Tramvaj

Zacinkal zvonek a tramvaj se líně rozjela doprovázena nepříjemným skřípěním starých zrezivělých kol, třecích se, o koleje v nepříliš odlišném stavu. Rozhlédl jsem se po vagonu a s úlevou jsem shledal, že volné sedadlo je červené. Nedávno jsem totiž zjistil, že trpím silnou obsedantně kompulzivní poruchou, která se mimo jiné projevuje vyžadováním červeného sedátka v tramvaji. Fenomén obsedantně kompulzivních chorob je opravdová záhada a velice zajímavé téma. Když jsem se o něm však snažil debatovat s přáteli, shledal jsem se většinou pouze s výsměchem a nevěřícným kroucením hlavou. A přitom každý z nás má nějakou tu svoji malou poruchu. A pokud ne, měl by urychleně vyhledat psychologa.

Usedl jsem tedy spokojeně na červené sedátko a vyhlédl z okna. Na nástupišti se tlačili lidé a tu a tam přiběhl cestující, který si s nadějí naivně myslel, že tuto tramvaj ještě stihne. Je téměř zábavné sledovat změnu výrazu ve tváři, když napjatý člověk plný očekávání uvolní mimické svaly a bezmocně sleduje pomalu se vzdalující vůz, který měl téměř na dosah ruky. Někdo z těchto opozdilců je naštvaný, protože bude muset čekat několik minut na další spoj. Jiný nestihne schůzku s dívkou. Další si spokojeně zapálí cigaretu a k nastalé situaci je lhostejný, nebo tu máme takové, kteří nestihnou pohovor v nové práci, přičemž v té staré už dali výpověď. Samozřejmě není snadné najít práci a možná, že ji ani v dohledné době nenajdou.  Jenže co dělat, když doma čeká žena a tři děti, jejichž spolužáci právě dostali nové drahé hračky, a ony se jich teď dožadují také? V tomto případě nám můžou také zítřejší večerní zprávy hlásit o otci tří dětí, který tragicky zemřel. Měl uzavřenou vysokou životní pojistku.

Tak jako tak, všichni jsou zábavní.

Tramvaj se teď už naplno rozjela a zklamané opozdilce nechala za sebou na nástupišti. Místo toho se kolem oken míhali občané pochodující po chodnících jako stroje, se sklopenými hlavami a smutnými obličeji. Pohled z každé strany otřesný a depresivní. A přesně v tuhle chvíli dostávám já a se mnou rozhodně i další chuť vstát a zařvat na spolucestující a vlastně na celý svět: „Lidi! Co blázníte?!“ Ale co. Bláznili by dál.

Měl jsem jednoho známého. Byl to vášnivý rybář. Ale tradovalo se, že má asi velkou pusu. Se zápalem totiž rád vyprávěl, že chytil největší rybu, jakou kdy kdokoliv z nás viděl. A co víc, prý na první pohled poznal, že by na talíři chutnala světově. Vedle téhle ryby jsou prý ostatní jako bílá žmolkovitá hmota tvořící se občas v koutku oka (můj známý si potrpěl na neobvyklé metafory, které se většinou nesetkaly s úspěchem). Nikdo s ním však při jeho životním lovu nebyl a také mu (není se co divit) nikdo jeho povídačku nevěřil. Když se ho ptali, co s rybou udělal, mávl rukou a řekl, že ji pustil. Jednou jsem se ho zeptal: „ Ty, Pepo, proč si vlastně tenkrát pustil tu rybu?“ Pepa se na mě dlouze a smutně zadíval a potom melancholicky prones: „ Víš, když mně se ryby strašně hnusí…“

Od té doby už Pepa nikdy nic nechytil, nebo o tom alespoň nikomu nevyprávěl.

Tramvaj znovu zacinkala a ohlásila stanici Karlovo náměstí. Venku před okénkem se objevil park plný laviček. Ty lavičky byly plné lidí. A ty lidé měli plné ruce lžiček. A ty lžičky byly plné heroinu.

Venku začalo pršet.

„ A máte po fetu.“ Řekl jsem si v duchu a čekal jsem, že se dostaví úsměv. Nepřišel.

