Apokalypsa

 

Indián byl pankáč svelkým P a hlavně chlap svelkým srdcem, což byl jeho problém. Vhospodě ho bylo všude plno - taky jak by ne, sto kilo živý váhy jen tak nepřehlídnete. Hlasivkama nikdy nešetřil. Jeho smích a popěvky se rozlíhaly na hony daleko. Nebyl to ale ten typ hospodskejch otravů, co vás berou kolem ramen a nedaj se odbejt. Indián měl svůj styl a taky těžkej řetěz uvázanej kolem mohutnýho boku, kterej sundaval jen vkrajních případech: Rvačka z důvodu urážky jeho osoby, bezpráví na slabším jedinci a vneposlední řadě přítomnost neonacistů. Dodneška vidím, jak kolem mě probíhá pět vyděšenejch holejch lebek a za nima běží Indián, řetězem mává nad hlavou a zjeho šklebu vychází bojovej pokřik.

„Ať už vás vtýhle hospodě nevidim!“

S tím černým čírem připomínal Cherokeeze na válečný stezce. Když mě zmerčil, jeho škleb se roztáhnul do přátelskýho úsměvu.

„Čau, pankáči!“ pozdravil mě jako vždycky a moje, oproti jeho až směšně úzký ramena se ztratily vjeho objetí. Když jsme vcházeli do hospody, ještě prohodil:

„Co může bejt pro nácky víc ponižující, než dostat do držky od cikánskýho pankáče?“

Indián byl pankáč a všechny lidi, co měl rád, byli pro něj taky pankáči. Jeho svět byl punk, ale pozor – za práci uměl vzít líp než většina „slušných“ občanů. Naposledy se vrhnul na prodej mycích prostředků. Jeho super mopy nový generace nechyběly vžádný hospodě. Dokonce i já měl jeden doma. Prostě měl talent na ukecávání lidí a nebál se toho využít.

V tý době se mu skutečně dařilo.

Nakonec si našel i holku, sice nevalný pověsti, ale láska si nevybírá. Vegetoval sní vbytečku na sídlišti, kterej si se svým slušným výdělkem moh vklidu dovolit. Bylo až dojemný vidět zamilovanýho Indiána, jak ze svý nevymáchaný huby vypouští slova typu: Lásko, broučku, zlatíčko – jenže to zlatíčko mělo bráchu, a ten brácha byl pěknej parchant - padesátikilová smažka, co by za gram pervitinu prodala i svojí vlastní mámu, kdyby ji znala.

Když se u nich poprvé objevil, Indián si myslel, že vidí přízrak. Chtěl mu přibouchnout dveře před nosem, ale jeho holka ho zadržela a slavnostně mu oznámila:

„To je Pedro, můj bráška, Indie, nemá kde bydlet, tak jsem si myslela, že by moh bejt pár dní u nás."

Jenže zpár dnů se stalo pár měsíců a Indián začínal bejt zahořklej jak tejden vyvětraný pivo. Všichni jeho známý mu domlouvali, ať se na ni vykašle a vyhodí je oba, ale Indián o tom nechtěl ani slyšet.

Bohužel s Pedrovou přítomností se objevil i pervitin, na kterým siIndián pár let ujížděl, takže netrvalo dlouho, aby do toho spadnul nanovo.

Samo sebou jim brzo došly peníze. Jeho holka nehnula ani prstem, Pedro si svejch pár slupek vydělanejch na říznutým peří nechával, a tak Indián musel na noční melouchy. Doufal, že se do toho už nikdy nebude muset pouštět - autorádia, mobily a jiný prkotiny - když se to všechno sečetlo a podtrhlo, výsledkem bylo šest měsíců nepodmíněně.

Po jeho návratu zlochu na tom byl psychicky dost špatně. Vytratilo se zněj veškerý světlo. Panenky mu zpervitinu zčernaly, byly vodnatý a chladný jako rybí oči.

