Tajemství

„Cítíte se dnes lépe?“ položila otázku doktorka Záhorská. Blok na klíně stále zel prázdnotou. Pečlivě si prohlížela svou pacientku, která mezi prsty žmoulala párátko. 
„Eriko, pokud se mnou nebudete mluvit, nemůžu vám pomoci,“ zkusila to znovu doktorka a zapsala si první poznámku. Erika pomalu odložila kus dřívka na stůl a zvedla hlavu. Doktorka na vteřinu zadržela dech. Stále si nemohla zvyknout na zvláštní zjev své pacientky, zvláště ne na její oči. Byly bez jakékoli jiskry života. Potemnělé, prázdné, skrývající tajemství. 
„Proč mi chcete pomoci,“ zašeptala tiše Erika a přitáhla si kolena k bradě. Doktorka si přestala zapisovat a obdařila Eriku úsměvem.
„To je moje práce, pomáhat lidem.“
„Ale ty lidi, jsou zavřený na pokojích v drogovém deliriu. Já bych tam také měla být, nebo se mýlím?“ prohlásila Erika zastřeným hlasem a nespouštěla z doktorky pohled. 
„Myslím, že vám moc nerozumím,“ pousmála se zaraženě Záhorská a pohodlně se opřela do kožené židle.
„Jsem nebezpečná, nebezpečný lidi zavíráte a tlumíte léky. Já vím, proč tu teď sedím,“ monotónní hlas vyvolal v doktorce nepříjemný pocit. 
„V-vážně?“ zadrhla se a křečovitě sevřela opěradlo. 
„Proč jste tak nervózní, bojíte se mě?“ 
„Ne, měla bych se snad bát? Já si nemyslím, že jste…“
„Ale ano,“ přerušila ji Erika úsečně, „bojíte se a jste zvědavá. Chcete vědět proč jsem to udělala.“
Z doktorčiny tváře náhle opadl jakýkoliv náznak úsměvu. Naopak Erika se poprvé za svůj pobyt v léčebně usmála, škodolibě s výsměchem. 
Záhorská seděla a pokoušela se bojovat sama se sebou. Přece se nebude bát. Kdykoliv ji může poslat do pokoje, může zbytky jejího zdravého rozumu zničit, udělat z ní slintající trosku. To ona by se měla bát jí. Doktorka si dodávala odvahu. Na jejím vlastním poli ji nikdo neporazí. 
„Já vím proč, Eriko. Protože jste nemocná,“ vychutnávala si znovu nabytou kontrolu Záhorská. 
Místnost naplnil nepřirozený smích s podtónem hořkosti. Erika zvrátila hlavu a spráskla ruce nad hlavou, jako by se chtěla modlit. Smích ustal ve vteřině. Podívala se na doktorku, ruce položila na stůl a přitáhla se blíže ke stolu. Ozvalo se zaprotestování plastových koleček. 
„Myslíte si, že jsem nemocná? Proč? Protože jsem splnila přání vašemu ex? Nebo proč si to myslíte? Proč si myslíte, že jsem narušená. Narušení lidé střílí bezmyšlenkovitě do lidí. Narušení lidé, zabijí pro své potěšení. Myslíte si, že mě to těšilo? Vzrušovalo?“ každé slovo vyslovovala s pečlivostí a důrazem. Vpíjela se do doktorky a nakláněla se nebezpečně blízko. 
Záhorská instinktivně ucukla, před jejími prsty, které se jí téměř dotýkaly. Začínalo se jí dělat mdlo. Nepříjemný pocit zesílil, když si uvědomila, že dveře z místnosti jsou za Erikou. Pokoušela si udržet profesionální přístup, ale pohled na ženu, která horní polovinou ležela na jejím stole a natahovala k ní ruce s rozčarovaným obličejem, jí to nedovoloval. 
„Eriko, mohla byste se posadit?“ autorita z jejího hlasu se definitivně vytratila.
