Urbanistický záměr vesnice

Rozumím a děkuju za popovídání... :)

Impulsem k napsání téhle básně takto stroze, je pocit bezmocnosti před úředním jazykem, který kryje všechny možné satelitní výstavby a zástavby, které zcela ničí charakter obcí. Jako Kafka si před tím jazykem připadám. Neforemnost opakujícího se spojení urbanistický záměr vesnice je pro mne výrazem násilí. Přesahy jednotlivých řádků pak jsou pokusem o nadlehčení vtipem, které ale vyznívají jako ironie. Ten princip jako takový považuji za legitimní poetický postup. Osobně nejsem spokojený jen s pointou, která pro mne nepůsobí jako vyvrcholení, nebo katarze všeho před tím a snižuje tím i napětí předchozích strof. Ale jednou to nějak dopíšu. Postrádáš výraz - to je už asi věc názoru, já se o jistý výraz snažil. Snažil jsme se vytvořit odtažitý dojem jakoby to vše bylo hlášeno z místního rozhlasu.

Tomáši,

ne že by to bylo o ničem, ale tento způsob psaní snad ani není jazykem poezie, snad jen obsah, využitá metafora, která může mít docela široké hranice, ji k poezii přibližuje, ale postrádám právě onen výraz, který bych chtěl spatřovat v peetickém jazyku, je přehlušen či odsunut útokem na naše myšlení.

Máš pravdu, já se ale nechtěl odvolávat zase až tak alibisticky - proto jsem taky uznal, že sám o sobě tenhle text vyznívá trochu banálně. Ono to alibi ale přeci jen do jisté míry vždy funguje. Velký básník, který po sobě zanechal dvě básně, zbylými básněmi připravil čtenáře, aby mu v jeho vrcholném díle porozuměl, nebo napsal tak dlouhou báseň že se obdobným způsobem podporují a odlehčují její jednotlivé části. Nemusí jít zrovna nutně o básně se stejnou tematikou, nebo nějak dějově ři jinak přímo propojené - je jen přirozené, že prvoplánovost tě nudí. Tos ale skouzl jinam - já neobhajuji prvoplánovost, to je jen pohodlná karikatura mého postoje.

Abys nemyslel, že nějak zarputile hájím tuto báseň: taky cítím, že jí v této podobě ani zasazení do celku nejspíš nepomůže. Její pointa je cítit zároveň prvoplánovostí a snahou o únik před ní. Muselo by mne ještě něco osvítit, abych to dotáhl. Mluvím teď spíš o principu, který s odstupem vidím jako zásadní pro jiné mé texty, za které jsem se postavil a pro které je právě navození dojmu delší promluvy v jisté tónu zásadní. Některé básně působí vyloženě jako přípravy, amplifikace, zpochybnění, upřesnění, rozvinutí, alternativy. Například u těch čtyř dlouhých básnní o rytířích, námořnících, letcích a kosmonautech cítím, že je důležité, aby byly zasazeny do správného kontextu, protože ironie je vždy namířená proti něčemu. Posílal jsem teď třeba do lžičky kolekci s detektivní tematikou a některé jakoby jen formální básně působí jako mezistupně, mezihry, jako místa, ve kterých čtenář i autor dostává šanci nahlédnout čtenou poetiku z jiného úhlu.

V zásadě ale s tebou souhlasím, že báseň by měla obstát i sama. Obstát ale nemusí znamenat zasáhnout na 200%, může to znamenat i zanechat trochu neurčitý dojem. V případě téhle básně ruší takový záměr přílišný důraz na pointu, kterou báseň jakoby ani nechtěla, chtěla říct něco jiného, ale selhalo jí vidění. Zkrátka chci říct, že na jednu stranu máš pravdu s tím, že báseň má obstát (nezklamat) sama o sobě ale nevyplývá z toho, že by její právo opírat se o poetiku okolních básní bylo nějak zpochybněno. Že to (skladbu sbírky) někdo dělá prvoplánově a že se někdo obejde i bez toho, není argument.

