Daň za úspěch

We didn´t start the fire od Billyho Joela. Jindy se mi tahle písnička zdála jako docela milý historický song, ale teď – (od doby co takhle špatně snáším kocoviny) – jí vnímám jako nepříjemnou konverzaci s otravným autistou. Vypínám rádio nad mikrovlnkou, beru z jednice vyprošťovací dvanáctku na žaludek a opouštím prázdnou kuchyň.  Venku se natahuji na lehátko pod slunečník a sleduji, jak si vítr pohrává s korunami vysokých listnatých stromů. (Jindy každodenní) cvičení s katanou si zakazuji. První lok ve mně mizí. Žaludek se trochu otřásá, ale zvládá to.

    Ta chata za mnou, ve které momentálně nikdo není, je moje. Ještě před pár minutami v ní spalo pět lidí – dva páry (Alena a Petr, Michaela a Tomáš) a já. Má přítelkyně – Lucie – musela zůstat doma (zánět středního ucha). Smůla. Včera tu a v nedaleké hospodě proběhla oslava mých narozenin.

    Zkouším druhý lok, myslím na Aleniny neverbální signály, které mi posílala včera pod stolem, a žaludek je zdá se už v pořádku. Pár metrů přede mnou plave na rybníce kachní rodinka a vítr sílí. Podzim se blíží.

    Mí dočasní spolunájemníci se v tomto nepříliš teplém počasí šli vykoupat k jezírku. Blázni.

    Jako neplavec s kocovinou dopíjím pivo a sms-kuji si se svou milou Lucií o jejím stavu. Ouško jí pořád ještě bolí. Přeji jí brzké uzdravení, loučím se s ní a používám při tom spoustu zdrobnělin a dětinských smajlíků. Přichází mi téměř zrcadlová odpověď (Lucie mi přeje, ať se brzo uzdravím z kocoviny). Schovávám mobil do kapsy županu a jdu si do chaty pro druhé – stabilizační pivo.  Cestou mne brní kapsa županu. Vytahuji mobil a volím možnost zobrazit : upozornění…zpráva se chvíli načítá…je to fotografie – špatně na ní vidím – vcházím do chaty a v přítmí kuchyně si ji znovu prohlížím: je na ní žena v negližé, bez kalhotek, s roztaženýma nohama a rozkrok jí zakrývá pouze její dlaň, pod fotografií je nápis: Ráda bych si někdy zase zavzpomínala…(bez háčků a čárek, samozřejmě) Jsem zmatený – mačkám tlačítko zpět a zjišťuji, že zpráva není od mé milé – je od Aleny. Zprvu nechápu, co to má znamenat, ale zachvění ve slabinách mi nenápadně napovídá.

    Na vysvětlenou: s Alenou jsem kdysi dávno něco měl. Něco. Nebylo to úplně nevinné, to ne, ale byl jsem tehdy zablokovaný – měl jsem morální mantinel, protože chodila s mým kamarádem a vůbec fajn chlapcem, a tak… – no prostě : nikdy nedošlo na klasický coitus.

    Petr ovšem není můj velký kamarád. A už vůbec by se nedalo říct, že je to fajn chlapec. Schovávám mobil zpět do kapsy a jdu do patra - do koupelny. Dávám si sprchu a čistím si zuby. Říkám si, že je to jen tak - abych nesmrděl, že ten nalezený metrosexualismus nemá žádné vedlejší opodstatnění. Lucii jsem nikdy nepodvedl a i přes to příjemné rozechvění, které mnou prostupuje, to nehodlám porušit. Znovu v mobilu vyhledávám tu nejnovější fotografii a kloktám při tom ústní vodu. V ložnici si oblékám čisté prádlo, včetně těch nejlepších boxerek, které jsem si s sebou vzal. Při vycházení z místnosti slyším dveře kuchyně. Zastavuji se a naslouchám. Šouravé kroky, umělý klapot, zvuk otevírání lednice, šramot, cinknutí, zavření lednice a znovu šouravé kroky s klapotem. Jdu ke schodům a nahlížím dolů – do obývacího pokoje – vidím jen pár letně opálených, překřížených nohou obutých v žabkách. Nahýbám se přes zábradlí: v křesle sedí Michaela a otevírá si pivo. Mými slabinami projíždí lehké zklamání.

    ,,Copak ty tu?‘‘ vítám Michaelu při scházení ze schodů.

    ,,Coby… Nemůžu?‘‘ říká trochu nevrle dívka v žabkách, aniž by se na mě podívala.

