Hexagold a vladkyně světa

Zdar, takže show must go on. Začíná nová serie kterou jsem nazval "Hexagold" Casem do Písmáka zašlu další díly serie. Celkem jsou napsány 3 povídky, ale jelikož jsou dlouhé, rozdělím je na menší celky. Co vás tedy čeka:

Hexagold a vládkyně světa
Hexagold a barva vlasů
Hexagold v dračí jeskyni
Hexagold zajatcem jeskyních lidí
Hexagold a noční můra
Hexagold a mramorová kletba
Hexagold na hradě plném soch
Hexagold a modrá víla
Hexagold na dešťové hoře.

Poslední povídku (dvě kapitoly) mám ještě rozepsanou, snad to nějak dopíšu.

Text téhle povídky je již 6 let starý, od té doby se leccos změnilo jak v reálném světe, tak ve světě hlavních postav. I styl psaní (a množství chyb) té době trochu odpovídá.

Vládkyně světa

(1994) "Jsi to, čím tě vidí ti druzí..." Kateřina Seddingsonová I. Hexagold seděl v krčmě a vychutnával si zdejší pivo. Dnes večer nikam nespěchal a venku řádila podzimní průtrž mračen. Nechtělo se mu plýtvat magii, proto raději zaplatil nocleh v hostinci. Jako obvykle si sedl do nejzazšího rohu krčmy a odtud sledoval obyčejný život v téhle hospodě. Na první pohled ho každý typoval na válečníka. Vysoký, silný, snědý, hnědovlasý, oblečen v dlouhých kalhotech, v kožené vestě, přez kterou nosil tmavý nepromokavý plášt, který v hospodě občas odkládal, opásán páskem za nimž kromě jiné měl připevněn masivní nůž a na zádech upevněnou pochvu s mečem jehož rukojeť přečuhovala přes levé rameno. A nebyl to obyčejný meč. A nebyl to válečník. Měl hladké tváře, bez žádné jizvy. Jeho temné oči se nepřirozeně leskly, čímž vzbuzoval strach u lidí v hostinci. Všichni obyčejní lidé kolem s ním jednali s úctou, jako s posvátným člověkem. A nebyl to válečník. Byl to hraničář. Pravý hraničář, takový, který chodívá po cestách občas i se svým psím přítelem a chrání pocestný před lapky a loupežníky, takový, který hlídá lidské příbytky před zlými netvory a nestvůrami, takový, který obchází hranice říše a včas upozorní krále, že se blíží nepřátelská vojska, či jiné nebezpečí. Hraničář, který vyrůstal v divoké přírodě a proto nikdy v ní nezahyne hlady. Bylo už pozdě večer a na hraničáře padla únava. Rozhodl se zaplatit a odejít do svého pokoje. Hostinský na něj vztekle vyštěkl cenu: „Dostanu dvacet stříbrných!" Hraničář se klidně podíval na účet a řekl: „...patnáct." Náhle ho kdosi strhnul za levé rameno, že se na místě otočil. „Poslouchej mě cizinče," zařval muž hraničáři do obličeje, „radím ti abys zaplatil." Byla to zřejmě dobrá rada nehledě na to, že muž třímal rou kudlou. „Nebudeme se, přece hádat o pět stříbrnejch," odpověděl mu hraničář a jednou nohou útočníkovi vykopl kudlu. Později se neznámý svíjel a držel se mezi nohy po hraničářově druhém kopu. V krčmě byl ještě jeden z ochranky, který na hraničáře vypadl s pěstí. Hexagold jeho úder vykryl. „Máš dobrý postřeh, Zlatý šestiúhelníku," pochválil ho muž ironicky. „Odkud znáš moje jméno," a udeřil tak silně, že se útočník svalil mezi stoly. „...AAAAARGGGHHHH," ozvalo se za hraničářovými zády. Hostinský se držel za ruku, foukal si na prsty a před ním ležela jeho kudla, rozpálená do ruda. Dřevěné držadlo se proměnilo ve žhavý popel. „Potrestala jsem ho." ozval se dětský dívčí hlas. Hexagold byl na chvíli zmaten. „Teta vždycky říkala, že zlé lidi se musí trestat" Teprve teď si všiml malé modrovlasé holčičky v otrhaných špinavých šatech, která stála po jeho boku a vzhlížela k němu. Modrovlasá. A v pravé ruce svírala nepřirozeně velký klacek, nebo snad čarodějnickou hůlku? Lidé kolem nich udělali půlkruh, Hnědovlasý si klekl, aby byl stejně vysoký jako ona. „Jak se jmenuješ neznámá," zeptal se hraničář jemně. „Kate," odpověděla sebejistě, „Katerina Seddingsonová" „Proč tak malá holčička není doma postýlce?" „Protože sirotčinec vyhořel." Lidmi kolem nich projel pocit překvapení a dali to najevo. Hexagold nedůvěřivě podíval dívce do obličeje a zamračil se. II. „Opravdu jsem to nezapálila já," bránila se Kate. „Ne? Kdo jsi modrovlasá? Malá čarodějnice? Odkud máš ten podivnej klacek?" ptal