Tomášův svět a já

Poznala jsem ho hned; a v první okamžik mě snad ani nepřekvapilo, že ho vidím, jako by se svět kolem skládal z úplně jiné hmoty.

Pak mě napadlo – jako první věc: Vždyť by měl být o kus starší. O notný kus starší.

A pak mě napadlo: Jak to, že jsem ho tak jasně poznala, když takhle mladého jsem ho viděla naposledy před deseti lety?

A až teprve v tu chvíli mi došlo, že přece v tomhle světě není možné ho vidět. Ale pořád mě to nezaskočilo, řekla jsem si, se zcela jasnou hlavou a klidem: Aha, tak to je asi sen.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho.

Nepoznával mě. Nemohl mě poznat, protože mě nikdy neviděl. Ani o mojí existenci neměl tušení. Teda ne v tomhle věku, později… ale to je jiný příběh, který vlastně nikdy nebyl dopsán a tak ani nevím, jestli se stal.

Přestože netušil, kdo jsem, řekl mi taky ahoj. A mě potěšilo, že mi neříká: Dobrý den, že tudíž vypadám pořád mladě; anebo možná, napadlo mě potom, možná vlastně spíš – je to Tomáš, Tomáš by mi neřekl dobrý den, i kdyby poznal, že mi je dvacet pět. Proč by měl? Většina jeho přátel – jak jsem to přece sama stvořila, je starších. Dokonce i Hanka… je-li v téhle části příběhu Hanka…

 

Když člověk vyrůstá s nějakou postavou, když její příběh živí v hlavě v každé chvilce nudy – po cestě ze školy, v tramvaji, v autě, večer před usnutím, začne se ztrácet v tom, co jak bylo. Příběh se přepisuje a mění, některé věci se přestanou hodit, na některé měním náhled, usměrňuju je. Jinak jsem viděla svět, když mi bylo třináct… Ale ne, Tomáš vznikl, až když mi bylo víc. Až když mi bylo šestnáct.

 A přesně tak vypadá – jak jsem si ho tehdy navrhla. Ještě má dlouhé vlasy, té neurčité barvy, stejně tak oči. Hnědá, trochu dožluta, trochu dozelena. Je krásný. Ale vůbec ne jednoznačně, spíš ten typ, co zaujme na první pohled něčím, co popsat nejde.

Pokud si pamatuju, tak jsem nikdy do jemu podobného kluka, nebyla zamilovaná – a ani se mi žádný takový nepřipletl do cesty. Většina postav, které jsem si stvořila, stála na skutečných základech, na inspiraci konkrétními lidmi. Pak si samozřejmě už vytvořili svůj vlastní život a zcela se odtrhli od svých předloh; ale někde v pozadí to vždy bylo.

U Tomáše ne.

„Známe se?“ ptá se.

Přemýšlím, jakou mám nad příběhem moc právě teď. Když jsem tvořila jejich životy, měla jsem jen málokdy přesně v rukou to, co se dělo. I když to zní absurdně, bylo těžké je pevně uchopit, někam nasměrovat, natož napřímo poslat. Rozbíhali se mi do různých směrů, měli vlastní emoce… do kterých mě strhávali s sebou.

Přesto jsem byla, když jsem použila hrubou sílu, ten, kdo měl právo veta.

„Známe,“ řekla jsem. „Ani nevíš, jak dobře.“

To ho zaujalo. Usmál se na mě. „Vážně?“

„Ano, Tomáši.“

Znovu se usmál. Ne podezřívavě, nebo nějak vylekaně; snad ani ne překvapeně.

 

Pozvala jsem ho do čajovny. Věděla jsem, že bych ho klidně mohla pozvat na víno, že by si ho dal radši než čaj, který mu celkem nic neříká. Jenomže je mu přece sedmnáct; a i když vím, že dokáže vypít mnohem víc než já, i když vím, že jsme asi ve snu a žádné nařčení z podávání alkoholu nezletilým mi opravdu nehrozí, stejně… „Senchu.“

 

Jsem trochu nervózní; a znovu lituju toho, že místo vína pocucávám zelený čaj.

Ptá se mě, odkud ho znám. A pořád se na mě tak zvláštně dívá, s úsměvem, spokojeně. Nepamatuju si, že by byl mockrát spokojený – v mém příběhu. Byla jsem zlý autor; i když jsem nechtěla, chtělo moje podvědomí (a odtud ta výmluva na to, že jsem nad nimi vlastně neměla vládu). Bylo mi nějakých náct, pak cet… Chtěla jsem prožít plno věcí, zažít nějaké drama, ale můj skutečný život nic zvláštního nenabízel. Nudila bych se sama se sebou… Ale měla jsem i jiné světy; ten pocit unešení. Hodiny a hodiny psaní, pak další ztracené ve snech.

Mohla jsem prožít cokoli, z pohledu kohokoli. Nebyla jsem (a nechtěla být) omezená na to, že jsem holka. Ani na další věci – že třeba nejsem hezká, že nejsem zajímavá, že se budu muset nejspíš vždycky spokojit se světem uvnitř a ten venku prostě nějak přežít.

Tomáši, kdybys věděl, čím vším jsem tě protáhla – anebo vlastně, protáhnu, jsi ještě tak mladý… Kolik bolesti ti přinesu, jenom proto, abych mohla…

Proč jsem vlastně vždycky psala depresivní příběhy? Proč mě bavily jenom ty?

…se dívat na to, jak se trápíš.