Jasně, tomu rozumím, na druhou stranu už mi ale poslední dobou přijdou ty řeči o tom, že sbírka má být zasazena do určitého kontextu a vyprávět nějaký příběh...a že text teprve vyzní v ucelené kolekci...a že se tudíž nedá hodnotit sám o sobě...jen jako jistý alibismus, který všichni taknějak bezmyšlenkovitě papouškují. Osobně si myslim, že báseň by měla obstát sama o sobě. Jak se říká, po opravdu dobrém básníkovi zůstanou na světě 1,2 texty (po ostatních nic). A sotva se pak někdo pídí po tom, jestli byla dobře zasazena v kontextu nějaké sbírky, po níž jako po celku už neštěkne pes. Poezie přece není seriál na pokračování. Mimochodem nejlepší sbírky, které jsem za poslední dobu četl tedy rozhodně nezapadaly pod pojem ucelená kolekce. Líbilo se mi to na nich a myslim si, že při dnešní rychlé spotřebě je to cesta, jak udržet čtenáře ve střehu... Tematické sbírky mě naopak ukolébavají a po deseti básních toho mám plné zuby... Tím Ti samozřejmě nevnucuju nějaké své světonázory, jen myslim, že konfrontace v tomhle duchu nemusí být na škodu.

poslední tři se mi nelíbí, jinovato

Zbora: Ani ne účel, prostě jen jsou méně a více podstatné básně. Sám většinou ještě dlouho po napsání nevím, která bude podstatná a kterou vyškrtnu - záleží na tom, jestli se načrtnutým směrem následně nějak vydám. Například některé básně s kriminálním a kriminalistickým nádechem samy o sobě vyznívají jako ironické hry, ale v kolekci už z nich je promluva, která vyznívá úplně jinak. Ironie v téhle básni se okrajově týká okruhu básní o domově, ale jestli zapadne, nebo zůstane samoúčelnou, to uvidím až časem, až se ji pokusím nějak zařadit nebo vyřadit. Teď z ní mám jen takovou banální radost a i sama o sobě vyznívá skutečně trochu banálně.

Oldrich to napsal moc hezky.Osobně mi nejsou blízké tyhlety principy, kdy se v poezii poměrně jednoduché prezentuje pomocí složitého rýsování konstrukcí za účelem jakoby testování vnitřní logiky čtenáře (nebo čehokoli jiného) a naopak mám za to, že vnitřní logika se dá testovat i na textech, které samy sebe naopak ve své zdánlivé prostotě přesahují, ale to je samozřejmě věc nastavení, vkusu.a potřeb. Chci říct vlastně jen toto: v Tvé poezii jsou polohy, kdy cítím, že se přibližuješ něčemu podstatnému. Tady mám dojem, že z podstatného dochází k paběrkování za účelem vlastní hry. Zřejmě je to účel a je to tedy tak v pořádku...

... rozhodně originální nápad,  zajímavě uchopeno - pobavila jsem se - možná o to víc, že  jsem se pracovně v této oblasti pohybovala :-).

 ... nad logikou textu zde není třeba přemýšlet, protože v reálu tyto situace kupodivu stále probíhají ... *

zaujímavé

Oldřich: Díky za čtení, právě na testování vnitřní logiky je většina mých textů stavěná ale čtenářů, kteří to testují, je málo.

Hmm. Má to jistý svébytný humor a při čtení se to nevzpěšuje, ani za oči, či uši netahá. Zajímavý pokus postavit báseň na jediné personifikaci. Zkouším-li se tu ale dobrat celkového logického modelu včetně detailů, těší mě, že nenarážím na žádné lapsy, ba naopak, vnímám, že s logikou si bylo vyhráno precizně (aspoň do té míry, do které umím číst). To je pro mě jako matematika (a následně v této oblasti počasté nespokojeného čtenáře) radost. Není to něco, co bych považoval za poezii, kdyby to nebylo explicitně nahoře napsáno. Je to na druhou stranu něco, co asi dokáže rozšířit můj způsob chápání poezie.

Myslím, že to je dobrá myšlenka, ale provedení mi už tak silné nepřijde.