75. SUPERKOULE - sny - dílo č. 5

Rozhovor
(prostý přepis)

„ Teto.. .. co děláš..“ 
„Spím.“
„A máš zavřený očička? .. já nemám..“
„Tak je koukej zavřít a spi.“
„Já nespím.. protože nevím, co se děje venku.“
„Ty potřebuješ vědět, co se děje venku?“
„Hmm.. je tam nějaká černá tma.“
„No.. to v noci bejvá..“
„Ale měsíc může být měsíční lodička s kormidlem.. Měsíční lodička zvonící stříbrně.. víš?“
„Aha..“
„A krtek jel stříbrnou lodičkou, takovou žlutou.. která stříbrně zvonila.. a najednou pověsil do důlku zelenej kamínek.. A jedna létavá uličnice se tam snesla a lítala. Jedna létavá uličnice..“
„To jsi poslouchal? To je hezká pohádka..“
„No. A ta uličnice létala takhle u těch hvězd na obloze.“
„tak už si lehni a pojď spinkat.“
„Ne, nelehnu... protože se koukám kolik je hodin.. A co je tady tohle?“
„To je budík.“
„Budíku, ale ty musíš být vypnutej, protože musíš být potichu, aby se Mates nevzbudil..“
„Vidíš.. tady jsou čísla a tam je napsané, kolik je hodin.. 
„No jo..“ 
„.. dvě hodiny a sedmnáct minut.. tak už si lehni a už spinkej.“
„Ale já bysem chtěl nějakou tichoučkou písničku pustit..“
„To já tady nemám..“
„A proč ne?“
„To bychom si museli nejdřív zazpívat..“
potichu si brouká „.. vidíš?“ já jsem to doved..“
„Ano, to je pěkná tichoučká písnička.. už ti není smutno?“
„Hmm je..“
„Moc?“
„Ne, jenom trošičku.. a proč jsi tady to rozsvítila?“
„Nerozsvítila, to svítí samo.“
„A proč to svítí samo? zhasni to..“
„Tak, už je to zhasnutý.“
„A proč?“
„No už to zhaslo.“
„A proč jsi to rozsvítila?“
„Protože jsem ti ukazovala kolik je hodin.“
„Můžu se podívat, kde jsou ty mačkátka?“
„Mačkátka jsou tady.“
„A nejsou žlutý?“
„Teď ne, teď nejsou žlutý.“
„A proč?“
„Hmm.. tak.. jsou schovaný.“
„A proč jsou schovaný?“
„.. jen tak..“
„A proč jsou tam jiný?“
„Nevím.“
„A proč jsou tam jiný?“
„Nevím.. asi se to tak nastavilo.. pojďme už spinkat..“
zívá.. „Ne. A jsou černý ty mačkátka?“
„Jo.“
„Od tý tmy?“
„Jo. Jsou od tý tmy černý.“
„.. a já chci aby.. aby už se nikdy nedělala noc..“
„A kdy bychom spinkali? Ve dne?“
„No ve dne se může odpočívat.“
„Ale spinkat se musí v noci, ne?“
„Ale mě se někdy nechce spinkat v noci.. protože pak se vzbudím.“
„To by se nám špatně spinkalo ve dne. To bychom byli strašně unavený.“
„Já bysem někdy odpočíval ráno, víš?“
„No to budeš dneska odpočívat ráno.. protože nespíš v noci, tak budeš ráno hrozně unavenej.“
„Ale nebudu, protože já budu chtít jít na pískoviště.“
„A to nejsi unavenej, když jdeš na pískoviště?“
„Na takový to pískoviště, co je u dědy, protože tam půjdu zítra.“
„Aha, tak už si běž lehnout, ať si odpočineš na to pískoviště.“
„Nee.“
„Ale já už jsem unavená, já už si jdu lehnout. Můžu si já jít lehnout?“
„Já bysem si ale vylez z postele.. k tobě..“
„No tak pojď.“ 
vylézá z postýlky a míří k oknu.. „No ale já bysem chtěl ukázat, kolik je tam bubáků, když je tma.“
„No tak se pojď podívat.“
„Bubáci jsou škaredý, když je tma.“
„Podívej.. úplná tma..“
„Ale zítra v noci bude ohňostroj.“
„Tak počítej ty bubáky, kolik jich vidíš?“
„Hodně! .. hodně jich vidím.“
„Já nevidím žádnýho.“
„Já jich vidím hodně.. jedna.. dvě.. hodně.. pět.. čtyři..“
„Tolik bubáků?“
„Hmm.. tolik..“
„Tamhle to je taky bubák?“ 
„Ne, to světlo je bubák..“
„Světlo je bubák? .. já myslela, že bubáci jsou černý.“
„Ne, bubáci jsou bílý světlem.“
„Bubáci jsou bílý světlem?“
„Hmm..“
„A já jsem si vždycky myslela, že bubáci jsou černý.“
„No protože když na ně svítí bílý světlo, tak jsou bílý.“
„Aha.. tak jdeme spát, ne?“ 
„Nee.“
„Ale já jdu spát..“
„Já si jdu najít nějakou hračku.“