„Opustila jste ho, protože vás nenaplňoval, že? Nebo jak jste to tehdy řekla? Nemám v tobě, co potřebuji?“ zamrkala nevině na doktorku a stáhla ruce po stole, aby se zpět usadila. Cestou vzala i notes, do kterého si doktorka zapsala pár poznámek. Záhorská nebyla schopna slova. S otevřenou pusou zírala na Eriku. Polil ji studený pot. 
„J-jak to… Co si to dovoluješ?!“ vykřikla a jakékoliv předpisy byly náhle stranou. 
„Ten pošťák vás naplňuje?“ poznamenala mimochodem Erika s pohledem upřeným do notesu. Záhorská si uvědomila, že stojí. Rozzuřeně shlížela na Eriku. Adrenalin se vpíjel do strachu a roztřásl její tělo. 
„Nesdílná, odmítá spolupracovat?“ předčítala slova, která si doktorka zapsala. 
„Tak dost!“ zavřískla Záhorská a vyškubla notes Erice z rukou. 
„Posaďte se,“ přikázala Erika chladně a její výraz ztvrdl. 
„Naše sezení je u konce! Nechám tě přeložit. Zařídím, abys už v životě nevylezla ven!“ doktorka měla hlas o oktávu výše, vztek s ní lomcoval a v mysli se jí honila jen jedna myšlenka ‚znič ji!‘. Rozhodným krokem se vydala ke dveřím. Erika se pootáčela v křesle se zamyšleným výrazem. Ve chvíli, kdy doktorka položila ruku na kliku, Erika promluvila.
„Budu vám to vyprávět. Vím, že to chcete, on to taky tak chtěl. Byla to jeho poslední slova. Řeknu vám, proč jsem to udělala já, a ne někdo jiný. Chcete slyšet příběh? Jistě, že chcete. Proto jste tu požádala o práci, proto jsem tady.“ 
Doktorka zaraženě hleděla do dveří. Chtěla odejít a nechat věci nevysvětlené. Dostala strach z té ženy v její pracovně, dostala strach z věcí, které se skrývaly za rouškou tajemství. Přesto se otočila, omámeně přešla pracovnu a usadila se zpět do křesla. Erika znovu žmoulala párátko, opět vypadla jako hromádka neštěstí, ale Záhorská moc dobře věděla, že je to jen hra. Její hra. Když se Eričiny oči upřely zpět na doktorku, měly jiskru. Temnou a nemilosrdnou. 
Vteřiny vyplňovaly minuty a ty zase hodiny. Erika mluvila tiše, bez emocí. Vyprávěla příběh, který se odrážel v krutých očích. Poodhalovala nebezpečné tajemství a jeho syrovou nahotu detailně vykreslovala. Doktorka poslouchala, tiše brečela a uvnitř křičela. Rvala své já na kusy a zpětně ho slepovala, aby dál mohla pokračovat v poslechu. A ve chvíli, kdy se Erika odmlčela, pochopila. 

***

Odcházela přes osvětlenou chodbu s nečitelným výrazem. Kabát jí visel na svěšených ramenech, s kabelkou v ruce a dlouhou šálou v druhé, která se za ní plazila jako had, zkracovala vzdálenost, která ji dělila od východu. Recepční ji zmateně pozorovala a ještě se naklonila přes svůj pultík, aby lépe viděla. Záhorská otevřela hlavní dveře a do místnosti vpustila studený vítr. Vyšla na chodník a prosklené dveře se za ní nekompromisně zavřely. Recepční vyklouzla zpoza pultíku a s rukama založenými se dívala na doktorčina záda. Záhorská se pomalu rozešla do silnice. 
Výkřik recepční se spojil s ohlušujícím troubením kamionu, který se vyřítil ze zatáčky. Reflektory ozářily shrbenou postavu Záhorské, ve zlomku vteřiny do jejího těla narazila několikatunová váha. Praskot kostí zakrylo brzdění kol. Recepční s rukou na klice strnula. Na sklo dopadlo několik kapek krve.
Ve stejnou chvíli, Erika v pracovně zlomila párátko a zlomyslně se pousmála.