    ,,Ale jo…-jo,‘‘ jsem zaskočen jejím rozpoložením,  ,,ale kde jsou ostatní?‘‘

    ,,Zůstali u vody.‘‘

    Zvedám obočí do vyšší tázavé polohy. Nedívá se na něj, přesto reaguje:

    ,,Chytli jsme se s Tomášem,‘‘ vysvětluje svou předčasnou přítomnost v mé chatě a já dávám obočí zase dolů. ,,Dáš si se mnou pivo?‘‘

    Pomýšlím na svěžest svého dechu a říkám:

    ,,Neměl bych – není mi nějak-‘‘

    ,,Prosím tě!‘‘ poprvé na mne pohlíží a má slzy v očích.

    ,,Tak dobře.‘‘

    Beru si z lednice lahev, přebírám od Michaely otvírák a dávám smysl jeho existenci, pozvedám pivo k němému přípitku a míchám chuť chmele v ústech s chutí ústní vody.

    ,,Fuj,‘‘ ulevuji si a sedám si na pohovku naproti Michaele. ,,Co se stalo?‘‘ zajímám se.

    ,,Nechci o tom mluvit,‘‘ říká s kyselým úsměvem.

    ,,Dobře.‘‘

    Lokám si piva a napadá mě, že bych měl zkontrolovat svůj mobil, který jsem nechal v ložnici. Vstávám, dělám ,,ehm‘‘ (namísto ,,omluv mě‘‘) a cítím se přepaden – Michaela položila pivo na zem, vyskočila ze svého místa a objala mne. Překvapen tím náhlým výpadem, ji nepřítomně objímám levou rukou a v pravé pevněji svírám lahváč, který mi klouže z dlaně. Poplácávám ji volnou dlaní po zádech, říkám ,,ale notak‘‘ a ,,to bude dobrý‘‘ a bezostyšně popíjím nad jejím ramenem. Michaelino objetí povoluje, odtahuje se. S plnou pusou na ni znovu pozvedávám obočí.

    ,,Promiň,,‘‘ říká s tváří plnou slz, načež vybíhá po schodech do patra.

    Polykám a začínám si o ni dělat starosti. S lahví v ruce vybíhám po schodech za ní. Nahlížím do pokoje, kde dnes nocležila se svým přítelem, ale: ona tam není. Otáčím se za výkřikem. Vede z koupelny. Vbíhám tam a ptám se:

    ,,Co se děje?‘‘

    ,,Zachytily se mi vlasy do knoflíku.‘‘

    Michaelina hlava je schována v útrobách její košile, její břicho a záda jsou odhalená. Pokládám pivo na zavřený poklop záchodu a přistupuji k té nešťastné dívce, která si chtěla svléknout vršek oblečení a skončila tak nějak na půli cesty.

    ,,Chtěla jsem si dát jen sprchu…‘‘ Michaela propuká v pláč.

    ,,Počkej, pomůžu ti,‘‘ snažím se znít konejšivě.

    Nacházím pramen jejích vlasů zachycených v posledním zapnutém knoflíku. V roztržitosti musela poslední knoflík opomenout. Tmavé vlasy jsou v zapínání zachyceny vskutku nešikovně – nemůžu je vymotat. Zkouším to silou a Michaelino vzlykání sílí.

    ,,Nech to, prosím tě!‘‘

    Rezignovaně odstupuji. Po pár nadávkách se Michaele daří vymotat a vysvobodit své vlasy ze zajetí zapínání košile.

    ,,No vidíš,‘‘ říkám s neupřímnou radostí a vidím, že pod košilí nic nemá.

    Chvíli hypnotizován, neodolávám pohledu na šestadvacetiletou ženu, která se svléká do půl těla, otírá si do košile oslzený obličej a hází ji do rohu koupelny… Až teď cudně odvracím zrak někam na spáru šachovnicové podlahy. V koutku odvráceného, nezírajícího oka – se poloakt nehýbe. Pozvedám zrak na Michaelin obličej (jak jen to jde) a můj předpoklad je neomylný – hledí na mě. Zpříma. Snažím se být zcela v klidu a netasit se se svým – dnes už párkrát použitým – tázavým pohledem. Michaela si svléká džínovou sukni, odkopává ji kdoví kam (protože mě to nezajímá) i s žabkami a mě začíná docházet ,,která že to bije‘‘. Hledíc na jediný kus látky – černý, spodní díl plavek – zase pomýšlím na svěžest svého dechu. Ta látka je tak přiléhavá a hladká, a detaily za ní tak zřetelné, že se mi vybavuje mísa s ovocem (jistě že s broskvemi) a pravidelný přísun vitamínů. Míša s ovocem.

    Na vysvětlenou: s Michaelou jsem kdysi, kdysi dávno chodil. Ale vztah to byl velmi, velmi platonický – nedošlo ani na to, na co došlo s Alenou. …A Tomáš taky není můj lecjak velký kamarád.

