Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seHvízdači (part 4)
Autor
Bafomette
čtvrtá část
Hvízdači (part 4)
Vyšel zadními dveřmi na zablácený dvorek. Jestli si připadal provinile za to že sem Magdu vzal... když přišli do vsi... teď si to vážně vyčítal. Nejen kvůli ní. Ale i kvůli sobě. Na tohle nebyl připravenej. A měl bejt. Sakra. Vyšla za ním. Nabídnul jí cigaretu. Málokdy kouřila. Teď si vzala.
“Nepoznal bych ho. Bejval velikej...silnej. Samostatnej.” Objala ho kolem pasu a přitulila se k němu.
“Je starej, je starej a slabej. Je dobře že jsi u něj.” Zhluboka se nadechl. Proč ji sem tahal? Protože chtěla. Někde hluboko v něm se zvedl ...hněv. Na ni? Hned se za to napomenul. Koukali do tmy, žhnuly jen jejich cigarety. Pohladil ji po vlasech.
“Já vim. Ale je to divný. Je to nepřirozený. I když by mělo bejt. Přirozený...myslim stáří. Měl by bejt někde v nemocnici.”
“Třeba si to nepřál.” vyfoukla kouř.
“Nojo. To asi ne. Jak si ho pamatuju. Když jsme byli malí, ... když jsem byl malej...dokud jsme se neodstěhovali do Prahy, nebyl jsem nikdy u doktora. Všechno tady ve vesnici léčila Nela. A kdo moh. Doktor sem jezdí jenom když musí.”
“Jak se sem dostává? Vlakem?” Usmál se.
“Vede sem silnička. Malá, úzká, občas ji strhne voda...než na to někdo přijde...trvá to pár tejdnů, než ji vopravěj...měsíc. No a na jaře ji vždycky zase strhne voda. Bůhví, jestli sem ještě vede.” Přitáhla se k němu, byla zima. Cítil jak jí voněj vlasy. Měl ji rád za tu vůni. Taky za ni.
“No když se sem dostal ten doktor. Tak asi je.” Chvíli kouřili mlčky. Bylo ticho. Takový ticho už hodně dlouho neslyšel. Naposledy tady. Jen někde daleko zafoukal vítr a rozvlnil koruny stromu, takže slabě šuměly. A déšť šustil ve větvích.
“Co je to za holku?” zeptala se, jako by bez zájmu. Ale věděl, že ji to zajímá.
“Nevim. Nepamatuju
se na ni. Asi tady nebyla. Možná...” přemýšlel, ne nikoho takovýho si nevybavoval, ve vsi bylo vůbec málo dětí. Tady nebylo dobrý mít malý dítě... “možná se sem přistěhovala pozdějc, odjinud. Nepamatuju si, že by Nela měla nějakou rodinu, tak asi bydleli jinde a ona sem přijela na návštěvu a...”“... a tolik se jí tu líbilo, že tady zůstala trčet.” dokončila pochybovačně Magda. Pokrčil rameny.
“Nevim.”
Zahodil cigaretu, počkal a až Magda dokouří. Vrátili se dovnitř.
Spali v patře pod střechou. Na staré rozvrzané posteli. Zatuchlé a vlhké peřiny dali stranou, spali ve vlastních spacácích, které spojili do jednoho velkého spacího pytle. Magda usnula brzo, Jakub koukal do stropu a přemýšlel o svém otci, o tom člověku, který dole leží a buď už spí, nebo tak
y zírá do tmy. Skoro by řekl, že nespí. Jako by cítil jeho bdělost, jako by slyšel ty pomalé, unavené myšlenky, jak se dole potkávají a třou se o sebe. Na střechu padaly kapky. Tady prší ...každou chvíli.Poslouchal, napínal uši. Podvědomě něco hledal, toužil slyšet ten zvuk, kterýho se zároveň bál...ale ten zvuk se nikde v šumění deště neobjevil. Jakub se podíval na zápěstí. Svítící ručičky hodinek (dostal je od Magdy, měla taky takový) ukazovaly čtvrt na čtyři. Je na čase spát. Převalil se na bok. Postel
zavrzala. Ten muž dole mě slyší. Pomyslel si.Zavřel oči a doufal, že usne. Hlavně je neotvírat. Hlavně je nechat zavřený a ono to pak nějak přijde. V hlavě se mu míhaly obrazy, nechal myšlenky volně klouzat a čekal, až se některá zachytí drápkem a začne se měnit v sen. Ale nějak to nefungovalo, něco ho rušilo, něco mu nedovolovalo snít. To je to místo. To jsou ty vůně. Ten dech lesa, déšť a mlha. To jsou ty věčně mokrý peřiny. Vůně březových polen dole u kamen.
A pak uslyšel zvuk. Jiný než čekal. Uslyšel pláč. Pláč nějakýho děcka. Ale ještě než otevřel oči, ještě než vstal a vykoukl z pootevřeného okna...věděl co je to za dítě...věděl proč pláče.
Hledal ji očima mezi stíny. Byla tma a mlha. Neviděl skoro nic. Jen záblesk bílé košilky mezi stromy. Pohyb, který se z lesa přibližoval pod jeho okno. Představil si ji, jak přichází. Promočená. Ale zimu necítí. Jak se dívá nahoru, tvářičku obrácenou k němu. Ten pláč zněl pod oknem. Ale taky v korunách stromů. Jako by se celý les chvěl tím naříkáním, připadalo
mu, že slyší vzlyky v kapkách deště. Stála pod oknem. “Eliško...” zašeptal. Ten pláč pokračoval. Mezi stromy se převalovala mlha. Opět zahlédl záblesk něčeho bílého, košile...ale taky to mohla být odhalená kůže, rameno. “Eliško...” zavolal do mlhy hlasitěji. A pak uslyšel,jak drobné, dětské ručky škrabou do dřeva. A zahlédl stín, který se pomalu pohyboval po dřevěné stěně vzhůru k němu.Pláč se přiblížil, ale najednou už nezněl jako nářek. Najednou zněl falešně, najednou v něm něco skřípalo. Do nosu ho uhodil zápach vlhkosti, zápach tlejícího listí, smrad stojatý vody. Zvedl se mu žaludek. Zabouchl okno a třesoucíma se prstama otočil kličkou “Nesmíš, nesmíš dovnitř”šeptal. “Nemůžeš dovnitř.” Couvl od okna. Pak zahlédl její obličej, tu bledou, vlhkostí nabo
btnalou kůži, roztlemený rty, mrtvý oči. Křičel, křičel jako by ho ten křik mohl zachránit.Křičel ještě když se probudil vedle vylekané Magdy. Za oknem vířila mlha, déšť dopadal v pravidelných intervalech na střechu. Byly čtyři hodiny ráno. Magda ho k sobě přitiskla. “Miláčku, miláčku...” hladila ho po vlasech a on cítil jak se chvěje, jak ji vylekal. Políbil ji. Pak vstal a šel zavřít pootevřené okno. Do mlhy venku se nedíval. “Je zima...” zabručel, když se vrátil zpátky. Otočila se k němu zády a on se
k ní přitulil a položil ji pravou ruku na prso. Cítil jak hřeje, uklidňovalo ho to. “Dobrou noc.” “Dobrou” zamumlala. Ponořil obličej do jejích vlasů, chvilku dýchal tu uklidňující vůni. A pak usnul.(
pokračování příště)