Smrdíš

Jako malí jsme lítali mezi paneláky
s klíčem na krku,
a všechno nám přišlo tak snadné
jako sejmout policajta
pistolí z prstů
nebo zhasnutí světel lamp
na našem sídlišti,
později jsme bránili náš bunkr
s ptačími klecemi,
kam jsme zavírali cizí party,
co chtěly mít náš bunkr
i s našema holkama,
přitom jsme ho měli domluvený se zahradníkem,
řídil nás kapitán,
který dával rozkazy
nám vojínům a svobodníkům,
nebylo vůbec snadný bejt kápo celýho bunkru,
a pak mít přízeň všech těch krásnejch holek,
mohl to bejt jen ten nejlepší,
kdo dokázal přejít močál
přes položená prkna uprostřed
bez vykoupání,
dnes si snažíme zorganizovat
svůj vlastní život,
aby nás žádnej špatňák nestáhl na svou stranu,
myslím, že jsme snad všichni namočený
a smrdíme od bažince,
že už nezbyl ani kousek
čerstvýho vzduchu,
tyhle a další věci
mi prolétávají hlavou,
když míjím v týdnech ty davy lidí,
pátrám v obličejích,
těch dobrejch bunkrů
muselo být víc.