Nenávist

Byl bych tisíckrát raději, kdyby nebylo o čem vyprávět. Všechno, čím se zabýváme, je tak nevinné a všední, a přeci je to jen zástěrka, je to zrada, která v okamžiku převrátí onu všednost v životní zlom. Tisíckrát raději bych si zvolil onu všednost... prostě si tenkrát přejít přes řeku po našem kamenném mostě, zabývat se jen a jen nudnými záležitostmi, vyřídit vše potřebné a nepodstatné a stejnou cestou se bez vyrušení vrátit na svůj břeh.

Uprostřed mostu jsem potkal Andrého. To jméno mi blesklo hlavou a já si jako na povel odplivl. Nenávidím to jméno. Nenávidím je vcelku i každé písmeno zvlášť. Nikdy jsem mu neřekl André, byl pro mne vždy Ondřej, ale většinou jsem mu říkal příjmením - Schneider. Nevím, kdo přišel s Andrém, ale mám za to, že se ta líbivá přezdívka zrodila k jeho oslavě úplně sama, tak, jako vše, co se k Schneiderovi vázalo. Nežil proto, aby byl průměrný. Znám Schneidera od první třídy. A nenávidím ho přibližně stejnou dobu.

"André, tohle ti posílá Monika," přitočil se Vlasák ke Schneiderovi s psaníčkem a tvářil se vážně a důležitě. Jak by ne, alespoň na vteřinu patřit do lepší společnosti. Monika byla školní kráska, jen málokdo vzbudil její zájem. Většinou se shovívavě usmívala nejistému, a o to více  rozhýkanému dobývání osmáků. "Až jindy...," odpovídala většinou na návrh mít po škole rande. A teď píše Schneiderovi. Vsadil bych se, že dopis začíná "Ahoj André..."

"Za školu nás pojede reprezentovat...Ondra Schneider," vyhlásil tělocvikář. Bylo to jasné, úplně jasné. Byl nejrychlejší. Skákal nejdál. Hrál košíkovou a volejbal. S klidnou samozřejmostí přijímal fakt, že je daleko přede všemi. Chtěl to tak, a muselo to tak být. "Shneidere, přestaň, přestaň ti povídám...," cedil jsem mezi zuby.

Co jsem měl dělat? Nestačil jsem mu. Na Schneidera se lepili třídní vlezdoprdelisté, tvářili se tvrdě a vědoucně, Schneider je přijímal blahosklonně. Věděl, byl si jistý, že tak to má být, že je správné, když někdo vypráví jakési velké věci, jako by lhostejný k tomu, zda ho Schneider uslyší, ale přitom tak hlasitě, aby ho skutečně slyšel, a po očku pozoruje, jestli na něj jeho řeč dělá dojem. "Hnus!" chtělo se mi vždy vykřiknout.

Přitom Schneider nikdy nepotřeboval nikoho nenávidět. Byl bych dal nevím co, jen abych si vysloužil jeho nenávist. Vše mu samo ustupovalo z cesty. Považoval to za tak samozřejmé, že by prohlásil za idiota toho, kdo by chtěl zpochybnit jeho právo být první a nejlepší. Totiž, on by to slovo nepoužil, Schneider jen zřídka mluvil sprostě. Nemusel. Vím to. Když jsem ve svých snahách o jeho vykolejení z bohorovného klidu došel až do extrému, obešel se také bez nadávek. "Jsi trapnej...," řekl mi klidně a vznešeně přede všemi, kteří patřili jemu a já se až dusil ponížením a bezmocí. "To prase, to vyznačkovaný prase, ten nažehlenej dobytek!" řval jsem uvnitř sebe. Ten jeho věčný klid a jistota, ta jeho přezíravá stručnost a netečnost!  Chtěl jsem jako nic jiného na světě, aby mne nenáviděl, byla by to moje životní meta. Nic, než puberťácké zanícení.

Ta doba je dávno pryč. Často jsem Schneidera potkával, byl pořád stejný. Měl geniální nos na to, co dělá dojem a věděl to. Oblékal se jako nikdo druhý, měl auto, jakým nikdo jiný ve městě nejezdil, přesně v pravý čas si vzal ženu, se kterou nikdo jiný ve městě..., samozřejmě, že Schneider měl všechno jen pro sebe. A z každého jeho pohybu bylo cítit, že to ví. Křičelo to kolem něho. A on sám byl klidný a jistý. I ten jeho syn.... když šli spolu po městě, Schneider se samozřejmostí přijímal nevyřčená uznání kolemjdoucích nad krásným chlapcem. I v tom klukovi se lišil od ostatních, bylo to nádherné dítě, ale když jsme se potkávali, dělal jsem, jako by žádné neexistovalo. Schneidera se to nedotýkalo, věděl své o dojmu, který vyzařoval z něj, otce krásného chlapečka. Nenáviděl jsem ho. On mne ne. Nepotřeboval to.