    Při mokrém, trochu slaném, polibku zajíždím rukama pod látku plavek a mé dřívější zklamání se mění na příjemné…pozdvižení. Michaela se odtahuje, vyjímá jazyk z mých úst a otáčí se zády. Vykračuje – směr moje ložnice:  dlouhé černé vlasy končí až pod lopatkami, boky jí trochu přetékají přes kalhotky, vcelku masivní stehna překládaná přes sebe rytmicky pohybují pozadím – kulatým a pořádným. Následuji ji. Pohybuji se pomalu a počítám mokré stopy, které její nohy zanechávají na dřevěné podlaze, než zahnou a zmizí v mé ložnici. Mezi futry té místnosti mne paralyzuje nejistota, (možná svědomí, nerozhodnost). Zůstávám nehybně stát na prahu chlípnosti. Michaela leží v mém pelechu a černá látka - jediná věc, která ji doposud halila - je přehozená přes okraj postele.

    ,,Budeš se jen tak dívat?‘‘

    Na moment mě napadá, že to není až tak špatný nápad, když v tom se Michaela na polštáři posouvá výše; vypíná hruď, trochu zatahuje břicho a krčí nohy. Její stehna se od sebe pomalu vzdalují.

    Moje nejistota je pryč. Přebylo ji něco jiného. Touha. Touha naplnit to, co jsem před lety nenaplnil (to nezní moc dobře, uznávám – zní to možná až lacině a vulgárně, ba dokonce: výstižně!).

    Michaelina vášnivost a hlasitost mne upřímně baví. Je to zábavné. Vždycky když už mi hrozí erupce smíchu, Michaela jej zažehná smyslným zasténáním, které podněcuje reakce v mém mozku, jenž ústí v mou prostou, lacinou vulgárnost. Až ve chvíli kdy zanechávám otisk svých zubů na Michaelině lýtku, mne její ,,au‘‘ a následný smích vrací zpět do reality. Sundávám její nohy z mé plece a padám vedle ní do peřin.

    ,,Cigaretu?‘‘ ptá se mě po chvilce oddechování.

    ,,Ano, prosím,‘‘ říkám zastřeně, ,,jsou v šuplíku napravo od tebe, zapalovač je na stolku.‘‘

    Mám v úmyslu vykouřit cigaretu v koupelně, dozunknout u toho ten zbytek piva a následně si dát sprchu – vstávám, natahuji se po spodkách-

    ,,Kam jdeš?‘‘

    ,,Jdu ti pro popelník.‘‘

    Dooblékám si boxerky a jdu do koupelny. Dorážím pivo v lahvi, pokládám ji zpět na poklop záchodu a zvedám popelník, který pobývá od nepaměti vedle mísy. V ložnici jej podávám Michaele.

    ,,Ty už si nelehneš?‘‘

    ,,Chci se jít osprchovat.‘‘

    ,,Ty seš! Proč ode mě utíkáš?‘‘

    ,,Neutíkám,‘‘ pravím a chystám se k útěku.

    ,,Taky jsem se vlastně chtěla osprchovat…‘‘

    Zapomínám na dezertování. ,,Můžeš jít taky.‘‘

    Hledí do stropu a přemýšlí. Po pár vteřinách típá cigaretu, přes své nahé tělo přetahuje deku a uvelebuje se.

    ,,Dám si ji až za chvíli.‘‘

    ,,Dobře.‘‘

    Nacházím v šuplíku čisté spodní prádlo, loučím se s Michaelou letmým polibkem a jdu zase do koupelny.

    Pod proudem vody se rozpomínám na náš včerejší rozhovor v hospodě, když jsme osiřeli. Michaela mi s pláčem vykládala jak je s Tomášem nešťastná a jaký je to hrubián a že s ním bude jen po čas, než dostuduje, aby měla kde bydlet a že kdybych byl já nezadaný… Bral jsem to tak, že z ní mluvil alkohol a v podstatě jsem na to zapomněl. Mýdlo končí v odpadu i se vzpomínkou na včerejší večer. Otevírám dveře sprchového koutu : před ním stojí Alena v županu. Leknutím mi podjíždí noha, chvíli ve sprše tancuji, nakonec nacházím balanc, zachycen o baterii a kliku sprchy skrývám svou nahotu před nečekanou návštěvou.

    ,,Snad se nestydíš?‘‘ trousí pobaveně nehybně stojící Alena.

    ,,Kdepak,‘‘ natahuji se po ručníku. ,,Co ty tu(?) – tak najednou…‘‘

    ,,Chci si dát sprchu,‘‘ podává mi Alena ručník, který mi spadl z věšáku na zem a já si všímám, že má taky jeden přehozený přes rameno.

