Doba lemplů

"Žijeme v době nešiků... !" zvolal vypravěč, ale hned nato zdvihl ukazovák, jako anténu, zachytávající ze vzduchu peprnější slovo, "... ne, lemplů!" vykřikl s úlevou nad silou toho výrazu.

"Ano, lemplů," opakuje už trochu klidněji. "Je to jako mor," pokračuje, "kam se člověk podívá, všechno je napůl, ošizené, ošulené, na co sáhnete, určitě je to povolené, nedotažené, naprasklé, vyfouknuté, případně to probíjí nebo kape. Hnus, povídám, hnus! Tohle všechno tam napište, pane spisovateli."

Zdárně si dělám poznámky, je to dobrý námět, co mi tu ten člověk předestírá. Vypravěč se mezitím postavil k oknu.

"Schválně, podívejte se tamhle. Vidíte ty ohořelé zdi? Ještě před měsícem to byla obstojná vila. Ale potom si majitel, nějaký Štofl, pozval elektrikáře. Že by rád zásuvku navíc. Elektrikář se dal do díla, do zdi dal moc slabý drát, na zeď moc silný jistič, drát začal hicovat, jistič na to nic, drát žhavil, jistič pořád nic, no a jak to skončilo? Barák v plamenech.

Štofl hned k sousedovi, sám telefon neměl, a volá hasiče. A když cisterna zahýbala do jejich ulice, Štofl jim vyběhl naproti, aby jim ukázal, který barák v ulici je jeho, jako že ten, který hoří. Asi myslel, že hasiči jsou na hlavu padlí. A jak tam stál v půli silnice a mával, stříkačka ho smetla, jen se po něm zaprášilo. A teď se něčeho chytněte, pane spisovateli, protože se pak zjistilo, že to auto mělo zfušovaný brzdy, rozumíte? Prostě zase lemplovina, jako ten elektrikář. Takže Štofl měl nejen barák na uhel, ale navíc ještě bylo po něm. Doktor ze záchranky ho křísil, ale potom jen vstal a povídá: Tady už se nedá nic dělat. A v tu chvíli se baráku propadla střecha. Ještě, že se toho Štofl nedožil."

Vypravěč se na mne významně podívá. Pokyvuji, je to bohatý materiál ke zpracování.
"Co byste chtěl ještě povědět?" ptám se.

"Nic  jinýho, než že ten doktor byl větší lempl, než ten elektrikář a mechanik dohromady," vykřikl vypravěč rozhorleně. "Štofl nebyl vůbec mrtvej a ten doktor to nepoznal! Takže ho  vlastně odsoudil k pohřbení zaživa! Šmarjá, to je strašná představa! A to všechno kvůli jednomu lemplovi! Ale teď si pojďte dát švestkový koláč, už musí být upečený."

Jdeme do kuchyně, kde z trouby vystupuje hustý dým. Vypravěč otevře dvířka, dým zaplaví místnost. Je cítit spálenina.

"Trochu se mi připekl," řekne vypravěč nenuceně. A už klade plech na stůl a krájí.  Nůž je tupý, drásá tmavý koláč na kusy, jako když rypadlo dobývá ze sloje černé uhlí.

"Nějak to nechce řezat," prohodí vypravěč a trhá dál. Podává mi jeden kousek, který nestihl přeměnu těsta v uhlí. Ukusuji s předsevzetím, že ze slušnosti koláč pochválím stůj co stůj. Bohužel, koláč je slaný, a to tak, že velmi. Vypravěč si všimne křeče mých obličejových svalů  a ochutná. Ihned otevírá dvířka skříňky, kde skladuje dózy s cukrem a solí. Dvířka mu zůstávají  v ruce, vypravěč k tomu řekne: "Špatně to drží," a už degustuje obsah dózy s cedulkou Cukr.

"Já to nasypal obráceně," řekne jen a vrátí sůl vedle dózy s nápisem Sůl, ve které je cukr.

"Tak!" plácne dlaněmi o sebe, jako že zpátky k vážné práci. "Kde jsme skončili?"

"U Štofla, který měl být mrtvý a nebyl. Takže vlastně umřel až v hrobě? Hrůza!"

"Ale vůbec ne!" křičí vypravěč. "Ten hrobař byl ze všech těch lemplů lempl nejlemplovatější  a prohodil rakve, takže ve Štoflově jámě skončil ten jeho elektrikář, který zrovna ten den, co Štofla přejela stříkačka, šel něco montovat do trafostanice a zapomněl si jí vypnout. Tohle všechno jsem vám potřeboval povědět, protože je to k nevíře, všude samej lempl! Dám si koláč."

Vypravěč se zakousne do čtverečku, křupavějšího víc, než zdrávo, a zaúpí. Švestky byly vypeckované ledabyle. Vypravěč vyplivne zub. Kdyby jeho zubař před půl rokem odvedl pořádnou práci, zub by vydržel. Dentista lempl...

Vypravěč zasténá, já s otevřeným blokem v ruce nerozhodně stojím a čekám. Ale vypravěč ztratil chuť povídat. "Dost, už dost, jděte pryč," procedí mezi neúplnými zuby. Odcházím. Doma sedám a píšu o všem, co mi vypravěč navykládal. Doba lemplů..., tak v takové době žijeme. Nikdo neudělá nic řádně a pořádně, samý šlendrián, polovičatost, odfláknina. Musím se nad klávesnicí usmát. Není  to tak docela pravda. Je třeba jeden, který o tom všem právě píše, a dělá to poctivě, nic nefláká a napíše to určitě móóóc dobře... !