se ji hraničář a přitom sedlal koně a chystal se odjet. Bylo opravdu krásné ráno a nepřítomnost mraků na obloze slibovala hezké počasí. „Na co mám odpovědět první?" „Na co chceš." „Nevím." hlesla Kate „Nevím co?" „Nevím kdo jsem," řekla a sklopila oči, „nevím kdo byla moje matka, můj otec. A ten klacek? To je MOJE hůlka. Našla jsem si jí kvůli obraně. U nás v sirotčinci byli starší děti, které nás bily." „Tebe někdo bil?" „Ne. Potom už ne. Ale já jsem to nezapálila" „Viděl jsem co umíš. Podej mi ruku, pojedeme se tam podívat." Vysadil ji na koně a vyrazili po úzké cestě k sirotčinci. Sirotčinec kdysi postavila podivná církevní společnost. Byla válka a tahle společnost si dala za úkol, že bude živit děti, jejichž rodiče zahynuli ve válce. Sirotčinec byl vyjímečný. Ochranná ruka boha zapříčinila, že žádné z dětí nepocítilo hlad, žízeň, nemuselo tvrdě pracovat a dostávalo dobré vzdělání celkem zdarma. Posléze co skončila válka a děti odrostly, ztratil sirotčinec význam. Tehdy se ho ujal velmožný pán a dotoval ho, aby zachoval jeho humánnost. Avšak nikoho už nezajímalo, jak čisté jsou jeho peníze. „Ale děti také museli pracovat," vyprávěla Kate, „Nebyla to tvrdá práce. Chodila jsem do kostela pomáhat panu faráři. Dělala jsem všelijaké práce, uklízela, myla podlahu, zametala, utírala jsem prach. Farář si mě oblíbil a dobře mě platil. Peníze jsem samozřejmě musela dávat Tetě." „Chtěla sis ty peníze nechat pro sebe." „Nezapálila jsem to. Když jsem se k večeru vrátila, objevila jsem už hořící stavení." „Je to zvláštní," vzdychl hraničář, „malá modrovlasá holčička, která dokáže rozžhavit kudlu hostinského do ruda, mě přesvědčuje. Mám ti věřit, nebo ... Kolik ti vlastně je?" „Devět. Tady vlevo." Strhnul koně do levé postranní uličky a když opouštěli vesnici natáhla se před nimi dlouhá, široká cesta, na jejímž konci něco slabě doutnalo. „Drž se!" poradil jí a pobídl koně. Několik set sáhů nechali koně klusat, až se zastavili u doutnajícího stavení. Vlastně se to stavením nedalo ani nazvat. Z původního dvoupatrového domu zbyla pouze jakási kostra, pod níž ležela velká hromada špinavě bílého popela a černých doutnajících uhlíků. „Nic nezbylo," řekla klidně Kate. „Hmm." Hexagold seskočil z koně a dlouho obhlížel okolí. Všiml si mnoha stop na blátivé cestě, proto si klekl, aby je mohl lépe rozpoznat. „Mnoho malých nohou," řekl. „Některé děti se museli zachránit," vysvětlovala Kate. „Tyhle stopy přichází od lesa a pak se míchají do malých stop." „Krátila jsem si cestu z kostela přes támhletu remízku. To jsou moje stopy," ukazovala prstem Kate. Hraničář se zadíval na hustý, černý a asi strašidelný les, který se nacházel tím směrem a usmál se. Věnoval se dále stopám a objevil podkovy. „Šel někdo s tebou?" Kate zavrtěla hlavou. „Jel na koni. Koňské podkovy vedou do vesnice." Hraničář sledoval stopy po cestě a Kate se pustila za ním. A pak něco objevila a upozornila hraničáře. „Něco jsem našla." Byla to stará kniha, promoklá a otrhaná. Hexagold jí opatrně otevřel a počal v ní listovat. „To je seznam všech dětí v sirotčinci. Osobní záznamy. Počkej." Hledal dál. „S, S, Sander, Sadrigen, Seddingsonová Katerina, přivedená 32. rok 10. května., narodila se 25. září v roce 31. Modré vlasy, hnědé oči. Hodně zvědavá, sebejistá a tvrdohlavá, průměrná v učení. Hmm. Proč tě rodiče nechtěli?" „Jak to víš?" „U sirotků je většinou napsáno, že byli nalezeni. Máš napsáno, že tě rodiče přivedli." „Nevím," pokrčila rameny, „neznám je." „Něco nehraje," zastavil se náhle hraničář. „Co se ti nezdá?" „To datum. Před devíti roky se něco muselo stát. Měl jsem jakýsi kšefty v Mongu a v létě ... Musel jsem jet k trpaslíkům, měli nějaký problémy s permoníky nebo tak něco... Ano, jel sem tunelem a tak ...," zarazil se. Uvnitř jeho vědomí se totiž připomněla dosti nepříjemná vzpomínka na jeden den. Nemluvil pouze zůstal s otevřenou pusou. „Tak co?" nevydržela to Kate. „Modré vlasy," opakoval dokola jako zaseklý gramofon. Cítil že do jeho mysli vniká část společenského nevědomí, které