štrachá v koši s hračkama
„Já tady beru nějaké malé auto.. takovej malej traktůrek, koukej.
Tady to malé auto je policejní a tady to velké je taky policejní a tady to s křížkem je sanitka!“
„Tak už si lehni..“
„A vypneš ten mobil?“
„Za chvilku.“
„Za chvilku už bude ráno.“
„No tak honem spi, když už bude ráno, nebo se nestihneš vyspat. Už je to vypnutý.“
„Já něco slyším tichoučkého, nějaký bubáky..“
„Já slyším jenom rachtací autíčko a tebe.“
„Já slyším bubáky a jich se bojím.“
„Tak se schovej pod deku.“
„Ale oni nedělaj ‚bum bum bum‘ ti bubáci..
A já je někdy ťuknu do hlavy, aby je to bolelo. Aby oni umřeli a nikdy nás nestrašili, ti bubáci..“
„To jsi tak statečnej?“
„Někdy si vezmu kladívko a bouchnu je.“
„Panejo.“
„A to je pak strašnej rachot, když se bouchnou tlustým kladivem nebo akorát kladivem. To je strašnej rachot, opravdu, musíš si zacpat uši.“
„Tak to já si pak zacpu, ale teď ne, teď se na to ještě musíme vyspat.“
„Tak to až sem přileze ten bubák, tak já ho, myslím, kousnu, toho bubáka.“
„To jo, to ho kousni, to umíš dobře.“
„A pak se lekne..“
„.. a bude ječet.“
„Hmm.. no protože my nemáme to kladívko na bubáky.“
„To bylo na táboře, že?“
„My máme jen kladívko, to by se mohlo rozbít od těch bubáků, protože bubáci mají taky tvrdou hlavu..“
„Jo? .. jako ty?“
„Hmm..“
„Tak jo.. já už spím..“
„Já vidím nějakýho umřenýho bubáka, kterýho zabil kluk kladívkem. Takovej bubák.“
„Jo.. pojďme už spát.“
„Nee.“
„Jo.“
„Nee.. já nebudu spát.“
„Já už jsem ospalá, moc.. Budeš mě hlídat?“
„No, budu..“
„Tak hlídej a já jdu spát, jo?“
„Jo.. a nikam ani na záchod nebo do kuchyně nepůjdu..“
„Tak už spíme.“
„A proč mají počítače a rádia elektriku?“ .. a televize?“ 
„Protože potřebují nějaký zdroj energie..“
„A proč?“
„Je tam motorek a ten musí mít nějaký pohon. Bez energie nic nefunguje. lidi mají taky zdroj energie, víš jakej?“
„Jakej?“
„Jídlo, pití dejchání .. a spaní.. Tak dobrou noc..“
…