podzimní

pro Davida

a zahojení necelých srdíček a upuštěných dušiček... 

Potkáme se u vrátek.

Co tady děláš?

Je mi hrozně zle.

Nevypadáš opilej, ale dobře taky nevypadáš.

Co se děje? Houkne z okna babička.

Nic babi. Jdu ven s kamarádem. Budu mu dělat společnost, ano, babi?

Podíváš se na mě s nadějí a očekáváním. Já vím. Bude to v pořádku, chlácholím tě. Budeme v pořádku.

Miluju tě, řekneš náhle, a já vím, že to nepatří mě, že to jen popisuješ něco ze svého života nebo svého snu.

Vydáme se přes celé město k tobě. Do světa, který je celý tygrovaný. Položíš mě vedle sebe na postel, přitulíš se, a já se cítím hrozně provinile, že mi je s tebou tak strašně krásně. Jsi myšlenkama někde jinde, ale líbáš mě a tulíš se ke mně a já si připadám jako kdybys mě fakt chtěl, a nechci to měnit. Hladíš mě po vlasech, ramenech, pořád se tiskneš a rukou sjíždíš níž a níž, přejedeš mi přes boky a kyčle a po okrajích kalhotek…

Už jsme tady? Zeptám se, udýchaně. A mám na mysli nás dva, tady, v posteli, ale vím, že ne, že ty jsi pořád s jinou.

Ještě ne, odpovíš pravdivě.

Jak dlouho…

Psst! Okřikneš mě. Zní to skoro vztekle. Zmlknu. Něco se nám přežene nad hlavou. Vypadá to jako všechny vzpomínky, celá naše minulost, rozesmátá Terezka, Kuba, Ufo Bufo, Jiří, Honza a všichni neschopný i schopný milenci, milenky, lidi, který jsem milovala nebo si to chvilku myslela a který jsi možná miloval ty, všichni, který vstoupili do našich životů se přeženou jako velký, bláznivý prostěradlo nad našima hlavama, pomačkaný, se skřivenejma úsměva, vzdechama, nadějema a zklamáníma, plný opouštění, naštvaný a upocený.

Co to bylo? Zeptám se a srdce mi buší v hrudi takovou silou, že se bojím, že mi uteče.

To bylo všechno, co už je pryč. Už jsme zašli trošku dál, než jsem předpokládal, řekneš a pohodíš hlavou, abysis odrhnul vlasy z očí.

Vypadáš uvolněnější, převalíš se zpátky na mě a začneš mě líbat. Vzduch je cítit divně, jako po ohňostroji, ale ty vypadáš, že si toho nevšímáš. Dál mě líbáš, na ústa, na prsa, na břicho, sundáváš mi kalhotky a s každým dalším pohybem, který uděláme, se propadáme hloub a hloub do temnoty. Chytím tě za tvou ruku na mých zádech. Je teplá, ne zpocená a je to uklidňující.

Nedělej nic, co by se mi nelíbilo, necítím se s tebou moc bezpečně, řeknu ti.

Nemám to úplně vyřešený, odpovíš mi. Cítím, že to tu nade mnou pořád někde visí. Zašli jsme asi dál, než jsem předpokládal. Ale vlastně si nejsem jistý, jestli se můžeme vrátit.

Rozhlédnu se, napůl vystrašeně, napůl užasle. Ty pokračuješ dál, já jsem svlečená, pod tebou, přijímám tvoje polibky a koukám do stropu na supy temnoty a předchozích lásek, kteří se vznáší pod stropem. A všechno je až příliš skutečné, rozkoš i bolest a zklamání, osamění a tvoje blízkost. Jsou to dva údery srdce a mně to připadá jako věčnost. A pak se to stane. Pronikneš do mě a sykneš, nehýbej se, ani se nehni. A já se nemůžu hýbat ani kdybych chtěla, protože ležíš na mě. Tvoje tělo, i když to nevypadá, je těžší. Ležíš na mě a tlačíš mě dolů, hruď mi tiskneš svojí hrudí do postele a já zavřu oči ať vůbec nic. Ale cítím tě. A taky po chvíli cítím, jak do mě narážíš. Slyším hlas kvílící bolestí a jak se třeseš a škubeš sebou, a nevím, jestli ten audio doprovod vychází z tebe nebo z těch všech podivných věcí a stvoření v pokoji nebo snad ze mě, ale sebe samu slyším kňourat a vzlykat, protože čekám, až se tvoje zuby místo na moje bradavky zaměří na moje srdce a to mi potom co mi rozerveš hruď zhltneš a vylisuješ do herbáře. Ale pokračuješ a já nedokážu uvěřit, že jsem stále na zemi, až dokud úlevně nevydechneš. Protože byl objeven schovaný poklad. Byl dlouho v tobě a já i ty i všichni ostatní už to věděli, ale teď jsi ho objevil i ty a svět byl a bude ráno nádherné místo.

---