se ho zmocňuje, ovlivňuje jeho myšlení. Jakoby celý svět naň upíral zrak a čekal na jeho rozhodnutí. Věděl, že modré vlasy ztělesňují zlo, musel proto jednat. Přitom si vzpomněl na meč jenž se mu opíral o záda a vybavil si situaci, která měla nastat. Bylo mu Kate líto. Nemohl se soustředit na jednotlivé myšlenky, nemohl nic dělat, neboť kolem něj nastal hluk, jenž vydávalo společenské nevědomí, šum myšlenek všech lidí, kteří čekali na jeho rozhodnutí. Nevydržel to a zařval hromovým hlasem „TICHO!" „Rozhodnu se sám!" zařval do světa myšlenek. Davech to zašumělo a dámy se urazili. V danou chvíli nemohli nic udělat, protože Hexagoldova mysl se pro ně uzavřela. Hraničář se vrátil do reality. „Tak co bylo s tím tunelem?" Hexagold poklekl a zadíval se jí do očí. „Víš moje milá, modrovlasá. Ten den nebyl vlastně dnem. Byla to noc, kterou vytvořili temné síly, aby přivedly na svět černou myšlenku. Ten den bylo zatmění. Oba naše měsíce, Čas a Trvání, v jednu chvíli oba zakryly zářící kotouč našeho slunce. V takový den se narodí zvláštní posel temných sil, jenž má za úkol po jednu generaci vládnout světu." „Ty mě strašíš. Bojím se. Vím co myslíš. Řekni, že to není pravda." Hraničář se narovnal a kývl hlavou. „Nechci být taková a ty mi pomůžeš. Viď, že mi pomůžeš?" Hexagolda ovanul studený vítr a on si uvědomil, že hledí do tmavých, divně se lesknoucích očí. Cítil z nich sílu, energii, které byla surová, ale velmi silná. Možná že Kate není zlá, že jenom ta síla ji dovolí svojí moc zneužívat. Kate bude potřebovat dohled a výchovu..., zvláštní výchovu, která by jí naučila ovládat svoje umění. A možná, že její moc je zatím uložena v kouzelné hůlce, jenž vlastní. A možná, že ta hůlka je obyčejný klacek. A možná ..., ne nemohl hádat. Nikdy nepochopil k čemu je čarodějovi hůlka, proto nemohl pochopit k čemu je Kate. „Pomohu," rozhodl se; a cítil jak vítr změnil směr. Možná, že svým rozhodnutím svolával peklo na svojí hlavu. Tušil že to nebude mít jednoduché. „Vyrazíme," prohlásil a vysadil Kate na hřebce. Sám se pak posadil za ní. „Kam pojedeme?" „Domů, přece," odpověděl bez rozmyslu. „A kde to je?" Hexagold se nad tou otázkou zamyslel. Vlastně nikdy žádný domov neměl. Hraničáři přece bydlí v hospodách a pod širým nebem. „Nikde, vlastně všude kolem. Protože já nemám domov. A ty, jak vím, taky ne." odpověděl a zdálo se že ho Kate pochopila. Avšak hraničáře stále tížila otázka jejich další cesty. Neměla totiž cíl. III. „Dnes budeme spát pod širákem," prohlásil hraničář a ukázal na velmi podivný strom s dlouhými větvemi jejichž konce se ohýbaly a dotýkali země. Byl to vzácný strom a jeho jméno znali jen vysoce postavení kouzelníci a čarodějové. „Pod tím zvláštním stromem?" podivila se Kate. Už nebylo nezvyklé, že musí spát pod širým nebem, prožila s hraničářem už několik dnů a zvykla si. Mnoha novým uměním se naučila. Spíš tak jako tak jí překvapoval ten strom. Zdálo se jí, nebo spíše tušila, jak se jmenuje, přestože jí to Hexagold odmítl sdělit. Každopádně si byla jistá, že jej kdysi viděla. „Kde jinde? Díky větvím toho stromu na nás nebude v noci pršet." Kate se rozhlédla jakoby hledala jiné, lepší místo. Konečně seskočila s hraničářova koně. „Měla bys rozdělat oheň. Víš jak jsem tě to učil. Já teď ... „, dopadl na zem a přičemž sáhl po luku a toulci se šípy, „ ... se poohlédnu po něčem k jídlu. Hraničář odešel. Kate nasbírala slušnou hromadu dříví a část ho nakupil na místo kde mělo být budoucí ohniště. Odstoupila a hůlkou prudce ukázala na hromadu. Z jejího konce vyšlehla žlutočervená koule a v místě dopadu vzplála hranice dřeva. Sice to nebyl klasický hraničářův způsob, nicméně byl dost efektní. Dívka znejistila. Zaposlouchala se. Věděla že má dost bystrý sluch, proto musel být neznámý kůň dost daleko. Udělala pár kroků pod strom, protože se tam cítila ochráněna. Zanedlouho přidusal kůň, na němž spatřila muže v plátovém brnění, jemuž se u pasu houpal široký meč „bastard". Kate couvla ještě o pár kroků. „Neboj se modrovlasá, nic ti neudělám," řekl jistě, jakoby