fragment 6

Majitel hotelu je obtloustlý muž. Nosí tmavou košili, kolem pasu bílou látku, která mu padá až ke kotníkům. Celé dny sedí na balkóně a žvýká betel. Občas zařve na někoho ze zaměstnanců nebo třískne dveřmi. Když je u sebe v pokoji, pouští televizi tak nahlas, že si ubytovaní hosté chodí stěžovat. Nikdy ji neztiší.

Hotel je špinavý, podobně jako město. Z domů, které se zvedají od ghátů desítky metrů vysoko, tečou všechny splašky a výkaly přímo do řeky. Ve stejné vodě si lidé každý den perou oblečení, myjí se, nabírají ji na vaření čaje.

Je udivující, že v posledních letech město nepostihla žádná větší epidemie. I přesto, že je během dne plné k prasknutí, působí na mě opuštěně. Z některých ghátů lze po schodech vstoupit do města: labyrintu úzkých špinavých ulic, které bez jakéhokoliv řádu zahýbají na jednu či druhou stranu. Mezi výkaly v nich se povalují krávy a psi, v noci lidé.

20. 11.

Každé ráno se pod okny pokoje, který obývám, ozývají hlasy. Postupně sílí, až mě probudí. Vysadit zamřížované okno a spustit se několik metrů dolů, ocitl bych se uprostřed mladíků, hrajících badminton. Kousek od nich sedí skupinka Indů, kteří živě diskutují, čtou noviny.

Dnes je vše ponořeno v mlze. Řeku, ač je vzdálená od hotelu ne více než třicet metrů, nedohlédnu.

Několik minut chůze po břehu Gangy jižním směrem stojí zahalena v mlze Dipa a snaží se prodat turistům pohled, pomalovat jim tělo henou. Půjdu ji hledat.

Ganga, protékající Varanasim v délce sedmi kilometrů, tu jako v jediném místě své cesty do Bengálského zálivu teče proti svému zdroji - tedy opačným směrem. Říká se, že se tu řeka zamilovala do města. Otočila se, aby se vrátila.

Vracím se v čase a uvědomuji si, že to není láska, co mě otáčí. Spíše neschopnost brát věci, jak plynou. Pochovat v mysli milovaného člověka. Otevřít mu dveře, nechat ho odejít. Dát usnout naději.

Syn obejde třikrát mrtvé tělo svého otce předtím, než ho zapálí a recituje mantru: "Jdi pryč. Ustup a odejdi odsud."

Když můj otec pochovával svého, viděl jsem ho plakat. Jako by spolu s mrtvým tělem mizelo něco tvrdého v něm. Tehdy mi byl blízko.

Kashyam marnam mukti. Smrt v Kashi je osvobozením.

Vystoupením z kruhu zrození a umírání. Kashyam marnam mukti. Našel jsem svoji mantru.

Dopoledne jsem hledal na Dasaswamedh ghátu Dipu. Nebyla tam. Při cestě zpět jsem spatřil bělocha oblečeného do šatů, které nosí Sadhůové, svatí muži. V ruce měl trojzubec, jako Shiva. Nějaký Ind ho vezl na motorce. Pohlédl jsem mu do očí: bylo v nich šílenství.

Někteří turisté ve mně probouzí silný odpor hraničící s nenávistí. Zvlášť žena, která bydlí v hotelu Aspara, kam chodím večeřet. Vždy něco rádoby důležitého sdělí obsluze restaurace, která je zároveň recepcí, a odejde. Na sobě má sarí, které na ní visí, jako by látku samotné tělo odpuzovalo. Na čele oranžovou tečku, na noze řetízek, jako nosí Indky. Je mi z ní na zvracení. Nelze přece dojít podstaty tím, že napodobím obal. Já jsem si sem nepřišel hrát. Přišel jsem se za

Když jsem nenašel Dipu, šel jsem dál, až k Malvyia mostu. Na Manikarnika ghátu jsem se zastavil: podle knih, které studuji, je to nejsvatější ghát. Nelíbí se mi. Připadá mi příliš monstrózní. Rozkládá se zhruba na padesáti čtverečných metrech, z města k němu vede několik schodišť. Hoří tu bez přestání kremační ohně. Za nimi jsou přivázány krávy - součást pohřebního rituálu. Po řece přijíždí lodě naplněné dřevem. Muži s výrazně tmavou kůží, zuby zčervenalými a dásněmi vyžranými od žvýkání betelu dřevo po žárem vyprahlé hlíně vynášejí nahoru za opuštěný dům, který se tyčí přímo nad ohništi. Dřevo vrší do vysokých hranic, převažují je na vahách. Když jsem kolem mužů, kterým se říká Nedotknutelní procházel, svíral se mi krk, srdce bušilo. Cítil jsem smrt. Ve svém těle.

Jeden z mužů mě vyzval, abych vstoupil do opuštěného domu, na balkón plný odpadků a sledoval odtud hořící těla na ohních. Ze zvědavosti jsem za ním ušel několik kroků. Slyšel jsem rány palic do klínů půlících dřevo, cítil pach pálících se těl, lidské moči, výkalů. Viděl řeku plnou černého popela. Přemohla mě úzkost. Otočil jsem se a chvatně vyšel z domu.

Minul jsem ohně a zastavil na místě, kde se dva muži s vyholenou hlavou, oblečeni v bílém, umývali. Někdo mě uchopil za rameno. Stejný muž, který mě vedl do domu. "Some marihuana? Hasish?" zeptal se a rozevřel svá bezzubá ústa. Pasák smrti nabízející drogy. Strhl jsem jeho odpornou ruku ze svého těla a rychlými kroky odešel.