Jeden z mých letů..

Byl den a byla noc,

noc tak dlouhá a tak tmavě modrá jako žádná snad před tím.

Jen pár cikád zatoulaných volalo tiše na pomoc,

já kráčela tou tichou krajinou a přemýšlela nad osudem podivným.

Koruny cypřišů zpívaly zvláštní melodii,

šumění blízkého moře hrálo na flétnu.

A v dálce na obzoru vidět je pár světel rybářských kolinií,

Má myšlenka byla už jen pouhá věta....tak kdy už konečně vzlétnu...?

Kdy vzlétnu jak pták lehce,

nebudou mě už tížit okovy života tak těžce.

Chtěla bych společně s nočním ptákem proletět se nebesy

navštívit hvězdy, ty sličné komtesy...

Pozdravit měsíc, toho strýka všech duší zamilovaných,

zeptat se ho proč dnes je ho jen půl, když včera svítil mi celý.

Tak pověz bez otálení kam dáváš zbytek své záře, možná do svatozáře

všech dobrých duší, které ještě na tomto světě zůstaly.

Kde však jsou, kde toulají se?

Marně se ptám...

Vždy připadá mi, že na poslední chvíli schovají se

nebo snad utíkají také ke hvězdám...?

Pak snadné je shledání, jen vymyslet jak

dostat se ze země až do oblak.

Tak stojím tu a marně přemýšlím....

tak poraď kometo, sestřenko měsíce

odpověď na tu otázku, na níž ani ti nejslavnější nepřišli.

Kde začíná ta země snů, lásky a radosti, kde život není jak malá jepice...

Tam v těchto končinách jsou barvy sytější, lidé jsou skromnější.

Tam úsměv na tváři září každému, každý je šťastný a štěstí přeje i druhému.

Tam potkat lze jen smích, radost a lásku, tam dostaneš odpověď na každičkou otázku.

Však nač ty otázky, nač ptát se,

Vše je tam jasné, tam celý den jen mohu zas smát se....

Takový svět ó, vytvořit by bylo skvělé,

takoví lidé, té lásky a radosti,

tak jen do toho, neboj se a vykroč směle,

jen odprostit se od země, svárů a lidské zlosti....