Pod Dubem

Jedna z toho domácího prostředí.

Pod Dubem

 

„To je ale kočka, co?“ zakřenil se na mě Jakub mrkaje na pohlednou slečnu sedící na barové stoličce u výčepu, „Určitě by ti dala. Běž za ní,“ zasmál se znovu a to se už za břicho popadal.

„Nechovej se jako debil. Buď od tý dobroty,“ odvětil jsem ironicky Jakubovi a oba dva jsme si bratrsky přiťukli půlitry chmelového moku. Pavel jen něco zahuhlal z pod stolu, jelikož mu číše opět přetekla.

Venku se ženili všichni čerti a nám nezbývalo nic jiného, než si jít sednout do naší oblíbené hospůdky Pod Dubem. Pravda, chodíme tam, i když je hezké počasí a děti kolem jezdí na kolech pokřikujíc nadávky, které nejsou vůbec pravdivé – Prašivino, vochlasto, tupče, debile. Jednou mě malý tlustý chlapeček na „skládačce“ oslovil imbecile. Když jsem na chlapečka vyrukoval s různými druhy duševních onemocnění a nakonec mu řekl, že za svou lehkou mentální retardaci nemohu, vypadlo mu lízátko z údivem otevřených úst, přičemž se robrečel a odcválal  k lesu s kolem v ruce.

„Takhle se na ně musí, na smrady,“ vyprskl smíchy Pavel, který zvedal skleněnou čísi s přetékající pěnou po ruce, „akademické tituly byly alespoň k něčemu dobré, že pane profesore?“ řekl mi s rudnoucí tváří Jakub a ponořil svůj knírek do husté pěny.

 

Jelikož já, Jakub a Pavel, jsme stálí zákazníci, známe všechny štamgasty z vesnice, kteří chodí sem do hospody Pod Dubem. Tuhle sobotu jsme tady však potkali moc sexy slečnu, která se na nás stále usmívala. Vůbec nevím, co na nás viděla. Já se svým plnovousem až po prsa se ztěží najím nudlové polévky, Jakub se se svým rudým nosem ani do sklenice nevejde a Pavel leží večer co večer na stole a zpívá ze spaní.

Otočil jsem se za sebe, ale za mnou se jen rosilo okno. Podíval jsem se zpět na tu slečnu, ale to už u ní stál Jakub a svým pupkem ji přirážel k baru.

„Spojka za šest tisíc?“ vyjekl ze spaní Pavel, až se postavil na nohy.

„Uklidni se a pij,“ posadil jsem ho a zatřepal zvětralým pivem, aby mu alespoň trochu nabyla pěna., „půjčíme si zase kárku od pana Bureše a odvezem tě dom. Jo?“

„Já nejšem vožralej,“ zařval ještě Pavel, ale to už se jen svalil zpět na stůl a znova usnul.

„Hej Honza. Nemáš volnej kvartýr?“ zařval přes celou místnost na mě Jakub od baru se slečnou omotanou kolem krku, která nyní připomínala spíše klíště. Hnusný a nasáklý hmyz hoden rozšlápnutí. Asi jsem už začal střízlivět.

„Na to zapomeň. Nebudu ti dělat zahradu pozemských rozkoší!“

„Aaa, pan umělec se ozval. Hej Beny, nemáš volnej kvartýr?“ zakřenil se na dalšího štamgasta, který jen kroutil hlavou, „Tak to máme dneska holka smůlu. Škoda slivovice,“ prohlásil Jakub nakonec a posadil dívku zpět na barovou stoličku.

„Prase zvrhlý“ zasmál jsem se na Jakuba a požádal ještě o poslední rundu piv. Samozřejmě bez Pavla, protože ten právě objímal desku stolu se slovy související s kakaem a ponožkami.

 

Konečně přestalo pršet. Vzduch se pročistil od toho nesnesitelného tropického vedra, které panovalo už dva měsíce v kuse. Mraky se roztrhali, až vylezly hvězdy. Měsíček nám svítil na cestu, jelikož zase vypadlo pouliční osvětlení. I když, je pravda, kdo by chtěl svítit ve vesnici s šedesáti stálými obyvateli, z toho čtyřiceti s jednou nohou v rakvi.

Brázdili jsme s Jakubem silnici od pravé krajnice k levé, přičemž jsme tlačili před sebou kárku naloženou Pavlem a pár petlahvemi s pivem na ráno.