Kate znal. „Bojím se," hlesla Kate, „strejda říkal, že se nemám bavit s cizími lidmi." přitom, nenápadně vytáhla hůlku. „Kdo je tvůj strejda?" Kate zvedla nos a odpověděla vychloubačně: „Hraničář Hexagold" Muž změnil výraz ve tváři a chopil se meče. Kopl koně do slabin a vyrazil se zvednutou čepelí k dívce. Dříve však zaječel bolestí a odhodil zbraň na zem. Zarazil koně. Pohlédl na svojí pravou ruku, aby zjistil, že je však daleko méně zrudlá než čepel meče. „Nedovoluj si na mladší," zlobila se Kate. „Kate?" ozval se příchozí hraničář, „Máš společnost? Přestav mi muže, který sotva pozdraví, začne házet zbraněmi po zemi." „Nevím, neřekl mi jméno." „Mé jméno je nepodstatné," odsekl muž „Máš hezké jméno," pochválila ho Kate. Muž nevydržel posměch: „Uvědom si, malá, že mluvíš s válečníkem, jsem totiž ..." „A ty si uvědom, že na tebe mířím kuší..., „ ozval se Hexagold, protože začínal mít pocit, že si ho nikdo nevšiml, „Tak co! Proč jsi ji chtěl zabít?" „Přišel jsem tě varovat..." odpověděl bělovlasý. „Na to jsem se neptal..." Muž ukázal na modrovlasou a řekl důrazně: „PŘED NÍ!" Hexagold pochopil, proto změnil tón z vyslýchacího na výsměšný. „Jak jsi naivní válečníku. Vím co je, neboj. Nepotřebuji starostlivost matky." Stále se bavili na vzdálenost tří sáhů. Hexagold sklopil luk, avšak zůstal ve střehu. „Já nebudu zlá," zašeptala Kate. Tato tři slova dokázala mužovu mysl zaměstnat na tolik, že z toho vyšla desetisekundová pauza. Viditelně ho to zarazilo. „Ona... to ví?" Hexagold pokýval hlavou: „Uvědomuje si to." „A ty jí věříš?" Hexagold se usmál: „A máš snad důkazy o tom, že jednou bude taková. Jsi schopen jí předpovědět budoucnost. Historie nám sice ukazuje, že z většiny modrovlasých dětí, narozených při dvojím zatmění, se staly služebníky zla. Slyšel jsi, řekl jsem z většiny, nikoliv ze všech. Já jí věřím. Možná, že má magické vlohy, možná že jí temnota pomáhá, avšak víru nikdo nezlomí, ani kouzla, ani magie. Já jí věřím a ona věří mě." „Strejda mi pomůže!" přidala se Kate. „pche," odpověděl neznámý, „Jsi ještě mladý hraničáři. Nemáš zkušenosti s temnými silami. Čím starší bude, tím větší moc bude mít. Bude vládnout magii lépe než všichni kouzelníci na celém světě. A jednoho dne se tě zbaví. Čistě, lépe než by to udělal sicco. Pak již jí nic nebude bránit a stane se vládkyní Langaje a možná celého světa. Všechny síly, astrální světy, démoni, elementárové, to všechno jí bude nakloněno jako zmámené. Nastane doba temná, tak temná, že světlo tvého zlatého meče bude jen matně zářit" „Víš mnoho válečníku, a ne všechno vychází z tvých zkušeností. Řekl bych, ani desetina. Tvé myšlenky jsou cizí a ty sám si nejsi jist, zda-li jim věříš. Proto vyřiď své paní, že já hraničář Hexagold se pokusím o něco o co by se ona nepokusila. Zlomím kletbu, která byla svržena na malou bezbrannou dívku. A nikdo ... nikdo mi v tom nebude bránit." „Odkud znáš mou paní?" udivil se neznámý. „Už jsem se bál, ale jsi opravdu jen válečník. Kdo by neznal nejdůležitější figurku na šachovnici, která hájí barvu. S Černou dámou se znám osobně." Vykřikl její jméno s výsměchem, avšak záhy se jeho výraz ve tváři změnil. Zdálo se mu, jakoby uslyšel vzdálený smích čarodějnice, jež se rozlehl po okolních horách a lesích. Nad nedalekým stromem se vznesl černý pták a odletěl. Hexagold za ním vzhlížel, avšak neměl s toho dobrý pocit. Vzpomněl si na svou zbraň, na svůj luk, který stále držel v rukách, ačkoliv sklopený do země. Neváhal, a namířil jej na válečníka. „Lhal jsi," promluvil důrazně, „nepřišel jsi, kvůli tomu. A nechci to ani vědět. Odlož všechny své zbraně pod tenhle strom a odjeď, jinak ...," přičemž více napjal tětivu, „jinak zahyneš." Neznámý se ušklíbl a znechutí, ale přece složil všechny své zbraně pod vzácný strom. Nyní tam ležely meč, štít a čtyři nože. Teprve pak nasedl na koně a chystal se odjet. „Počkej Darthe," zavolal Hexagold na něj jménem. Bělovlasého už nepřekvapilo, že jej zná. Zastavil se. „Pozdravuj ji ode mě." řekl Hexagold. Válečník odjel. Zůstaly jen koňské