Sváťa

Telefon zazvonil ještě jednou. Zvedl sluchátko. Téměř se ztratilo v jeho obrovské ruce. V obličeji měl výraz klidného soustředění, jeho pohled byl pronikavý a chladný.

„Haló,“ řekl hlubokým, pevným hlasem…

„No, kde jsi, že to nebereš?! Co děláš? Zase se válíš, co?“ ozval se nepříjemný, řezavý hlas. Byla to Sváťova žena Jarka. Sváťa sebou trhl a vrátil se do reality. Byl to malý mužík, neoplývající svaly ani vlasy. Dokonale podprůměrný, nepříliš bystrý, pramálo zručný, zoufale nefotogenický. Také velký trémista. Takoví to nemají v realitě snadné. Proto měl svého avatara, do kterého se vtěloval ve chvílích klidu, to jest, kdykoliv nebyla jeho žena doma. Jeho žena neměla nikdy dost peskování, a když nemohla Sváťu deptat osobně, alespoň telefonovala.

„Na poště byls? Ne? To tam mám jít já? To jsi takovej lempl? Povídala Vlasta, že Milan staví na zahradě novou pergolu. Tak vidíš, jak jiný chlapi umí dělat. A ty? Jenom sedíš a čumíš! Nic neumíš, jenom čumíš! Posloucháš mě?“ Jarka kromě jiného vyžadovala, aby se Sváťa účastnil jejího bědování, samozřejmě jen jako pasivní posluchač. Jarka pokračovala.

„Já už nemám sílu, nemám! Ani chuť nemám s tebou žít. Každej chlap něco dělá, jenom ty jsi k ničemu, úplně k ničemu! Já se nebudu rozčilovat…,“ zde Jarka zvolila tón vyčerpané, zničené ženy. Poté dala Sváťovi možnost ocenit její schopnost nenuceně přejít v pláč. „Nechci tě ani vidět,“ zavzlykala nešťastně. Ve sluchátku to klaplo a Sváťa sebou trhl, jako by dostal od vlastní ženy záhlavec. Zavěsil a strnule zíral do zdi. V hlavě se mu sypal obrovský příval kamenů, bušily mu zevnitř do lebky s ohlušujícím rachotem, vršily se do ohromné výšky a on v nich poznenáhlu rozeznával obrysy hrobky.

Nebyla to první taková scéna. Snad tato věta svádí k dodatku, že ani poslední, ale v tomto konkrétním případě tomu mělo být jinak. Na velmi blízkém obzoru se zlověstně zašklebil první náznak tragédie. Zhroucení člověka je, navzdory představám, velmi exaktní funkce, která, pokud do ní dosadíme kvantitativně i kvalitativně správné hodnoty, neomylně vede k výsledku. Tak dostával Sváťa den co den sprchy od Jarky, a den co den se z nich vzpamatovával. Ale právě tento rozhovor, což je velice pofiderní termín pro Jarčin monolog, následovaný plačící etudou, byl onou poslední proměnnou, kterou bylo třeba dosadit do funkce Sváťova kolapsu. Krátce řečeno, z tohoto telefonátu už se nedokázal vzpamatovat. A podobně krátce řečeno, Sváťa se rozhodl skoncovat se životem.

Nohy jej odnesly do koupelny. Byl schopen uvažovat překvapivě jasně, ovšem výhradně ve vztahu k sebevraždě. Jedině koupelna přicházela v úvahu jako místo odchodu. Sváťa se tupě rozhlédl. Na pračce stálo Jarčino horské slunce. Jarka dokázala celé hodiny ležet ve vaně s lampou, zavěšenou nad obličejem. Dokonce kvůli tomu nechala udělat, normě navzdory, hned na kraji vany zásuvku. Sváťa víc nepotřeboval. Napustil vanu a zastrčil šňůru. Poté se začal svlékat. Když již nebylo co odložit, mimoděk na sebe pohlédl do zrcadla a usoudil, že jeho tělesná konstituce, navíc obnažená, rozhodně neslibuje budoucím nálezcům jeho pozůstatků důstojný zážitek. A on si přál, aby alespoň jednou v životě… ihned nato v myšlenkách škrtl slovo „v životě“, nebyl Sváťou metr šedesát s pokročilou plešatostí. Právě proto chtěl zemřít, protože smrt je univerzální zárukou důstojnosti. Mrtví mají výraz jakési vznešenosti, smíření, jejich nehybnost je blahosklonná vůči marnému shonu živých. Tak to Sváťa chtěl a proto vyhledal kdesi na dně skříně svůj svatební oblek, z ramínka sňal bílou košili a kravatu a přinesl si černé lakýrky. Ustrojil se a znovu na sebe pohlédl do zrcadla. Byl stále Sváťa metr šedesát, i pleš zůstávala na svém místě, ale změna k lepšímu byla patrná. Více se ze stávajícího vytěžit nedalo.

Sváťa vstoupil v obleku do napuštěné vany. Byl naprosto klidný, snad by se dalo s troškou sebezapření říct, že se dokonce těšil. Lehl si do vody, zářič postavený na okraji vany. Vše mu nahrávalo k snadnému odchodu. Jak lehké je vzít si život, když elektrikáři porušují normy. Zapnul lampu. Trubice se rozzářily, uvnitř tiše odtikával časovač. Jarka měla napevno nastaveno šedesát minut, víc to nešlo. Tak dlouho nebude Sváťa potřebovat.

