Smutek

Sevřeni smutkem

stojíme nad ústy,

která zem sama

pod námi otvírá.

Pohltit nechat se

tělo snad baží

duše zas v radosti

odejít toužívá.

Svět lepší našeho

za mlhou svítá

milost, ta jediná

v ráji nás vítá.

Kroky snad váhavé

křížem svým podpírá

král, který bez trůnu

krajem se toulá.

V zem kyprou ulehnout

mnohý teď chtěl by

na nic už nemyslet

lež v ústech šelmy.

Prastaré hlasy již

krajem se nesou

svatí se volají

hříšníci třesou.

Rozdělit, panovat

odpůrce touží

modlitby bezbožných

v Srdce zas hrouží.

Rytíři z hory se

k boji snad strojí

temnotu v kraji si

ďábel sám krojí.

Jako nůž do chleba

zajíždí slova

v duši všech hlupáků

snadno se schová.

---