    ,,Děkuju.‘‘

    Letmo se otírám, omotávám si ručník kolem pasu a vycházím ze sprchy. Myslím na odtokový odpad:

    ,,Kde je Míša?‘‘ ptám se.

    ,,Volal jí Tomáš – chce se usmířit – pohádali se u vody.‘‘

    ,,Jo, vim.‘‘

    ,,Šla za ním do vsi do hospody.‘‘

    ,,Kluci jsou zas v hospodě?‘‘

    ,,Jo.‘‘

    ,,Beze mě?‘‘

    ,,Hm.‘‘

    ,,Aha.‘‘

    ,,Mysleli, že nebudeš chtít, když ti bylo ráno tak špatně…‘‘

    ,,Hm.‘‘

    ,,Půjdeš za nima?‘‘

    ,,Ne, asi ne. Petr je tam taky?‘‘

    ,,Je. To už jsem ti říkala.‘‘

    ,,Jasně, jasně,‘‘ beru si ze země oblečení a odcházím do své ložnice.

    Mozek je zpomalený – nestíhám vstřebat všechny vjemy a v hlavě mi zase zní ta písnička od Billyho Joela. Moje postel je rozválená a v místnosti je to ještě trochu cítit – opravdu se to stalo. Otevírám okno dokořán, beru si ze stolku cigarety a zapalovač - připaluji si. Popelník zůstal v posteli. Porozhlížím se po svém mobilu, ale nikde ho nenacházím. Musel jsem ho nechat v županu – ten také nikde není …– (mozek je opravdu zpomalený) Alena ho měla před chvilkou na sobě.

    Klepu na dveře koupelny. Odpovídá mi jen proud sprchy. Vcházím.

    ,,Alenó?‘‘

    ,,Anó?‘‘

    ,,Jdu si jen pro mobil, jó? Mám ho v županu.‘‘

    ,,Dobře.‘‘

    Nacházím mobil v kapse, když v tom mne Alena oslovuje. ,,Můžeš pro mě něco udělat?‘‘

    Očekávání mi znovu projíždí slabinami. ,,Copak?‘‘

    ,,Můžeš mi dole udělat kafe?‘‘

    ,,Fajn…‘‘

    V ložnici se dooblékám a jdu dolů – do kuchyně.

    Zcela bez chuti dělám Aleně turka s mlékem a cukrem. Zapínám rádio a dívám se z okna – vypadá to déšť. Chvíli se mi zdá, že slyším nějaké zvuky ze sklepa. Tlumím rádio a zaposlouchávám se: jakoby tam někdo šramotil… Ne, to mě jen už zase hučí…v hlavě. Znovu zesiluji rádio a v éteru běží With or without you od U2. Pěkný song. Z okna nad dřezem se zase dívám na kachní rodinku, která pořád plave na rybníce. Myslím na Lucii a je mi úzko. Přepadá mě podivný, nepoznaný tlak v hlavě a lehká motolice. Chytám se desky kuchyňské linky. Převažuji se dozadu a pak zase dopředu, nějak mě neposlouchají nohy. Kocovina zřejmě vrací druhý úder. Asi po dvou minutách to ustává. Lokám si z kohoutku pár doušků studené vody, pak si ještě zvlažuji čelo.

    ,,Uf.‘‘

    Už je to dobré. V kapse kalhot mi vibruje mobil. Vyndávám ho a dívám se na display : Hrozně mě bolí záda. Potřebovala bych pořádnou masáž… Odesílatel : Alena. Kachní rodinka zmizela. Jako by ti ptáci věděli, jak ty naše masáže končívaly. Mraky se shlukují a tmavnou. Zřejmě nejoblíbenější radiový interpret Billy Joel je utnut už při prvních tónech odrhovačky Uptown Girl. Beru kávu z níž se, v chladné místnosti, ještě kouří a opouštím kuchyni. Venku světlo slábne a tak si na chodbě rozsvěcuji – ze staré komody padá pár časopisů na zem – nechávám je ležet, když chtějí. Vrzající schody ohlašují mou blížící se slabost. Ťapkám po dřevěné podlaze a napřed se zastavuji v koupelně. Můj župan, který visel na věšáku vedle sprchového koutu – už tam není. Nacházím na polici tělové mléko a všímám si v rohu místnosti velkého odpadkového pytle – zřejmě se špinavým prádlem. Překonávám potemnělou chodbu.

    ,,Jsem tu. Nesu ti to kafe,‘‘ ohlašuji se v ložnici.

    ,,Hm,‘‘ kňourá Alena.

    Leží v mé posteli, břichem dolů, obličejem na druhou stranu.