Poslední kapkou bylo, když se ukázalo, že ten Pedro sice brácha jeho holky je, ale nevlastní, a že si to spolu během jeho trestu na férovku rozdávali. Většina lidí by ty dva hnala svinským krokem, ale Indián to nechal bejt. Asi tejden tam snima vegetoval, pak se sbalil a odešel bůhví kam.

 

Potkal jsem ho až po roce. Chodil mezi lidma vpůli těla shadem ověšeným kolem krku. Zrovna se konalo místní vinobraní. Všude byla spousta opilců a komediantů, takže mě to zas tak nešokovalo.

„Chceš si ho pohladit?“ zeptal se mě.

„Ne díky,“ odpověděl jsem a snažil se nezírat na jeho ruce plný vpichů po jehlách.„Pohlaď si ho, prosím, vím, že seš dobrej člověk,“ naléhal a dodal:

„Had je symbolem zla."

„Aha,“ já na to a měl jsem se k odchodu.

„Chci, aby se ho dotklo co nejvíc dobrejch lidí,“ zarazil mě, „protože hadi se můžou přiklonit na stranu dobra!“

Pak se ke mně naklonil a zašeptal do ucha:

„Blíží se apokalypsa.“Odkejval jsem mu to, pohladil toho hroznýho, očividně na půl chcíplýho hada a radši rychle zmizel.

Asi po měsíci jsem ho viděl vbaru. Stál uprostřed místnosti a ve vztyčený ruce držel ušmudlanej sešit. Když mě zmerčil, sednul si ke mně a sešit otevřel. Stránky byly počmáraný různejma klikyhákama. Každá stránka končila kresbou lebky se svastikou uprostřed čela.

„Už se to blíží,“ začal. Hrbil se nad sešitem a zabodával roztřesenej prst do jedný zlebek.

Koupil jsem mu pivo a zeptal se, o čem to mluví.„Apokalypsa,“ odpověděl.„Aha.“„Temný rytíři mi našeptávaj, jak se zachránit. Já si to všechno pečlivě zapisuju, jenže,“ plácnul se třikrát za sebou pěstí do čela, „nemám sílu to přečíst! Bože, chraň nás!“Pak si stoupnul a začal křičet. Už to nebyl ten známej bojovnej pokřik Cherokeezů. To, co jsem slyšel, byl jen vyšinutej povyk blázna. Snažil jsem se ho uklidnit, ale nevnímal mě. Máchal kolem sebe sešitem, dokud ho barman nevyhodil.

Druhej den se objevil na kraji města. Stál uprostřed kruhovýho objezdu, mával tím svým sešitem na projíždějící auta a z pusy vypouštěl slova postrádající smysl.

 

Moje poslední setkání sním proběhlo u vchodu do Tesca. Nejdřív jsem ho nepoznal. Na zemi seděl bezdomovec vyzáblej až na kost s tváří pokrytou dlouhým černým plnovousem. Byl začátek května a slunce konečně začínalo nabírat na síle. Bezdomovec sledoval pilný nákupčí a pak zplnejch plic zařval:

„JE JARO, BUDETE PRCAT!"

Jeho hlas jsem hned poznal. Dokonce měl onen dávnej nádech veselí. Zastavil jsem se u něj a pozdravil. Neodpověděl. Letmo se na mě podíval, tedy spíš jen na okamžik zvednul hlavu a zamířil pohled do neznáma. Pak hlavu zase sklopil a začal si pro sebe něco mumlat.

Je tomu chudákovi možný ještě pomoct? pomyslel jsem si.

Když jsem vyšel z obchodu, už tam nebyl. Naložil jsem nákup do auta. Jak tenká je hranice mezi zdravým rozumem a šílenstvím? Jsem jí blízko? Moje myšlenky přerušil telefon. Na displeji se objevilo pracovní číslo. Rozhod jsem se to nebrat.

---