Život v trapu_2. Everything is down

Hups...(!)

 

            Černý Peugeot míjel značku – Červený Kostelec. Snad bude doma, honilo se mu hlavou.

            Když se Vašek ohlédnul o rok zpátky, zjistil, že i Olda na tom nebyl nejlépe. A možná ani teď není. Z vysoké školy ho vyhodili, a tak mu nezbývalo nic jiného, než-li navštívit pracovní úřad. Tam strávil hezkou chvilku. Už to vypadalo, že se na něj usmálo štěstí a na delší dobu se usadil na dobrém místě v Hradci Králové, v jedné lukrativní firmě zabývající se programováním webových stránek a její správu. Ovšem po dobrém půlroce nastal problém. Problém se nazýval – rozvázání pracovního poměru, čímž dospěl opět k návštěvě pracovního úřadu. V době, kdy si myslel, že má v Hradci o kariéru postaráno, vídal se s jednou dívkou, do které byl slepě zamilovaný. Tuhle lásku Vašek znal a rozhodně se Oldovi nijak nevysmíval. Sám si prožil své a Oldu se snažil podporovat. Jenomže když  viděl, co mu o ní Olda píše, nedalo mu, aby mu to začal rozmlouvat. Ta holka z něj dělala blbce. Chodila k němu jen, když něco potřebovala. Kupoval ji cigarety jen proto, aby s ní mohl trávit čas venku. Na to jí byl dobrý. Odvděčila se mu pár hodinami povídáním o tom, jak jí bývalý přítel dělá naschvály nebo s kým právě holka souloží. Když to psal Vaškovi, ten se jenom divil a nechápal. Možná ona byla tím hlavním důvodem, proč je Olda opět na pracovním úřadě.

            Přibližoval se k náměstí. Napravo po chodníku zahlédl známou postavu. Vešel do lokálu nesoucí název Road. Vypadal jako Olda. Určitě to byl on. Zastavil tedy tam. Dveře od Roadu se za Vaškem zavřely.         

            Olda seděl v rohu u menšího stolku. Hospoda byla docela zaplněná. Na to, že začal školní rok, je tu dost mladých, pomyslel si Vašek. Zamířil si to rovnou ke spolužákovi.

            Akorát si přisedával, když barmanka položila před Oldu první pivo. „Nazdar, ty starej brachu,“ pozdravil ho Vašek.

            Olda plný překvapení jenom zíral. Pak ze sebe vyhrknul pozdrav. Jeho plán o popíjení v jednom mu dneska nevyšlo.

            „Zapíjíš žal?“ Zavtipkoval Vašek. Podíval se na barmanku a řekl si o jednu pepsi.

            „Hehe. Jak bylo ve škole?“

            Mávnul rukou. Jak se může cítit dvaadvacetiletý mezi pátnacti-šestnácti letými? „Copak nevypadám na šestnáct?“ Usmál se.

            „Tak na sedmnáct. Ty vole. Se máš. Aspoň nemusíš trčet na pracáku, jak já.“ Napil se. Pěna mu přitom zůstala na špičce nosu. Olda na to kašlal. „Jsem sráč,“ prohodil ve chvíli, kdy barmanka servírovala pod Vaškův nos pepsi. Střídavě si arogantním pohledem změřila oba dva a hlasitě se zasmála. Zakroutila hlavou, otočila se, už už chtěla odejít, když se Vašek napil a posléze zvolal: „Ale já si objednal pepsi.“

            „Ale to je pepsi,“ odpověděla. Opatrně se rozhlížela kolem sebe, jestli se někdo nedívá.

            „Zdá se mi, že tohle pepsi není,“ trval si na svém Vašek. Olda jenom sledoval, co se to vlastně děje.

            „Říkám vám, že tohle je pepsi. Můžu vám zavolat i vedoucí.“

            No paráda. „Zavolejte. Schválně, jestli to bude tvrdit i ona.“

            Když se mladá barmanka ztratila z dohledu, Vašek z batohu vytáhnul nedopitou kofolu. Pepsi do sebe v mžiku celou obrátil a do sklenky nalil zmíněnou kofolu. Někdo z hostů se zasmál.

            „Co děláš, vole?“ ptal se Olda. Pěna na nose ustupovala.

            „Viděl si, jak se na nás podívala? Tyhle namyšlený holky nesnáším.“

            Mladá barmanka se vracela se starší blondýnou. „Mladý muž má problém. Že prý to není pepsi.“

            Blondýna se zadívala na nápoj. „A co to teda je? Mléko?“ Tázala se protivným hlasem.