    ,,Spíš?‘‘

    ,,Ne, jen mě bolí ty záda.‘‘

    Pokládám náplň svých rukou na noční stolek a rozsvěcuji lampičku. Alenina bolavá záda jsou holá, deka jí zakrývá až od pasu dolů. Z boku na mě svítí zmáčknutý bílý neopálený prs.

    ,,Co se stalo?‘‘

    Otáčí hlavu ke mně. ,,Asi jsem si něco udělala při tom sprchování.‘‘

    ,,Nechceš na to nějakej prášek ?‘‘

    ,,Už jsem si vzala – nepomáhá to.‘‘

    ,,Nechci ti to ještě víc zhoršit…‘‘

    ,,Když ty jsi takovej šikovnej… Prosím…‘‘

    Pohledy raněné laně, holá záda a pravý prs vytékající z pod jejího těla, ve mně probouzí chiropraktické schopnosti. Tělové mléko dopadá z výšky na útlá záda a podněcují Alenino zachvění. Sedám si blíže k sošnému tělu a roztírám po něm tu mastnou tekutinu. Prohmatávám trapézy, přejíždím rukama přes ramena mezi lopatky a krouživými pohyby palců uvolňuji oblast páteře. Alena spokojeně vrní a celou dobu mi prostě povídá:

    ,,Minulej týden jsem se chtěla s Petrem koukat na Manhattan a on mi řekl, že se na to prostě koukat nebude. Víš, co mi uvedl jako argument?‘‘

    ,,Co?‘‘

    ,,Řekl: ,,Je to černobílý.‘ ‘‘

    ,,Aha.‘‘

    ,,Pak si pustil ňákou blbou reality show a já jsem šla do pokoje k počítači.‘‘

    ,,Aha.‘‘

    ,,Je to blb.‘‘

    Pro mě: žádná nová informace a tak se ptám na to důležité:

    ,,Kde tě to přesně bolí?‘‘

    Chvíli je ticho. Alena polyká, nadechuje se:

    ,,…docela dost mě bolí plotýnky…‘‘

    Chápu. Přejíždím tedy dolů – používám palce i dlaně…

    ,,Je to tak správně?‘‘

    ,,Hm…Spíš to bolí…níž.‘‘

   Stahuji deku ze spodku  jejích ledvin a schválně to trochu přeháním – z pod deky vykukuje holá kůže a malý kousek žlábku mezi půlkami. Čekám… - po Alenině druhém zachvění a vzdechu si nikdo nestěžuje a tak pokračuji v masáži v, o něco méně, profesionálním duchu. Sem tam se dostanu i nahoru, i když – nejdál tak k lopatkám, pak prudce klesám níže a pokaždé o něco více překonávám hranice deky. Asi po třech minutách hledím na takřka dokonalý tvar odhaleného zadku. Alena už ani nešpitá, jen stupňuje své vzdechy. Mažu si ruce solidní vrstvou tělového mléka, ale ještě před tím zcela odhrnuji deku a házím ji na druhou stranu postele. Do nosu se mi dostává trochu závanu minulosti - Michaelina pachu, Alena se zachvěla náhlím proudem chladu. Udržuji ji v očekávání: začínám mazat její stehna a výše stoupám jen pozvolna. Když pod něhou tělového mléka vlhne i její pozadí, Alena přechází z kňourání a tichých stenů do mnohem, mnohem vyšších decibelových poloh.

    Poznatek podobnosti číslo jedna: nebývalá hlasitost a vášnivost (myslím tím jak u Michaely, tak u Aleny).

    Kapky potu z mého čela stékají po Aleniných zádech a já na ni dopadám celou svou vahou. Po chvilce funění do jejího pravého ucha, opouštím její záda i ji a lehám si na levý bok : Alena zůstává ležet na břiše, otáčí ke mně hlavu, odhrnuje si zpocené vlasy z obličeje a uklidňuje mne jasným gestem spokojenosti – úsměvem.

    ,,Já to věděla…‘‘ praví zasněně, sune se ke mně a obdařuje mne vřelým, velmi mokrým polibkem.

    Polibek to není nijak příjemný a tak ho utínám otázkou:

    ,,Co jsi věděla?‘‘

    ,,Že jsi velice šikovný, mladý muž.‘‘

    ,,Mladý už moc nejsem.‘‘

    Poznatek podobnosti číslo dva: světlé bradavky. Ne růžové, jak tomu bývá u světlovlasých žen (Michaela i Alena jsou brunetky), ale – téměř bezbarvě – světlé bradavky, které jsou k vidění jen u mála tmavovlásek.

    ,,Moc se mi líbí tvoje chata,‘‘ dívá se na mě nezvykle něžně Alena.

