jednou možná koupím - takový sebemrskačství.“

„Jo, to právě řeším, jak vyjít s penězma...“ pravila a já hned věděl, k čemu se schyluje. „Prvního je sice až v pondělí, ale nemoh bys mi náhodou dát nájemný už dneska? Zejtra jedu za ségrou na Moravu, a možná se vrátím až příští tejden.“

Pocítil jsem převahu učitele v mateřské škole – Vona byla dítě vymýšlející hloupé výmluvy. „Já u sebe tolik peněz dneska nemám,“ pravil jsem. „Dám ti prachy, až se vrátíš, ne?“

„Ségra slaví narozeniny, víš. Docela by se mi hodilo, kdybys mi mohl dát nájemný dřív...“

„Tak já skočím pro prachy do bankomatu,“ a nemohl jsem uvěřit vlastním slovům.

Vrátil jsem se do tmy. Tak jak byl den prosluněný, tak nyní byla tma studená. Vlastní kroky byly v té tmě rychlejší, pachy a vůně výraznější, zvuky naléhavější. Tma u hlavní silnice ale nebyla úplně tmavá - spíš šedá, jako betonový chodník z dětství, nahánějící mě do školy. U bankomatu na začátku pěší zóny se proměnila v barvu borůvkové marmelády.

Proplouval jsem borůvkovou tmou a pocítil zoufalou touhu vtěsnat se do hranic takzvané normálnosti. Úzkost, že můj život je jako auto, které řídí blázen. Všechno dělám jinak a vše nasvědčuje tomu, že to dělám špatně.

Znám jednoho típka, kterýmu je taky skoro čtyřicet, a ani on nemá ženskou a děcka. Tvrdí, že to tak vždycky chtěl. Svým způsobem jsem ho obdivoval.

“Neexistuje blbější stvoření, než malý dítě,” řekl mi tenkrát a zeptal se mě, jestli chci vidět jeho jizvy po vasektomii.