kopyta v hlíně. Oba dva mlčeli, Hraničář přemýšlel. Neznal mnoho, nemohl dělat závěry, avšak vše nasvědčovalo tomu, že se Černá dáma vrátila. Ten válečník přinesl skrytou zprávu, třebaže o tom nevěděl. „Taky jsem to slyšela," ozvala se Kate. Hraničář se na ni podíval. „Co jsi slyšela?" „Ten smích. Bojím se toho smíchu, byl hrozný." Ano to byl. Čarodějnice se jinak ani nedokážou smát. „Dnes tu nebudeme spát" „Proč?" „Musím totiž ještě něco zařídit," mluvil a vzhlížel daleko do dálky. Kate uhasila oheň, hraničář posbíral zbraně a upevnil je na koni. Nakonec oba dva nasedli, modrovlasá vzadu. IV. Jeli šerem, krajinou neznámou, lesem hlubokým. Nepotkali živou bytost, přesto Hexagold věděl že brzy budou na místě. Jak moc dívku překvapil konec lesa a ještě více silueta zámku, jež zakrýval velkou část vycházejícího měsíce. Byli u cíle, jenže Kate stále netušila, co chce hraničář podniknout. Náhle se jí v hlavě ozvala šílená bolest. Oběma rukama se chytla za hlavu, zároveň se však pustila hraničáře. Dříve však ztratila vědomí, než dopadla na zem. Hraničář si brzy uvědomil, co se děje, hned na to pocítil stejnou bolest. „Vrátila se!" stačil vykřiknout než ztratil vědomí. V. Konečně rozeznal okolní svět kolem sebe. Hexagold ležel na nepohodlné potem vlhké posteli v malé místnůstce, které mu brzo připomněla zámeckou celu. Hlava mu třeštila, stovka permoníků mu v ní pracovalo s kladívky. Dlouho si uvědomoval, že si nemůže na nic vzpomenout. A i když si později rozpomněl na nějaké zážitky, cítil, že jeho vzpomínky nejsou celistvé. Bylo to jako by se probudil ze sna a byl chvíli mimo realitu. Avšak tahle amnézie trvala déle. Uslyšel chrastění klíčů, mříže cely se otevřely a vešla žena, nikoliv krásná, oblečená v černý dlouhých šatech, jakoby držela smutek. Hexagold však tuhle ženu znal, vždyť to byla Černá dáma, nejznámější a nejhorší čarodějnice v Dračích horách. Litoval toho dne kdy se sní setkal. „Jakpak jsme se vyspali," řekla sladkým tónem. Vyspali? Hexagold měl spíš pocit jakoby ho někdo praštil prknem. „Jak to myslíš! Zajímalo by mě jak jsem se sem dostal." Černá dáma si přisedla na vězeňský lůžko a levou rukou se ho dotkla ramene. „Slíbila jsem ti pomstu, nepamatuješ, ale možná ...", přičemž se více k němu přitulila, „...možná, že bych na to mohla zapomenout, kdyby ..." „Nikdy!" prohlásil a vstal. Bylo zřetelně vidět jak čarodějnice změnila výraz ve tváři. „Prohrálas, už tenkrát. Zapomínáš, že jsem hraničář a vždycky, vždycky budu stát na straně dobra." „Pche. Chtěls říct na té straně, kde dostaneš lépe zaplaceno, nebo snad se mýlím. Ale já ti přece dávám víc. Dávám ti moc. Moc nad vším." „NEMÁM ZÁJEM. Strč si svou moc víš kam. Potřebuju jí jako oheň vodu. Ne ne, zde nepochodíš moje milá. Na mě tvoje pohádky neplatí. Stál jsem proti tobě a to z jediného důvodu. Smrdělo to. Moc to smrdělo. Tvoje magie byla černá jako jsi ty a tvoje jméno." Černá dáma zasyčela: „Jsi hlupák Hexagolde. Promarnil jsi velkou příležitost a tím také celý život. Budu muset splnit pomstu. Připrav se. Dnes večer, bude divadlo. Ty budeš hlavní postava a happyendem bude tvá smrt. Avšak do té doby si to můžeš ještě rozmýšlet a kdyby tě náhodou něco napadlo, řekni to strážím a oni mě zavolají." Z kuráží a s nosem nahoru vyšla z cely a hlídač zamkl mříž. Hexagold sledoval čarodějnici do té doby, než zmizela ve tmě. Musel jednat. Nejenže se nechtěl stát hercem jejího divadla, ale měl pocit že mu někdo ukradl kus minuloasti. Chtěl znát pravdu. Z přemýšlení ho vytrhl chraptivý hlas. Byl to starý muž ve vedlejším žaláři. „Nemá tě moc v lásce, že?" „Cože?" odpověděl těsně před tím než si uvědomil, že na něj někdo mluví „Říkám..." Hexagold pohlédl do vousaté tváře, výhled mu kazily akorát mříže, které byly mezi ním a starcem. „Kdo vlastně jste starče?" „Říkají mi Wyzim Casta, býval jsem pánem hradu, dokud nepřišla ona. A ty" „Prostě Hexagold. Mluvil jste o ní? Sebrala vám tenhle zámek?" „To není tak jednoduchý. Totiž, abys tomu rozuměl, ona je má starší dcera, takže..." „Dcera?" nasadil