    ,,To mě taky.‘‘

    ,,Jako muž máš můj obdiv.‘‘

    ,,Děkuju.‘‘

    ,,Ne, myslím hlavně v tom, že sis kdysi zvolil svojí cestu a šel po ní, zůstal jsi sám sebou, a teď sklízíš ovoce.‘‘

    ,,Zvolil jsem si moc těžkou cestu.‘‘

    ,,Snad nelituješ, že sis zvolil takhle(?)‘‘

    ,,Když si vzpomenu, kolik mě to stálo, tak, i když je to teď celkem fajn – to nepopírám, tak…: nestálo to za to. Všechny ty roky… - ne, nestálo to za to.‘‘

    ,,Překvapuješ mě.‘‘

    Překvapuji i sám sebe, že jsem tak upřímný. Žádám svůj mozek a svou naučenou odtažitost, aby se vrátili zpět.

    ,,Promiň mi.‘‘

    Zvedám se z postele a mlčky sbírám své věci.

    ,,Myslíš, že by nám to vyšlo, kdybychom to spolu zkusili?‘‘ překvapuje mne Alena svou otázkou.

    ,,Nemyslím, nerozuměli bysme si.‘‘

    ,,Proč?‘‘

    ,,Proč? Máme v sobě jistou sobeckost – proto by nám to nevyšlo.‘‘

    ,,Věděla jsem, že takhle odpovíš.‘‘

    ,,Musím jít do koupelny.‘‘

    ,,Jen si běž. Já si zatím dám to studený kafe.‘‘

    Další čisté spodní prádlo nemám, a tak jdu do koupelny jen s kalhotami a košilí. Dnes si už po třetí dávám sprchu. Jsem dost na hygienu, a navíc nesnesu pach vlastního potu. Napadá mě, že bych si napustil vanu, ale zamítám to – po chvíli by mi sem někdo lezl – neměl bych klid. Ženský zatracený! přemýšlím si pro sebe. Kde jste byly, když jsem si o vás jen snil? Když jsem byl nula – žádná po mě ani neplivla. Kdybych byl nula i teď – nic z dnešního dne by se nikdy nestalo. Dokonce ani Lucii bych neměl! Ani té bych nestál za plivanec. Alenina sobeckost by nikdy nedovolila zakončit jakkoli poctivou či dlouhou masáž opravdovým coitem. Ani s Michaelou bych nikdy nenaplnil to, co jsem předtím nikdy nenaplnil. Možná jen zaháním výčitky svědomí. Možná si jen neumím pořádně užívat toho, co mi život přináší. Možná, že sklízím ovoce až příliš pozdě. Jsem už příliš zahořklý a tvrdý. Mám moc silný štít. Kručí mi v břiše – měl bych něco sníst. Mám sice mnohem větší chuť na panáka, ale rozhoduji se – být rozumný: oblékám si kalhoty a košili a příjemně osvobozen v rozkroku, kráčím vstříc pořádnému sendviči.

    V kuchyni vyndávám salám, máslo, zeleninu… - věci na sendvič, když v tom někdo prudce otevírá dveře kuchyně! Nůž, kterým jsem zrovna rozkrajoval (trochu oschlou) housku, padá na zem – nohou sotva uhýbám před jeho čepelí. Zvedám hlavu: Michaela zavírá dveře a zamyká za sebou.

    ,,Co se děje?‘‘

    ,,Vypadlo mi to! Vypadlo mi to!‘‘ říká Michaela s uslzeným obličejem.

    ,,Cože?‘‘

    ,,Tomáš s Petrem jdou sem. Říkali, že nás zabijou!‘‘

    ,,Ale no tak. Snad to nebude tak zlý.‘‘

    ,,Řekla jsem Tomášovi, že jsme se spolu vyspali.‘‘

    ,,Cože?!‘‘

    ,,Hádali jsme se – vyklouzlo mi to!‘‘

    ,,Pane Bože!‘‘

    Dovedu si představit Tomášův hněv. Musím se z toho nějak vylhat.

    ,,Řekneš mu, že jsi to řekla v zápalu – že to není pravda – že sis to vymyslela, abys ho naštvala.‘‘

    ,,To nejde – jsou opilý!‘‘

    Michaela se třese, že sotva stojí na nohou. Říkám:

    ,,Klid, to nějak půjde,‘‘ ale nijak klidný nejsem.