Údajně byl Štědrý den. Nevím. Válel jsem se zpitý pod obraz na parketách mého velkého podkrovního bytu a v hlavě neměl nic. Byl to jeden z nejkrásnějších dnů v poslední době.

Když tramvaj zastavila na Národní třídě, vybavila se mi jako patriotu revoluce a všechny krásy, které s sebou přinesla a my je teď můžeme naplno prožívat. Také to cítíte?

Tahle cesta tramvají mi připomněla nedávnou cestu autobusem. Zvláštní asociace, vím. Řidič autobusu se znenadání zeptal nejblíže sedícího cestujícího, zda by mu nemohl poradit, jak se dostane na Kačerov, kde měla jeho jízda končit. Tento občan mu samozřejmě zdvořile, i když lehce udiveně poradil, ale naneštěstí na další stanici vystupoval a řidič si cestu nezapamatoval. Tak jsme se postupně vystřídali v roli navigátora skoro všichni. Byla to velmi zajímavá a zábavná zkušenost.

Na Kačerov jsme nedorazili.

Jsem vlastně nadmíru spokojen, že sedím v tramvaji. Koleje by mi měly zajistit bezpečný dojezd na místo určení. Avšak nepředbíhejme.

Před klubem Vagon usilovně zvrací punker. Tlustí, šediví, oškliví, holubi to s chutí sežrali.

Jindy v metru zase vidím postarší ženu, která uhání rychlostí, za níž by se nemusel stydět kde jaký atlet, k výtahu pro nemohoucí. Před chvíli se hádala o místo ve vagonu s patnáctiletým klukem. Paradox? Ne, realita.

Usilovně brnkám na rozladěnou kytaru a cítím se svobodně. Není nad to tvořit. Jsem vděčný za každou volnou chvíli, kterou mohu strávit o samotě s milovaným hudebním nástrojem. Je jako žena, která vás nikdy nepodvede. Nikdy vás neopustí. Ostatní vám jí však nepřejí. Jak mile zazní pár prvních tónů, ozývá se z vedlejšího bytu usilovné bušení na stěnu. Bydlí tam starší osamocená paní. Nemám jí to za zlé. Vlastně obdivuji, jak je ve svém počínání důsledná. Nikdy mě nenechá hrát déle, než pár sekund.

Po levé straně se objevila majestátní budova Národního divadla. Nezajímá mě. Už jsem ji viděl.

Déšť ustal. Na řece se objevila šlapadla se zamilovanými páry, ale ještě spíše s cizinci, pro něž je toto nesmyslně drahé povyražení opravdovou zábavou. Jezdí od jednoho břehu k druhému a mají z toho nevýslovnou radost. Proč?

Bezruký oloupil nevidomého o slepeckou hůl. A vy si opravdu myslíte, že je svět v pořádku? Tohle je začátek konce. Tohle je ten rok 2012.

A dál už jsem z okna nekoukal. Tramvaj cinkala a uháněla stále dál. Seděl jsem na červeném sedátku a byl jsem spokojen. Lidé kolem mne bláznili a svět rozhodně nebyl v pořádku. Pokud bych to chtěl změnit, chtěl bych mnoho. Mně by stačilo naučit se tu žít.

Vousatý pán v černém klobouku četl knihu od Stephena Kinga, současného mistra hororu. Tramvaj přejela výmol. Kniha vypadla muži z rukou a rozevřená dopadla na podlahu, na níž se mísila dešťová voda se špinavými podrážkami cestujících. To byl horor.

Zjistil jsem, že vymyslet karikaturu dnešní společnosti je téměř nadlidský úkol. Nemohu zesměšňovat jeden z nejlepších vtipů.

Mladá slečna se marně snažila dostat obrovský kufr do tramvaje. Byl příliš těžký. Někteří lidé byli velmi ochotní. Dokonce otočili hlavu, aby se podívali, co se děje. Pomohl jsem jí.

Chtěl bych se chovat více sofistikovaně, bohužel nevím, co to znamená.

Konečná. Vystupovat.

Děkuji, dnes ne.