Prales

„Našli jsme něco neuvěřitelnýho,“ vyhrknul major a zpod korkové přilby si vytíral pot velkým modrým kapesníkem. Lilo z něj, jak z oroseného půlitru plzně. Khaki košili na zádech měl jeden velký mokrý flek a krátké kalhoty se mu lepily tam, kde to není žádnému chlapovi příjemné.

„To určitě, zase nějaký opičí hlavy na drátkách, ne?“ zabručel si pod neudržovaný plnovous doktor Hrdlička a neochotně odložil pero na skládací stolek. Přesto se zvedl a za Barkleym se vydal. Liány se táhly k vysokým korunám stromů a všemožný hmyz dělal takový kravál, že Hrdlička s lehkým sentimentem vzpomínal na bzučení cvrčků v lukách na Vysočině.

„Tak, tady to je,“ zastavil se major a ukazoval na docela obyčejný, uschlý strom. Kolem stáli jeho khaki poskoci s puškama a nervózně po sobě pokukovali.

„A co jako?“ ani nepozvednul obočí doktor.

„No, to právě taky zatím netuším, ale ten strom není všechno,“ snažil se vysvětlit svůj nález voják. „Našli jsme totiž i tohle,“ odhrnul listí ze skalky, která obsahovala podivný nákres, snad návod k oběti duchům lesa. Hrdlička se sklonil a začal zkoumat přeložený artefakt.

„Hmmm, to vypadá hodně starý, snad ještě předmaiská civilizace....o tom toho moc nevíme, náznak písma žádný,“ přejížděl prsty po pitoreskních postavičkách archeolog.

Major dupnul okovanou botou a ozval se dutý zvuk.

„Co jste to udělal?“ zvedl oči od kamene doktor.

„Co bych dělal, svědí mě ty pitomý kalhoty, tak jsem si trošku dupnu,“ naštvaně se ozval Barkley.

„No, moment, tam dole evidentně něco bude,“ zastříhal ušima Hrdlička a kámen ho rázem přestal zajímat. „Hej, poskoci, pojďte sem,“ zavolala na desítku vojáků.

„Moment, doktůrku, já tady mám velení,“ nasupeně se ozval major. „Hoši, hezky pomalu ke mně,“ hovořil se svými podřízenými jako s vlastními dětmi. Doktor už byl zase na kolenou a odhrnoval spadané listí. Objevila se lesklá plocha, kterou tvořil materiál podobný dřevu. Hrdlička zaklepal prstem. Ozval se dutý zvuk. „Fascinující,“ mumlal si zase pro sebe jediný Čech ve výpravě. „Pánové, prosím, pomožte mi odhrnout to spadané listí,“ zvolil smířlivější tón a vojáci se dali do odklízení. Pomalu se začínal tvořit kruh o průměru koruny samotného listnáče, který však veškeré listy postrádal. V jednom místě pak desátník odkryl další piktogramy.

„Ten význam je jasný. Jedná se o obětiště. Honem, trošku krve, chyťte mi nějakou myš, nebo něco takového,“ zvýšil hlas fascinovaný vědec. „To ale mělo být k večeři,“ podával mu major smutně svůj úlovek - ne zrovna velkou kapybaru, kterou se mu podařilo střelit. „Večeře nevečeře, tohle je důležitější,“ pravil moudře Hrdlička a do připravené jamky zachytil několik kapek krve z nebohého zvířete. Ozval se šum a jakoby sténání, praskání natahovaného dřeva. Kdyby to nebylo nemožné, major by přísahal, že v tu chvíli se větve stromu nad nimi protáhly.

„To je snad krev,“ sáhl si na čelo jeden z vojáků, když ucítil lepkavou tekutinu na hlavě. Z prstů mu přitom část ukápla na tu podivnou lesklou plochu pod nohama. V tom okamžiku se pod ním otevřela jáma a byl pryč.

„Kurva, co to bylo?!“ zařval Barkley a tahal revolver. Jako by snad bylo co zastřelit.

Hrdlička se vyděšeně postavil, ale i on už měl na čele kapky krve. „Padá to z těch větví,“ vypadlo z něj a v tu chvíli byl pryč.

Major se točil jako na obrtlíku a sledoval mizící členy výpravy. Jedním velkým skokem byl v půlce kruhu, druhý ho přenesl mimo, na normální zem.

„To se mi snad jen zdá. Já jsem zase chlastal a ještě jsem se neprobral z opice,“ řval major na zelenavý prales, když prchal od stromu - obětiště, co mu síly stačily.

Nemohl tak vidět, že za jeho zády se uschlé větve zazelenaly a rozkvetly těmi nejkrásnějšími květy, jaké kdy člověk mohl spatřit.

Pod zemí, u samotných kořenů stromu zatím několik lidských bytostí marně řvalo a snažilo se dostat z kobky bez oken. Jen velmi pomalu se do ní spouštěly kořeny a hledaly tekutinu nad jiné. Měly čas. Celý jeden lidský život.