Zavřel oči a představil si, jaké to bude, až nic nebude. Tma a ticho, nebo naopak záře a chaos? Na tom se náboženské knihy dosud nedokázaly jednoznačně shodnout. Pro Sváťu však v té chvíli bylo důležité pouze to, že tam nebude Jarka. Půjde tunelem, kde na konci svítí bílé světlo a stojí anděl, aby jej přivítal? Bude mít stále svou pleš nebo je součástí přechodu mezi mrtvé i vylepšení zevnějšku?  Ano či ne, horší už to být nemůže. Tady nestojí za to zůstávat. Sváťa pravou rukou sevřel klopu saka a levou shodil zapojenou lampu do vody, oči ze vší síly zavřené.

 Ozvalo se zasyčení, Sváťa pocítil, jak se voda kolem něj změnila v tvrdý beton, který do něj prudce narazil. Za víčky mu vyšlehl fialový blesk a udeřil jej zevnitř do temene. Potom vše pohaslo a nastal klid. Sváťa otevřel oči. Jeho první poznatek po proměně byl, že říše mrtvých se neuvěřitelně podobá koupelně. Dokonce s podivem zaregistroval, že duchové používají šampon s kondicionérem a tyčinky na čištění uší. Teprve o několik vteřin později byl schopen si uvědomit, že koupelna je autentická, on leží v černém obleku v napuštěné vaně a na břiše nese cosi, co bývalo Jarčiným zbožňovaným horským sluníčkem. Přístroj nyní působil politováníhodným dojmem, trubice rozbité a zčernalé, rovněž plastový kryt nesl stopy hněvu rozlícených ampérů, které, odcházejíce jinou, než běžnou trasou k transformátoru, stačily cestou zničit nemalé hodnoty, neboť za lampu Jarka vydala dobrých devět tisíc. Jejich řádění však utnul proudový chránič, kterému nyní Sváťa bohužel vděčil za život. V hlavě mu hučelo, svaly jej bolely od prodělané křeče, mozek se v lebce vyplašeně třepetal jako postřelená koroptev.

Sváťa opustil vanu s lampou v ruce. Vytáhl teď již nepotřebnou šňůru z odstavené zásuvky a postavil vrak do kuchyně na stůl. Na podlaze se za ním tvořily loužičky vody. S trochou sarkasmu by se scéna dala připodobnit k vodníkovi, který pošetile zatoužil po bronzu. Sváťa netoužil po bronzu. Toužil po smrti. Nepovedlo se. Stál a nevěděl, co dál…

Potom v zámku zaharašil klíč. Jarka se vracela domů. Pravděpodobně si už ve výtahu trénovala nové věty s ponižovací funkcí, které si s oblibou vymýšlela. Sváťa vždy neomylně rozeznal novinky. Tentokrát však na slovní karabáč nemělo dojít. Jarka vešla energicky do kuchyně s první náloží kyseliny na jazyku, avšak pohled na zničeného UV miláčka ji okamžitě vykolejil. Ani si nestačila všimnout podivného vzhledu a stupně vlhkosti svého muže, či spíše mužíka.

„Co je…, kdo to…cos to…,“ zamumlala zlověstně a oči se jí zaleskly předzvěstí šílenství. Sváťa se mimoděk přikrčil. Jarka byla mohutné postavy, oni dva byli vlastně hříčkou přírody, mnohdy budili dojem, jako když doga s mohutnými ňadry odfoukává svým štěkotem do závětří plešatou čivavu. Sváťa však náhle věděl, co má udělat. Smrt se mu napoprvé vysmála do zavřených očí, ale on své rozhodnutí k odchodu nehodlal změnit.

„Hodil jsem ten krám do vody, jen tak, chtělo se mi,“ řekl a udělal škodolibý obličej. Nikdo na celém světě nedokáže ocenit přímo děsivou míru odvahy, kterou musel vynaložit. Něco takového bylo nemyslitelné. Ale Sváťa to řekl s úmyslem zemřít. Bylo to podobné, jako když nějaký zoufalec zvolí odchod ze života tak, že simuluje útok zbraní a nechá se zastřelit policií. Sváťa měl namísto policie svou ženu Jarku.

Jarka pohlédla na Sváťovu výsměšnou grimasu a porovnala jeho vizáž se zničenou lampou. Obojí ji přivádělo do stavu nepříčetnosti. Popadla pánev, která se sušila na kuchyňské lince a vší silou jí udeřila Sváťu do temene. „Hajzle jeden, hajzle, hajzle, hajzle…!“ Každý hajzl byl přitom provázen ranou pánví. Není tedy divu, že když Jarka dospěla k počtu něco mezi patnáctí a dvaceti, byl Sváťa mrtev. Malý mužík v promočeném, černém obleku ležel na podlaze, z hlavy mu crčela krev, ležel bezvýznamně, nezajímavě, tak, jako tomu bylo po celý jeho bezvýznamný život. Dá se říci, že jediné, co se mu kdy podařilo, byla tato poněkud zvláštní sebevražda.