    ,,Petr je v tom s ním. Jsou nepříčetný. Musíme zavolat policii!‘‘

    V patře se tříští okno. Alena piští, křičí o pomoc. Zvedám nůž ze země a běžím tam. Vbíhám do chodby, kolem komody – časopisy na zemi už nejsou, ke schodišti – schody beru po dvou, koukám se, kam šlapu, na posledním schodu mé tělo cepení: u schodiště stojí Alena a v ruce má mou katanu. Bere ji pevně do obou rukou, na kterých má navlečené žluté –do tmy zářící- gumové rukavice, máchá ve vzduchu čepelí, ze které cáká jakási tmavá tekutina a já se jí tak tak vyhýbám – instinktivně se zakláním dozadu… A převažuji se. První náraz o schody mi tříští prsty levé ruky. Setrvačnost mne nutí válet ukázkové sudy – jednou, dvakrát se otáčím kolem své osy a lámu si při tom stejný počet žeber, až se má bosá noha zastavuje – zachycena mezi dřevěnými mřížkami zábradlí. Mé tělo ovšem pokračuje v pohybu – levá noha se nepřirozeně kroutí, přetáčí. Je slyšet křupání a praskání. Zády na schodech, poslední úder - hlavou o schodiště -otupuje moje smysly. Při vší té bolesti, ženách, rukavicích a krvi na čepeli - můj otřesený mozek se pořád bojí, aby nedostal nafackováno kvůli cizoložství.

    Propleskávání mých tváří mne vrací zpět – na schody. Michaelina tvář je vzhůru nohama a tiše říká:

    ,,Prober se! Prober se!‘‘

    ,,Pomoc…,‘‘ na víc se nezmůžu.

   Obutá Alena schází ze schodů, v rukou stále drží mou zkrvavělou katanu. Zvedání hlavy je pro mne velice namáhavé a tak přepínám program na Michaelu-vzhůru nohama.

    ,,Co se to děje?‘‘ ptám se.

    ,,Znásilnil jsi nás,‘‘ oznamuje mi Alenin hlas nad mýma nohama.

    ,,Důkazů u sebe máme dost a policie tu bude za chvíli,‘‘ říká Michaela.

    Myslím na všechna svá sprchování a na jejich…nesprchování.

    ,,Nalákal jsi nás sem,‘‘ bere si slovo Alena, ,,pod záminkou oslavy. Nás jsi znásilnil, jednu po druhé, a naše kluky jsi opil a zabil, jednoho po druhém.‘‘

    ,,Co to vykládáte? Nechte toho, prosím.‘‘

    ,,Svojí katanou,‘‘ zvedá zbraň Alena nad hlavu, ,,se kterou tak rád cvičíš – rozsekal jsi je. Opil a rozsekal!‘‘

    ,,Policie najde jejich těla ve sklepě ‚‘‘ doplňuje Michaela.

    Hlavou mi probleskuje hudba v rádiu.

    ,,Nechte toho, holky – hrozně to bolí.‘‘

    Něco se děje s mými kalhotami : Alena mi je rozepíná. Pravou – nezlámanou – rukou se jí v tom pokouším zabránit. Zastavuje mne Michaela, tedy spíše čepel zahradnických nůžek na mém hrdle. Na nůžkách jsou zbytky trávy od posledního sekání.

    Hlavou mi probleskuje první duben.

    ,,To není možný…‘‘

    ,,Co je?‘‘ ptá se mě Alena. ,,Z vězení stejně jen tak nevylezeš. Když ti nestačí jedna, tak už nikdy nebudeš mít žádnou ženu.‘‘

    ,,Nešťastná nehoda,‘‘ praví kňouravě Michaela, ,,:po tom, co jsi nás znásilnil, opil a zabil naše kluky – jsi se s námi naháněl po domě, abys zabil i nás, a nešťastnou náhodou ses napích na tyhle nůžky.‘‘

    Oběma to připadá vtipné. Kalhoty mám u kolen.

    ,,Nedělejte to, prosím vás. Udělám cokoli!‘‘

    ,,Míšo, podej mi ty nůžky.‘‘

    ,,Cokoli!‘‘

    Alena přebírá nůžky, katanu předává Michaele. Vyměňují si pohledy.

    ,,Cokoli říkáš?‘‘ ujišťuje se Alena.

    Je mi to jedno, bolestí omdlívám. ,,Ano.‘‘

    ,,Vzdal by ses všeho, jen aby sis zachoval… tohle?‘‘

    Zvedám hlavu : můj penis se bojí, a dělá to samé, co dělá želva, když se bojí.

    ,,Ano.‘‘

    ,,Přines to…,‘‘ praví Alena k Michaele.

    Michaela mizí z mého dohledu a vrací se bez katany, v rukou drží pár papírů a pero, náhle se zastavuje, poodchází ke komodě a bere z ní časopis. Několik jich padá na zem. Podkládá papíry časopisem a ukazuje mi je. Alena to komentuje:

    ,,V náhlém přívalu agónie a výčetek svědomí ses rozhodl odkázat, tedy darovat nám veškeré své pozemské statky : svojí chatu – pro mě, svůj byt – pro Míšu, a plnou moc pro přístup k tvému kontu.‘‘

    V té agónii chci jen zůstat celý – podepisuji to, aniž bych to četl. Stejně jim to nemůže vyjít.

