Jámy další

Jámy další

Ja-há-há-há – Ja-há,

vibrovala nevýrazným tělem depeše

předávaná pravým ukazováčkem dolnímu prostředníčku.

Chytrá, krásná, milá.

Chybělo jen vzdělání (či aspoň naděje naň),

pár kilo dospělosti

a pohled zvenčí.

Ja-há-há-há – Ja-há

Já

Mí-mí – Mí-mi-mí-mí,

všemi deseti horními

plnilo duši jak akord,

v němž hlasy mají stejnou váhu.

Mají opravdu všechny stejnou váhu?

O kolik se změní hlas za čtyři roky...

Jaká je ta váha, kolik je hlasů, jak se jmenují?

Kolik čítá podíl? Kdo je čitatel a kdo jmenovatel?

Kolik zbývá – kolik chybí...

Půl semestru zdraví nebo devět a půl trpělivosti?

Ionizace, izolace, idealizace, intervence... Internace.

Mí-mí – Mí-mi-mí-mí,

My

Dá-da-da – Da-dá – Da-dá-da-da...

kolik jiného či stejného se za třicet let nastřádá...

Ptát se, nebo se bát?

Kdo se ptá, je pták...

A co je ten, kdo se bojí?

Chceš zas něco říct?

Ukazováčkem nebo všemi deseti?

Nebo jen dlaněmi hlínu přihrnout

a čekat na další květ,

který by někoho zajímal víc než to,

co podobno hnojivu tu zůstalo z tebe.

Dá-da-da – Da-dá – Da-dá-da-da...