Potkali jsme se v místě, kde je most nejvyšší. Řeka je tu dost hluboká, na hladině vždy plavou kachny a labutě. Schneider vysadil syna na kamenný ochoz, je dost široký, aby se na něm dalo stát. Přidržoval dítě za boky a cosi mu polohlasem povídal. Chlapec se díval na ptáky, nakláněl se dopředu. Minul jsem je. Schneider si mne nevšímal, byl zaujat synem. Beztak většinou na pozdrav odpovídal netečně, jako když člověk z nutnosti nahodí vypadlý jistič. Šel jsem dál.

Potom se ozval ostrý výkřik: "Péťo!" Byl to Schneider. Otočil jsem se. Schneider se nakláněl přes ochoz, chlapce jsem neviděl. Schneider vzápětí přeskočil ochoz a zmizel. Přeběhl jsem k tomu místu a naklonil se dolů. V řece se zmítalo dítě, o kus dál Schneider. Nedokázal se k synovi ve vodě přiblížit, nikdy neuměl plavat. Věděl jsem to. Už ve škole to byl jediný matný záblesk spravedlnosti. "Schneider neumí plavat,"… to byla nejsladší věta mého mládí. A teď vyčerpaně visel na dřevěném pilíři, o který se rozbíjel proud, zatímco jeho syn se o kus dál topil.

Potom Schneider vzhlédl. Dívali jsme se jeden druhému do očí. Ale v jeho očích nebyla prosba, byla tam vůle. Jeho vůle mi nakazovala, abych se postaral o záchranu syna. Každý jiný by úpěnlivě prosil, třeba pohledem. Schneider byl vždycky jiný, vždycky. Neprosil, on chtěl. Chtěl, abych udělal to, co si přeje. Tak jsem tomu na mostě rozuměl a zaplavil mne nenávistný vztek.

"Už zase, Schneidere, zase ta tvoje samozřejmost, se kterou očekáváš, že bude každý plnit tvoji vůli. Ty vyznačkovaný prase, ty nažehlenej dobytku, kdyby ses viděl, jak tam visíš na dřevěný kládě, zmáčenej jako slípka, bezmocnej, a ten tvůj zmetek polyká o pár metrů dál vodu. Udělej dojem, prosím tě, udělej zase dojem, ať se z tebe všichni obdivem poserou! Já se z tebe posrat nehodlám, uvidíme, jak si poradíš, Schneidere!" Vztek vystřídala blouznivá radost, ten topící se kluk, to byla má pomsta, nechtěná, nepřipravená, ale děsivě mocná. Schneider se pokusil znovu dostat k synovi, ale ihned se potopil pod hladinu a stěží se dohrabal zpátky na kládu. Dusil se a kašlal vodu. Přesto to zkusil znovu. Dopadlo to stejně. Sledoval jsem ho. Spolu se mnou se dívalo několik dalších lidí, nějaká žena vykřikla: "Tam dole se topí dítě!" O vteřinu později jsem skočil z mostu.

Když se díváte shora, je všechno jasné. Ale s hladinou na úrovni nosu jste slepí a zmatení. Kluka jsem neviděl. Plaval jsem všemi směry, hmatal jsem pod sebou, vztyčoval jsem se nad vodu, jak jen to šlo a rozhlížel se... nic. Křičel jsem na hlavy, nakukující z výšky přes ochoz, ale nikdo mi neodpovídal. Kluk zmizel pod vodou. Bylo pozdě.

Našli ho za tři hodiny, kus za mostem. Nedalo se nic dělat, byl mrtvý. Nebyl jsem u toho, dozvěděl jsem se to od známých. Takhle to nemělo dopadnout, takhle ne. Vzpomněl jsem si na chvíli, kdy jsem stál na mostě a díval se, jak se dítě topí a šíleně se radoval ze Schneiderovy bezmoci. Uvnitř se mi zasekla první sekera. "Tohle ne, tohle jsem nechtěl...," vypadlo ze mne. "To Schneider, ta kurva sebejistá, to kvůli němu!" Ale sekera se zasekla podruhé. Nešlo to zastavit. "'Otcové jedli nezralé hrozny, ale zuby trnuly synům," říká se v Písmu. Bůh to pravidlo zrušil, alespoň se to tam tak píše. Já ho vzkřísil.

Piju, kolik snesu, a ještě mnohem víc. Sekery, které se do mne zatínají, se tím trochu otupí a já se potom bláznivě směju a křičím: "André, André, vezmeš mě do party, moc tě prosím!" Potom se všechno obrátí a začnu křičet: "Ježiši, ale toho kluka ne, toho vraťte, prosím vás, toho kluka ne, toho vraťte!"

A teprve když jsem opilý do bezvědomí, teprve tehdy mám dost síly pomyslet na to, že se mi splnila odvěká touha, můj dávný sen, za který bych kdysi dal všechno na světě ... Schneider mě od smrti svého syna nenávidí.