udivený výraz Hexagold. „Byla dlouho pryč, už jsem si myslel, že si jí sama černá magie našla a potrestala jí. Potřebovala by to jako sůl. Avšak před třemi dny vtrhla do zámku. Chtěla mě do něčeho zatáhnout, ale nesouhlasil jsem a takhle jsem dopadl." „Co to bylo?" zeptal se hraničář se zájmem „Nejsem si jistý, mluvila něco o modrovlasé dívce. Nejdřív to vypadalo, že se pomátla na rozumu. Kdo, kdy viděl modrovlasé lidi?" Kate, blesklo mu hlavou. Mělo ho to napadnout. Jak to, že si na to dříve nevzpomněl. Museli ho něčím praštit nebo tak. Konečně se mu připomněli poslední okamžiky i způsob jakým se ve vězení objevil „Musím se dostat ven," oznámil naléhavě, „nebudete tomu věřit, ale modrovlasí lidé také žijí." V nulovém okamžiku ho od mříží odrazila vzduchová vlna. Uprostřed věznice narostl mocný zvukový a světelný výbuch. Ze stráže zbyl pouhý opar, který se rozplynul ve vzduchu. Rázová vlna prorazila mříže a velký segment mřížových dveří skončil milimetr od Hexagolda. Dříve však dosáhlo světlo takové intenzity, že bylo nebezpečné. Možná že takhle vypadá smrt. Možná že takhle vypadá konec světa. Možná že .... Ani jedno se nepotvrdilo. Rázem všechno světlo zmizelo a situace se tvářila způsobem, jako by se nic nestalo. Ovšem nebyl si jist jak dlouho scéna trvala. Zdál o se mu, že to musel být zlomek sekundy, přesto v nitru cítil, že uběhli hodiny od začátku. Hexagold vyrazil z kobky a stařec za ním. Chtěl vyběhnout do schodů, jenže v tom mu zabránilo těžké břemeno, které se valilo dolů. VI. Kate si protřela oči a její zrak se upřel na krásně zdobený strop. Nikdy nic takového neviděla, jistě musela být v tom zámku, jenž zahlédla ve vycházejícím měsíci. Posadila se a protáhla se. Nemohla si zvyknout na tu měkkou pohovku a ani na krásu, kterou viděla kolem. Vše bylo zdobené zlatem, stříbrem, byly použity vzácné tkaniny, stěny byly malovány a na nich visely překrásné obrazy pánů a šlechticů, na mramorové podlaze ležela kůže kočkovité šelmy s otevřenou tlamou a veškerý nábytek kolem musel byt ze vzácného dřeva, zachovalý a udržovaný. A do této krásy vstoupila vysoká, štíhlá žena, oděná celá v černém, včetně hávu, jež jí zakrýval vlasy. Ona sama jakoby nepatřila do takové komnaty a Kate se v její přítomnosti necítila velmi optimisticky. Ta žena vyslovila dívčino jméno. „Kdo jste?" ptala se Kate a přitom si rukou odhrnula své modré vlasy z čela. Žena se posadila vedle ní a usmála se. „Mě říkají Černá dáma. Může to být moje jméno," odpověděla. „Zvláštní jméno," podivila se Kate, „Dáma hájí barvu. Vy umíte hrát šachy?" Žena se přátelsky usmála. „Trochu. Ale to jméno není kvůli tomu." Kate se přitom nejistě rozhlížela kolem sebe. „Co tady vlastně dělám?" zeptala se tak trochu bezradně. „Zachránili jsme tě, z ohně. Jeden z mých válečníku jel náhodou kolem hořícího sirotčince." Z ničeho nic se Kateríně vybavila nedávná situace tak jasně a tak barevná jakoby se odehrála před minutou. Vzpomněla si, jak se pozdě vracela do svého domova. Ona sama měla nějakou protekci od svatého otce, takže měla větší svobodu než ostatní děti. Krom toho mohla chodit domů sama. Krátila si cestu hustým lesem, který u většiny vesničanů byl považován za strašidelný, avšak Kate v něm nikdy nenalezla strach. Už jak vyšla z lesa zahlédla veliký oheň a zmatek kolem toho. Nemohlo to být nic jiného, proto chtěla utíkat do vesnice. Přiblížila se k hořícímu stavení,... avšak nemohla si vzpomenout na další podrobnosti. „Nevím, nepamatuji si to." Dáma pohladila dívku po vlasech a znovu se usmála. „Nevadí, není dobré vědět o takových věcech. Vím, že teď nemáš žádný domov. Mohla bys, pokud by si chtěla, bydlet zde, na zámku." „To bych chť...," zarazila se, neboť se její mysl dostala do rozporu. Do jejího vědomí vplul jakýsi okamžik jejího života, který nemohla nikam zařadit. Byl to útržek vzpomínky, který se musel stát nedávno. Týkala se bydlení. Zdálo se jí, že Černá dáma je už druhá, která jí bere pod svojí ochranu a nabízí jí bydlení a společný život, jenž předtím nezaviněně ztratila, přestože