    ,,A neboj – z právnického hlediska je to v pořádku,‘‘ říká studentka práv Michaela.

    ,,Z počátku to budeme odmítat, ale po čase…jako odškodnění za smrt našich chlapců…‘‘

    Vedle mé hlavy se zablýskl nůž, který mi upadl při všem tom…padání. Nedávám znát, že jsem ho zahlédl a tak namáhavě zvedám hlavu k Aleně:

    ,,Kdo že bude mít přístup k těm penězům?‘‘

    ,,Já,‘‘ ten hlas se nese odněkud – od sklepních dveří, ihned poznávám, že patří Lucii.

    Vyměňuje si místo s Michaelou, která si pročítá papíry, a už je tady : Lucie-vzhůru nohama.

    ,,Nechápeš?‘‘ ptá se mě.

    ,,Myslím, že až moc dobře,‘‘ říkám a jde na mě zase podivný tlak a motání hlavy.

    ,,Bylo by to jednoduší, kdybychom byli manželé…Jenže ty se nechceš ženit.‘‘

    ,,Já vím, já vím,‘‘ sotva mluvím.

    ,,Ty jsi to vždycky chtěl  : úspěch, ženy… - byla jen otázka času, až se to stane. Stačila ti jen příležitost. Teda dvě.‘‘

    ,,Všechno je to nastražený. A nemůže to vyjít.‘‘

    ,,Cože?‘‘

    ,,Zlato,‘‘ oslovuji Lucii.

    ,,Copak?‘‘

    ,,Já to nechápu – vždyť neomezenej přístup k mýmu kontu máš už dávno.‘‘

    ,,Ty jsi tak vtipnej…‘‘

    Sotva popadám dech, ale směji se.

    ,,Dodělej to!‘‘ přikazuje Lucie.

    Čepel zahradnických nůžek mne studí na genitáliích a mě napadají slova jako rez nebo desinfekce. Zdravá ruka se natahuje po noži vedle mé hlavy, ale někdo mi ji chytá. Nemám už žádnou sílu. Odkudsi se blíží policejní sirény a jí ztrácím vědomí.

    ,,Stálo to za to?…‘‘

 

Závan alkoholu, sirény… Dva zamlžené obličeje: Petrův a Tomášův. Nemyslím na peklo.

    ,,Co se tu stalo, kámo?‘‘ ptá se mě (zřejmě) Tomáš.

    Pokouším se zvednout, ale nejde to – žebra. Ležím na zemi a má noha už neobjímá mřížky zábradlí. Zůstalo jí objeťové pokroucení.

    ,,Cestou domů nás zastavili schlupatý. Prej tu byli. Prej ňáký sousedi nahlásili domácí násilí,‘‘ říká Tomáš.

    ,,Ty ale žádný sousedy nemáš,‘‘ říká Petr.

    ,,Seš celej od krve. Co se ti stalo?‘‘ ptá se Tomáš.

    ,,A kde jsou holky?‘‘ ptá se Petr.

    Pravou rukou si ohledávám rozkrok : jsem oblečený a…celý. Někdo bouchá na dveře.

    ,,Už jsou tady!‘‘ oznamuje Petr.

    Místo policejních uniforem mne obestupuje oranžová a bílá barva. Muž v oranžovém se mnou manipuluje a hlásí:

    ,,Fraktura dvou prstů na levé ruce, tržná rána vzadu na hlavě…‘‘

    Dva muži v oranžovém mne zvedají na nosítka. Na zemi leží časopis a cáry papírů.

    ,,Můžete mi to podat?‘‘ obracím se na muže v oranžovém.

    ,,Pane, spěcháme!‘‘

    ,,Prosím.‘‘

    Muž mi podává časopis a papíry. Časopis házím na zem, papíry si prohlížím: jsou to ty, které jsem podepisoval (roztrhané), ve stejné poloze, jen v jiném převýšení. Muchlám papíry v ruce a házím je za časopisem. Hlavou mi znovu probleskuje první duben a slova jako motivace nebo lekce. Muž v bílém mi vyhrnuje rukáv košile a hledá jehlou žílu. Ptá se mě:

    ,,Pane, co se vám stalo?‘‘

    Myslím na sex a na…nesprchování se. Říkám:

    ,,Spadl jsem ze schodů.‘‘

    Cosi koluje v mých žilách a já už necítím žádnou bolest. Nade mnou ubíhá strop chodby, strop kuchyně, večerní osvětlení u vchodu před chatou, která : je moje. A pak už zase sirény. A hudba z rádia. A:

    ,,Stálo to za to?‘‘

   

 

   

   

---