            Vašek se zadíval střídavě oběma přímo do očí. „Chtěl jsem pepsi a dostal jsem něco jiného.“

            To už blondýna nevydržela. Chopila se sklenky a napila se. Dopáleně se podívala na mladší kolegyni. Ta rázem zrudla a věděla, že je zle. „Pojď,“ řekla jí naštvaně. Během tří vteřin před Vaškem stála pepsi. A dokonce i s omluvou.

            Olda se smál. „Pěkně si jim to natřel. To z tebe budou mít ve škole radost. A cože piješ tuhle sračku. Dej si pivko ne? “

            „Jsem autem. Jak seš na tom ty? Doma tě to nudí tak ses dal na hospodu?“

            „Doma bych musel poslouchat matku, že nic nedělám a ták. Navíc by mě poslala zase kydat.“

            Představa, jak protisedící Oldřich v holínkách a s vidlemi v rukách nabírá hnůj, si Vašek vykresloval humorně. A humorně to muselo vypadat i naživo. „Žádná práce na obzoru?“ Zajímal se.

            „Vůbec. Moje jediná práce je zapomenout na blondýnku.“ Teď nastala chvilka, kdy si Vašek vyslechne, co mu ta holka provedla. „Měl si pravdu. Je vychcaná. Když na ni šáhnu, hned křičí, že ji chci znásilnit. A to se předemnou kroutí a provokuje. To se nedá vydržet. Pak mi začne vyprávět, jak to dělala s nějakým patnáctiletým.“

            Na svůj věk je docela kurva, přemýšlel Vašek. „Ta se s tím nesere, koukám. Kolik jí je – patnáct?“

            „Šestnáct. Ale když ona za to nemůže.“

            Chvilka zastávání. Tak moc jí chce. „A kdo teda?“

            „Rodiče. Jak si ji vychovali.“

            „Kecy. Po kolikátý ti říkám – ser na ni. Stojí ti za to?“

            „Jo. Stojí.“ ušklíbl se.

            Když už ji nemohl mít pro sebe, toužil po jejím těle. Jeden sex. Kdoví, třeba by se mu zhnusila. Třeba ale taky ne. Pak by chtěl furt.

            Po rozhovoru s chudákem Oldou se vracel zpátky domů. Nejel však přímo domů. Cestou se někde zastavil.

            Auto nechal odstavené kousek od velké propasti. Vytvořila se tu před rokem. Přesně toho dne, kdy se jeho rozhodnutím dostal na „druhou“ kolej. Nedaleko Radešova. Na rozlehlém poli. Hluboká necelých patnáct metrů. Na samém dnu byla voda. Odborníci oblast okamžitě prozkoumali a zjistili, že kousek od propasti je jeskyně s malým jezírkem.

            Tak tam Vašek stál a díval se dolů. Automaticky mu naskočilo spojení  - Everything is down. Kdy to zaslechl a kde, to nevěděl. Možná ta slova byla pouze výplodem jeho fantazie. Hříčka jednotlivých slůvek pospojovaných do sebe. Zrod propasti přesně na den, kdy se vykašlal na vysokou školu a zapletl se s místní poběhlicí bral jako znamení. Něco bylo špatně. Jen škoda, že si to uvědomil až tak pozdě. Ale tak už to bývá. Většina lidí pochopí, až když je pozdě. V devatenácti, když složil úspěšně maturitu, připadal si, jako pán světa. Brána do světa byla otevřená. Teď na něj zírala otevřená díra v zemi. Cítil potřebu tu stát. Věřil na neviditelnou a mocnou sílu, která časem zbloudilým duším poskytne návrat na lepší cestu.

            Člověk se mění, promítal v duchu. Na všechno se mohl vykašlat. Pít, kouřit nebo fetovat. Proč ne? Podpory od rodičů v pubertě moc neměl. Spíš hádky a bitky. Takových problémových lidí, kterým výchova moc nedala, existuje strašně moc. Ale on takový nikdy nebude. I když navenek někdy působil  - nezájem – uvnitř ho obohacovalo dobro. Měl za to, že u každého se s narozením vyvine složka, nesoucí důležité informace o povaze. A ta podle něj je stabilní. Člověk je sice ovlivněn všemožnými okolnostmi, ale vlastní stín nikdy nepřekročí.

---