to byl jenom sirotčinec. Nebylo to nic konkrétního, jen určitý záchvěv, jakýsi podmět, podivný engram. Avšak pro Kate byl v tuhle chvíli velmi důležitý, aby víc znejistila. „Tohle... tohle jsem přece jednou zažila," řekla na hlas. „Nechceš? Proč?" „Já nevím, bojím se," zašeptala Kate. Čarodějnice se usmála. „Bojíš se? Snad ne mě, já nejsem zlá." NEJSEM ZLÁ. Nebudu zlá. Ona to ví, ona si to uvědomuje. Ten smích, ach, byl hrozný, bojím se. Co se ten den stalo? Já nebudu zlá. Pod tím stromem. Je zvláštní, má větve, až na zem. Já ten strom znám, viděla jsem ho někde. A ta vrána, co na něm sedí se směje, je celá černá, je to zlomyslný smích, strejdo já se BOJÍM. „Bojím se to hrozného smíchu, ta vrána, ta černá vrána se mi směje..." „Vrána?" „...já nebudu zlá, nikdy! Proč tady není strejda." „Strejda, jaký strejda?" „Bojím se tě, ty jsi ta vrána co se tak smála, nechci tě, chci strejdu, kde je strejda... hraničář". „Zapomeň na něj!" řekla Černá dáma důrazně, „dávám ti víc, než on." „Já chci strejdu." „Jsi tvrdohlavá a zlobivá, a takové holčičky se musí potrestat." Vzduch kolem z houstl a Kate se cítila v nebezpečí. V tu chvíli si totiž vzpomněla na svojí jedinou ochranu, na kouzelnou hůlku. Nedivila se tomu když jí přistála v pravé ruce. Černá dáma si uvědomila, že se jí pokus nevydařil, musela, ačkoliv nerada, přistoupit k původnímu plánu, zabít modrovlasou dívku. Bylo to teď mnohem snažší, znala nepřeberné množství kouzel. A tak vybrala silné, který se nazývalo jednoduše a prostě „smrt" . Rychle vstala z postele, udělala několik rázných kroků vpřed, rychle se otočila a hodila po nevinné dívce kouzlo v podobě velké zelené koule. Dívku to zasáhlo dost silně, avšak kromě nárazu nepocítila Kate nic. Kolem ní se rozprostřela mlha. Kate ucítila energii, která kolem ní začala obíhat vysokou rychlostí. V místech největšího potenciálu ionizovala vzduch, a ten začal světélkovat. Počet světelných prstenců se nadále zvyšoval a čarodějnice se pojistila ochranným kouzlem, neboť každou chvíli čekala výbuch. I Kate cítila jakousi nestabilitu, věděla, že tohle dlouho trvat nebude. Začala cítit nebezpečí, neboť ve středu, teď už slušně zářivé koule, rapidně stoupla teplota. Černá dáma couvla až ke dveřím a poslepu hledala kliku. Avšak jakmile ji našla a chystala se otevřít dveře, výbuch, který následoval jí prohodil dveřmi. Rázová vlna vyrazila všechny okna a dveře a překrásnou místnost vybílila dokonale. Z místa výbuchu krom toho odlétlo pět, šest jasných bodů, které se pohybovali po neurčitých náhodných drahách. Místa, do kterých narazily, pak anihilovala. Celé divadlo trvalo jen několik sekund. V místech, kde předtím seděla modrovlasá dívka, teď nebylo vůbec nic. „Kate?" zavolala čarodějnice váhavě. S obtížemi se posadila, protože celé tělo ji bolelo a v odřených častí jí tekla krev. „Kate?" opakovala. »Tady jsem« uslyšela, avšak podle hlasu nemohla určit směr. Měla pocit, že se hlas ozýval zevnitř. Pojednou uslyšela smích, strašlivý smích z něhož vstávali vlasy. Uviděla tu černou vránu, ve kterou se ona proměňovala. Ta vrána teď útočila na ní, na její oči. Musela si je za krýt i tak ji vrána podrápala a poklovala ruce do krve. Jednu chvíli se po ní rukou ohnala a trefila. Vrána zmizela. Černá dáma však stále cítila strach. Cítila se velice malá, velice slabá, bezmocná, jako malá holčička, která věděla, že se blíží obrovské nebezpečí. Museli to být všechny pocity, které kdy předtím prožila Kate. Udělala několik kroků pozadu a pravou zkrvavenou rukou hledala oporu. Byl tam stůl a Černá dáma se o něj poslepu opřela. Vykřikla šílenou bolestí a pohlédla na stůl. Ve zděšení zahlédla velký papírový plást plný vos. Ten plat nebyl malý. Byl větší, větší ... Byl to celý stůl z toho plástu. Viděla ho všude. Musí pryč, ven z toho zakletého pokoje. A jak se rozběhla, narazila na něco obrovitého, zeleného, slizkého. Pohlédla tomu do tváře (pokud to vůbec tvař mělo). Musela zavřít oči a křičet hrůzou. Nevěděla jak dlouho to trvalo, ale i přes ten křik, který