„Tak se měj. Zejtra jedu o města, tak přivezu nějaký Fernety,“ zaškytal Jakub a zabočil k velkým dřevěným vratům, které slyšeli o laku proti dřevomorce jen v rádiu.

„No hlaně nezapomeň na ty struny. Dobrou,“ rozloučil jsem se a po chvíli zaparkoval kárku s Pavlem před dům jeho maminky, jelikož to byla stará dáma a potřebovala mít při ruce, alespoň Pavla, který jí pomohl nakrmit dobytek a zamknout dveře. Večer, vždy když uložil maminku do postele, vzal ji z peněženky část důchodu, jako provizi za poskytování služeb, a propil je v hospodě Pod Dubem.

 

Když jsem dorazil domů, začalo zase trošku poprchávat. Zaklel jsem a vlezl do dveří. To už na mě čekala v kuchyni žena s vařečkou v ruce a s výrazem, který byl hoden vrchního maršála nějakých vojenských posádek. Vždy, když byla rozzlobená, klepala buď řízky nebo válela těsto. Tentokrát ale vypadala sice rozzlobeně, ale nedělala ani jednu z jejích oblíbených činností.

„Kde seš? Víš kolik je hodin? Na co si neseš ty petky?“ řekla rozhořčeně a zvedla se ze židle.

„Stojim na chodbě, mám vybitej telefon a petky si nesu na ráno. Až mi bude blbě, tak ten tvůj vývar fakt cucat nebudu. Nemám rád Vitanu,“ odsekl jsem jí a vyplázl při tom jazyk. Slyšel jsem jak kleje, nadává a lituje, že si mě kdy vzala. Když jsem se dostal do ložnice a láhve s pivem naskládal pod postel, uslyšel jsem z kuchyně rány. Žena začala klepat řízky. Usmál jsem se a odebral se do koupelny.

Druhý den ráno mě vzbudilo klepání na okenici. Byl to Pavel. Vypadal, jakoby ho někdo hodil do rybníka těsně po tom, co z něj vysál všechnu duši.

„Vole, kde mám klíče?“ volal, jakmile mě uviděl.

„Jak to mám vědět. Co vůbec blbneš? Nemáš ještě spát?“

„Nemám klíče a nemohl jsem se dostat do baráku. Ještě k tomu jsi mě nechal v tý káře. Víš jak z toho bolej záda? Co jsem ti říkal? Vždycky vysypat na trávník, i kdyby trakaře z nebe padaly!“ rozčiloval se Pavel.

Najednou kolem projelo policejní auto. Vypadalo, že má na spěch. Mělo zapnutou sirénu a ploužilo se tak čtyřicetikilometrovou rychlostí. Asi nějaký výrostek někomu zase rozbil okno a nějaké stařence to evidentně hýblo žlučí.

„Pojď dál. Pak skočíme do knajpy a podíváme se ti po těch klíčích,“ a šel jsem otevřít dveře Pavlovi.

 

Po snídani a pár pivech na zotavenou jsme vyrazili do hospody Pod Dubem. Jakub ještě spal. Podle jeho stavu z předešlé noci jsem usoudil, že nemá cenu se mu dobývat do domu v půl dvanácté dopoledne.

Jakmile jsme došli k hospodě, stálo tam několik policejních aut, sanitka a pohřební služba.

„To je určitě starej Sychr. Už včera vypadal na bednu,“ zahuhlal Pavel a pokřižoval se. Jenomže to na nás vyběhl pan Sychr s holí v ruce, že se „prej stal průser.“ Když jsme došli blíže, uviděli jsme funebráky pokládající víko rakve na bednu a v ten okamžik jsme ještě zahlédli dívku z minulého večera. To škaredé nasáklé klíště, co se drželo Jakuba kolem krku.

„Měla votravu,“ zakřičel na nás hospodský a rázným krokem se vydal směrem k nám.

„To je ta holka, co lezla po Jakubovi, co?“ řekl Pavel.

„Jo jo, to je vona. Chlastala jak zřízená a pak ten blbec do ní naleje pálenku. Prej měla předevčírem narozeniny. To je štígro, co?“ zamumlal výčepní pod knír a podal Pavlovi jeho klíče.

„Ono větší štígro, že nespala u toho Jakuba,“ pronesl jsem s humorem a všem nám to přišlo zcela normální. Jakoby tu děvčata na otravu alkoholem umírala každým dnem, „bychom byli dneska bez Ferneta.“

„To jo no,“ dovětil jen tupě Pavel, "první runda je na mě pánové."

---