Rytíř

„Jen klid, dámy, držte formaci,“ snažil se udržet pozornost stále více neklidné čety vojáků poručík. Zelená hradba lesa se blížila a podzimních paprsků už moc nezbývalo. Země se začala chvět.

„Fajn, hoši, rozptýlit a držte pozice, tohle by...“ poslední slova už mu z hrdla nevyšla. Těsně nad ušpiněným koncem zeleného roláku prolétla ohryzkem poručíkova krku šipka z kuše. Okamžitě mu vystřelily ruce, chytnut se za krk a následně padnul na záda do přerostlé trávy. Párkrát kopnul nohama, jako by se pokoušel o nějakou bizarní dětskou hru a byl konec. Nejbližší voják se zvednul a začal utíkat k městu rýsujícímu se na obzoru.

„Ještě krok a nebude to zasraná šipka, ale moje devítka, kdo ti rozmluví zdrhat z bitky,“ zařval za jeho zády četař a natahoval závěr zbraně. Nevypadalo to, že by se desátník zastavil. Četař však svou výhrůžku nesplnil a radši se snažil povzbudit zbytky mužů v maskáčové uniformě. „Zalehnout a nabíjet. Ale fofrem,“ řval četař, až mu žíla uprostřed čela naběhla jako malý hádek.Za několik okamžiků se i ona změnila v tryskající gejzír. Ukrytý střelec mířil přesně. Zarachotilo několik nervózních výstřelů a za několik okamžiků se strhlo peklo. „Šetřit náboje,“ snažil se klidnit rozpoutanou přestřelku druhý desátník, ale nezdálo se, že by ho někdo poslechl. Zásobníky byly vyprázdněny a vojáci sahali do sumky pro další. V tu chvíli se vyřítil z dosud neviditelné lesní stezky obrovský hnědák s bílými rousy nad kopyty. Evidentně jeden z potomků kdysi největších koní Starého světa. Rytíř s přilbou naraženou na hlavě a jištěnou řetězem se přihnal tak rychle, že utnuté hlavy měly ještě překvapením otevřené oči. Tohle nikdo nečekal. Dlouhý meč se barvil červeným západem slunce nad širou plání. Konečně padlo několik výstřelů. To desátník se probral a vytrhnul pistoli z pouzdra. Trefil se přesně a muž na koni zakolísal. Kulky sice nemohly projít zesíleným plechem kbelcové přilby, ale evidentně s bojovníkem z jiného času otřásly. Pobodl koně a jen tak mimochodem cestou k desátníkovi uťal dalších pět hlav vojáků zoufale nabíjejících své samopaly. Jako by se moderní technika spikla proti svým pánům. Vysvětlením však byla nervozita a hrůza z krví čpících těl zabitých kamarádů.

Desátník pálil ze své pistole bez ustání. Zasáhl jezdce i do ramene, ale krom krátkého zakolísání a přehození meče z pravé ruky do levé, neměla zbraň žádný účinek. Desátník viděl už obrovité oči čtyřnohé příšery, která se na něj hnala, cvakal spouští naprázdno a jako v nějaké gigantické křeči nenašel sílu vyměnit zásobník. Sladký puch koňského potu mu dýchnul do tváře a rytíř se přehnal těsně kolem vojáka v maskáčích. „Minul mě,“ radostně blesklo hlavou desátníka. „Ale ta tráva roste nějak špatně,“ bylo poslední myšlenkou v mozku nešťastného vojáka, jehož lebka se konečně kutálela ke kmeni dubu rostoucího jako poustevník vně masy pralesa.

Jak rychle se objevil, tak rychle také zmizel. Zelený varkoč s bílým křížem naposledy zazářil mezi uschlými stébly babího léta a už ho nebylo více. Jako by sám les vytvořil bojovníka, jako by se příroda poučila ze Starého světa a lidského plundrování. Jako by sám Bůh své zaslíbení upravil a čekal, až Jeho obrazy znovu získají dávno ztracenou moudrost a úctu ke stvoření, jež svěřil do péče člověku.

Druhý den marně vyhlížely strážní četu vojáků. Nevrátili se. Kroužící krkavci však byli výmluvným znamením, co se stalo zástupcům přeživších lidí, když se pokusili bez pozvání proniknout do hájenství lesních bytostí.