vydávala, uslyšela hlas, jako jiskřičku naděje. Byl to Katin hlas. „Černá dámo pojď si semnou hrát na honěnou," říkal ten hlas. Odvážně otevřela oči, ale pohled dolů ji úplně vyděsil. Zjistila že balancuje na římse, ve velké výšce nad zemí, jen tak tak, že nespadla dolu. Obraz Kate ji zatahal za šaty. „Pojď si hrát," znovu prosila. Černá dáma se opatrně opřela o zeď a těžce oddychovala. Pohlédla udiveně na Kate ... a zahlédla sebe, jako malou holčičku s modrými vlasy. „Ty se nebojíš?" promluvila na sebe. „Čeho se mám bát. Musíš vidět svět tak jaký je a ne tak jak si ho představuješ." „Ale já vidím propast" „Ne ne, ty si myslíš, že vidíš propast" Čarodějnice neměla jinou možnost než jí věřit. Udělala to. Skočila. Padala, ale ne dlouho. Bolestivě se udeřila do hlavy o nějaký ostrý roh a pak se skutálela se schodů dolů. Ztratila vědomí. Hexagold jí okamžitě poznal a sklonil se k ní. Měl zato že je mrtvá. Odhalil jí vlasy a zářivá modrá ho uhodila do očí. Momentálně nechápal, ale jedno mu bylo jasné. Čarodějnici potkal stejný osud jako Kate. VII. „Nevěděl jsem, že má modré vlasy," prohlásil Hexagold, „rád bych věděl co se stalo?" „Je to stejně naše chyba," ozval se stařík, „Chtěli jsme jí s mou zesnulou paní chránit, když byla malá, protože se stala cílem hrdinských činů. Až příliš myslím, rozmazlili jsme jí." „Žije," řekl Hexagold. „Myslím, že mluvíte pravdu," pokračoval hraničář, „Setkali jsme se neboť nás spojuje jedno. Protože i já se starám o modrovlasou." „Vážně? Nikdy bych to kvůli zkušenosti nezkoušel znovu." „Protože, vy jste neuspěl. Neznal jste nebezpečí. Ona je normální dívka, jenom je více nadaná, a proto musím její nadání usměrnit. Jinak toho zneužije. Jsem hraničář a nenapadlo mě nic jiného než ji vychovat v chodkyni, či druidku. Mohla by využívat své schopnosti v léčitelství. Hlídači tam byli okamžitě a pomohli ji odnést čarodějnici do její komnaty. Velmi nemile překvapil staříka zničený pokoj. „Hexagolde?" ozvalo se odněkud z trosek. Hraničář vyrazil k hromadě dřeva (která předtím mohla být klidně skříní). Našel ji. Seděla úplně v rohu místnosti, neschopná pohybu, zavalená dřevem a různými předměty. Její šaty byli potřísněné krví, tam kde utrpěla odřeninu, nebo větší ránu. Byl to lítostivý pohled. „Kate? Jsi v pořádku? Co se stalo?" „Ona...," přičemž ukázala na černou dámu, kterou stále drželi dva strážci. „chtěla mě zabít. Vybouchlo to." Dívka se pokusila vstát, však šlo to těžce, bolelo jí celé tělo. Hexagold ji vzal za ruku, pak oba dva a stařec se strážci přešli do jiné komnaty, která výbuch přežila. Položili čarodějnici na velkou postel a Kate se posadila vedle na křeslo. „Hexagolde," ozval se Wizym, „říkal jsi, že jsi hraničář. Mohl bys se pokusit pro mou dceru něco udělat?" „Zkoušel jsem to už dole. Nevím." Hexagold se naklonil nad Černou dámou a položil ruce na její čelo. Pohlédl do stropu a zavřel oči. „Ona...," špitla znova Katerina, „ona má taky modré vlasy." „Potkal jí stejný osud jako tebe," odpověděl Wizym, „ale ona byla zlá." „Je mrtvá,", zašeptal hraničář, „ona je MRTVÁ!" Nedýchala, její srdce přestalo bít, byla skutečně po smrti. „To ne!" zakřičel, „takhle to nemělo skončit." Kate vstala z křesla, postavila se vedle hraničáře a vzala ho za ruku. Věděla, že Četná dáma byla zla, že musela byt potrestána, přesto se jí zdálo, že její smrt byla příliš krutým trestem. Ale jedno si zapamatovala. Stála teď na druhé straně, na straně dobra a bude jen na ní jak dlouho tam vydrží. Druhý den Černou dámu důstojně pohřbili. Zůstali u Wizyma ještě týden, než se Kate uzdravila. Zámecký pán byl pohostinný a když odjížděli, nechal jim připravit jídlo na cestu. Vyrazili. Čekala je dlouhá cesta do Lowen Sita, do největšího města v Ragonii. Až tam se Katerina musí rozhodnout, čím se bude chtít stát. Příště: Hexagold a barva vlasů - děj se odehrává po 4 letech. Leckdo doufá, že dívčinu moc může využít ve svůj prospěch. Perlička: Tato povídka byla puvodně uzavřena, nepočítal jsem, že napišu pokračování. Na popud mých přátel se tak stalo.

---