Tanec smrtihlava II.

***

 

Bolest hlavy byla příšerná. Pomalu otevřel oči a opatrně se kolem sebe rozhlédl. Ten záblesk byl oslepující, ale ten šílený sen byl snad ještě horší. Pokud se dobře pamatoval, naposledy se vyskytoval v těch temných chodbách spolu s … Ani netušil, jak to stvoření pojmenovat a to ho přitom pronásledoval už několik týdnů. Protřel si oči. Zdá se, že senzory už nefungují tak dobře, jako předtím, pokud vůbec ještě pracují. Tohle místo neznal. Bylo plné zeleně, ale přesto bylo jaksi… mrtvé. Dokonce ani stromy nevypadaly živě, i když byly obsypány listím. I přes tyto nové okolnosti stále cítil přítomnost Příšery. Ano, to by mohl být vhodný název pro tu věc. Nejednalo se sice o přítomnost bezprostřední, ale nějak stále tušil, že Příšera ještě žije a nemá zrovna dobré úmysly. Opatrně vstal. Trochu se mu zamotala hlava, ale snad to nějak přežije. Je přeci lovec. Oprava. Vzhledem k tomu, jak na něj působí současný stav populace, si to vyžádá jednu drobnou změnu. Od této chvíle to bude Lovec. Ano, to vypadá mnohem lépe.

 

***

 

Ta postel je dneska nějaká divná, pomyslela si. A proč mě tak zatraceně bolí hlava? Rozhodla se, že se opatrně posadí, ale bolest nepřestávala. Otevřela oči a rychle je zase zavřela. Tady není něco v pořádku. Opatrně otevřela jedno oko a… ne, to přece nemůže být… nebo ano? Šla jsem přece včera spát do SVÉ postele ve SVÉM bytě, nebo snad ne? Protřela si oči, ale výhled byl pořád stejný. Krajina se táhla až na obzor. Ale byla zvláštní. Nedokázala přesně říci jak, ale byla. Jako kdyby tady už kdo ví jak dlouho nikdo nežil. Což je ale samozřejmě hloupost, protože v dnešní době přece někdo žije všude, že ano. Nebo snad ne? Ale moment. Ta krajina je svým způsobem povědomá. Vypadá to tu trochu jako v… ale to byl jen sen! Nebo nebyl? No snad ještě rozeznám sen od skutečnosti! Ale je pravda, že je to hodně podobné. A když se vezme v úvahu transdimenzinální posun, tak čistě teoreticky… Ale SNY? Ty přece nikde reálně neexistují! Aspoň o tom tedy nikdy nevyšel žádný článek ani v Moderním cestovateli časoprostorem ani v Náboženském týdeníku. Pokud to tedy sen byl…

 

***

 

Pláň, na které se probudil se táhla až k obzoru. Sem tam byl vidět nějaký ten strom. Nutno ale podotknout, že ať už šlo o jakýkoli druh dřeviny, nevypadala zrovna nejlépe. Něco jim jaksi scházelo, ale nedokázal rozpoznat co. Bolest hlavy pomalu ustupovala, takže se pokusil vstát. Napodruhé se to dokonce i podařilo. Rozhlédl se kolem sebe. Nějak mu to nedávalo smysl. Poslední, co si pamatoval, byla observatoř. Jasně si vybavoval tu šílenou sluneční aktivitu a jak vyslal nouzový signál. Pak už uviděl jen ten záblesk a… nic. Najednou se objevil tady na tom podivném místě. Chvíli nad tím přemýšlel. Vzhledem k tomu, že byl člověkem velmi praktického založení, dospěl po zavržení všech nemožných možností neodvratně k jedinému logickému řešení, které dávalo smysl, jakkoli bylo nepravděpodobné.[1] Dal si ruce v bok a svůj objev zakřičel do světa:

„Fyzika se nějakým strašlivým způsobem podělala!“

 

***

 

„Ó, Nejvznešenější?“

Nejosvícenější císař, velitel pangalaktických sil, obránce Všehomíra, nejvyšší pašák, borec a hezoun, Pán Dvojhvězdy, Všemocný, Uctivý a Skromný, Ten-co-ti-dá-přes-hubu-když-nesníš-polívčičku, Jasnozřivost Nekonečných Plání, Majestátný, Ohleduplný a K Zulíbání, Nejvyšší velmistr Meče, Prorok Kola plamenného Hněvu, velkokrál všech kolonií na Okraji a prezident Země[2] se s kyselým obličejem otočil na ministra moudrého úsudku.

„Ano?“ řekl tichým hlasem.

„Obávám se, že vám nemohu přinést dobré zprávy.“

„Vskutku?“

„Žel bohům se zdá, že naše jednotky se k Zemi jaksi dostaly… jak bych to řekl…“

„Pozdě?“ téměř zašeptal Nejosvícenější císař.

„Ehm, ano, možná by se to tak dalo vyjádřit,“ ministr moudrého úsudku chvíli hledal správná slova, kterými by pokračoval. „Řekněme, že Země už nevypadá tak jako dřív.“

„Jak přesně?“

„Ehm, no… abych tak řekl… ona vlastně VYPADÁ stejně, tedy povrch a tak, ale…“

„Ale?“ Nejosvícenější císař tázavě pozdvihl obočí.

„Tak nějak… jaksi… jsme nezaznamenali žádný život.“

„Vůbec žádný?“

„Ehm, tedy, ehm… Ne.“

Nejosvícenější císař se podíval svému ministrovi přímo do očí, což mělo za následek jistou miniaturní srdeční zástavu, a pak se otočil zpět k oknu, ze kterého viděl onu obrovskou záplavu temnoty, které vládl.

„Vyšlete tam výsadek a pak podejte další hlášení. Do té doby nechci být rušen.“

„Ano, ó Nejvýsostnější,“ odpověděl s mírnou úlevou ministr moudrého úsudku a pomalu odkráčel z místnosti. Nejosvícenější císař zůstal stát v naprostém tichu a upřeně pozoroval jeden bod, který se nyní nacházel téměř ve středu kruhového okna. Tiše se přitom začal modlit svou osobní mantru a doufal, že někdo z výsadku na Zem se vrátí živý.

 

***

---