„Tak odkud mě znáš?“ trvá na svém a vypadá šťastně, plný života. V jeho očích je něco úplně jiného, než co mi vždycky vyskočilo v představě o něm…

Dost jsem na něj v poslední době myslela. Loni jsem jejich příběh uzavřela – abych už jim dala pokoj, taky sobě – byl konečně čas, síla a chuť žít svůj život.

Myslela jsem si, že jsem je všechny poslala dobrým směrem; a zdálo se, že ano, že je ticho, žádné vtíravé automatické myšlenky… Až teď nedávno, jdu po ulici a v hlavě známé: „Tomášovi se v očích objevilo něco zvláštního…“

Často jsem přemýšlela o jejich výrazu; ne vědomě, tyhle představy se vynořovaly zcela samy, vtáhly mě doprostřed nějakého příběhu a já musela přemýšlet, co se děje; co se vlastně děje ve mně, ale takže v nich…

„To se těžko vysvětluje,“ říkám mu a on se usmívá, vypadá, že ho to baví, že je strašně zvědavý, jak to bude pokračovat, ať přijde cokoli.

„Tak to zkus.“

„Možná to vysvětlit nejde, myslím, že by sis myslel, že jsem blázen, anebo…“ ale pak najednou vím, že bude vědět. „Jsem ta, co vymýšlí tvůj život; nebo spíš – co bude vymýšlet tvůj život, víš, začala jsem o tobě psát právě, když ti bylo sedmnáct… I když jsi byl jiný, než jsi teď, v těchto sedmnácti…“ Zarazím se. Protože to je pravda.

„Jak jiný jsem byl?“ Hraje se mnou tuhle hru; anebo mu to opravdu nepřipadá divné, prostě to tak bere, že teda píšu jeho život, dobře, no a co. Jak jiný jsem byl?

„Smutnější.“

„Proč smutnější?“

„Trápilo tě plno věcí, třeba tvoje máma hodně pila a…“

„Máma si někdy dá víc, než by měla,“ pokrčil rameny. „Ale s tím si hlavu nedělám. Jinak je v pohodě, docela dobře vycházíme… Někdy,“ zasmál se. „Ona je totiž taky v pubertě, víš? Ve věčné pubertě. Takže jsme se teď vlastně dostali do období, že si rozumíme. Nevím, co bude, jestli někdy dospěju… Možná pak budu vychovávat já ji.“

„…A tvoje holka,“ pokračovala jsem, „Šárka…“

„Šárka? S tou už nejsem.“

Zemřela.

„Ale to už je rok. A stejně jsme se pořád hádali,“ znovu pokrčil rameny. „Začala si s Patrikem – toho taky znáš?“

Ne.

„No a docela jim to sluší, zvykl jsem si na to. Možná jsem byl smutný první měsíc, dobře, ale po roce?“ 

„Cítil ses prázdný,“ řekla jsem.

„Prázdný? Proč?“

„Tak. Bez emocí, prázdný.“

„To nejsem. Anebo si tak nepřipadám,“ usmál se. „Nejsem teda psycholog, ale někdy mám emocí až moc, řekl bych.“

„Nebydlel jsi už doma, ale u Lukáše.“

„Neznám žádného Lukáše, u kterého bych bydlel.“

„Hanka, jeho holka – svedla tě. Ale byl to pro tebe jenom sex…“

„Wow,“ zasmál se. „To by se mi možná líbilo, ale ne. Vždyť já ještě s žádnou holkou nespal… I když se tomu samozřejmě nebráním, ale ony jo…“

„Ale spal jsi přece s Šárkou…“

„S Šárkou?“ vyvalí oči. „Vždyť jí ještě nebylo ani patnáct, když jsem s ní chodil. Za koho mě máš?“

Dívala jsem se mu do očí, do těch rozzářených, pobavených očí… Za koho ho mám? Za koho tě mám, Tomáši?

„Víš, možná… možná jsem si tě s někým spletla,“ řekla jsem. A skoro si myslela, že to tak může být. On mlčel, čekal. Věděl, že se nepletu, a čekal, až to dojde i mně…

Věnovala jsem tolik energie tomu, abych napravila jeden rozbitý život, za který jsem cítila zodpovědnost. Psala jsem a vymýšlela možnosti… kličkovala a přidávala další a další berličky, když mi to padalo pod tíhou těch propsaných let. A přitom mě vůbec nenapadlo všechno smazat, vzít úplně zpátky… napsat úplně jinak, anebo už nepsat vůbec, nechat být.

A teď tady sedí, je mu sedmnáct a je šťastný, naprosto normální kluk… „Asi budu muset jít,“ říkám.

Nic nenamítá, obleče si mikinu. Ale pak mě ještě zastaví, když vyjdeme na chodník, šibalsky se na mě usměje: „Počkej ještě,“ řekne, „když mi píšeš život, nemohla bys tam připsat jednu scénu? O pětadvacetileté holce a o sedmnáctiletém klukovi… Mohla by to být hezká scéna, určitě bys věděla, jaká použít slova a jak je složit ve věty…“

Vlastně jsem ho vždycky milovala. Jinak než ostatní postavy. Ne skutečně; ale do mé skutečnosti se to přece promítalo.

„To nemohla,“ zasměju se. „To si musíš napsat sám, s někým jiným.“

A byl to zvláštní pocit, poprvé v životě být tomu, koho miluju ve skutečném světě, věrná i v představách.

 

 

 

---