Zkuste však lhát Bohu

Stejně se tu pouze několikrát mihneme, mezi několika západy a východy slunce...

Občas, když se tu probudím velmi brzy, přepadnou mě ty mé smutky. Rozházené polštáře, které nikdy nejsou na svém místě, sklenice vody, tichý šelest duše, která se ještě nechce vracet ke smyslům, k sobě samé, mozek, který dává příkaz očím, aby si přivykly tmě, můj dech, ramínko od tílka, které si tu sklouzlo ... Kroky náhodných chodců za oknem, náhodný křik někoho, kdo namísto vody, víno kázal. A přitom sloužil přesčas.

A pak, někdy si tu vykládáme s Bohem. Sem tam mě pozdraví a jen tak, mezi řečí, praví:

„Stále se tu bojíš? Ty má malá?“

Pokaždé jen plácnu do černé tmy, něco v tom smyslu, že MOŽNÁ… Zkuste však lhát Bohu :-)

KDYŽ DO VÁS V I D Í...

 

Dnes jsme však probuzení uprostřed noci započali trošku jinou terapii…

„Víš, milý Bože. Včera jsem ze svého strachu vytvořila hvězdy. Nebylo to snadné. Ten strach musíš nejdřív rozemlít, v takovém starém mlýnku, jinak by to nešlo. A jakmile neváží víc než prach, promísíš jej s bolestí… Srdce Ti odměří přesnou dávku. Tím ze sebe sejme takovou tíhu..."

Usměje se: "Vidíš, kočko, to se Ti bude hodit při Tvé práci. Chcete ztratit na váze? Namísto koláčků a párků odhoďte svůj strach... a svět bude zase o jednu hvězdu bohatší..."

Usměju se také, chvíli mi to brouzdá myslí, pak ale pokračuju. Popravdě, nesnáším, když mě ruší z mého rozjímání. Nikdy bych neřekla, že umí skákat do řeči...

"Tak, To byla ta příjemnější část… pak už jen formuješ hvězdy, pracuješ rychle, protože tím, jak pořád namáčíš ruce do studené vody, je Ti trochu zima, ale … víš, milý Bože, dávno mi už došlo, že co je tady bez práce, bývá trochu laciné…A pak, pak všechny ty nově vzniklé hvězdy poukládáš na nebe. Systém není na místě. Není jej třeba. Tak jako opileckých řečí pod mým oknem… Jakmile máš hotovo, jako by ses zrovna narodil. Absolutní pocit klidu, Tvé strachy na nebi… Září, víš, že tam jsou, jsou Ti průvodci… A pokud zrovna milý Bože nezatřeseš světem, zůstávají na svém místě na úkor věčnosti… Svítí, jsou však daleko. Kdysi jsem je držela na provázku, jako barevné draky. Nějak jsem je nedokázala opustit. Byly přeci mé, má součást, má tíha, podstata, mé vše…Možná to jediné, co jsem tenkrát měla."

....ticho... mlčíme...

"Ach to podivné lpění na jistotách. Přitom tady žádné nemáme. Dnes už jsem jinde. To co s sebou vláčíš, přerazí Ti vaz…Je to tolik praktické… hvězdné nebe nade mnou, přístav klidu ve mně. Už se tu nechci totiž hloupě bát, živit v sobě něco, co mi živit nepřísluší.“

A Bůh si vydechne a někde na druhé straně světa se Japonskem přežene bouře. Mám trošku výčitky, on to však cítí a klidní mě pohledem. Uff...

 

„Tak, má drahá, na čase jít zase spát, jsi jedna z těch, co ještě potřebují dohled. Posbírej své polštáře, někde třeba řádu. "

Pak se napřímí a řekne, jako by nic, aby omluvil svou nešikovnost: "Během Tvého vyprávění jsem nechtě převrhnul sklenici, odpust. Zkusím teď pro změnu proměnit víno ve vodu, snad jsem to ještě nezapomněl…

A těm pod okny, co se ještě stále toulají nocí, jsem ustlal na zelené trávě, takže se neboj. Ještě za nimi zajdu, to víš… Aby mi tam nepomrzli... Občas tu všichni potřebujeme pohlídat, chytit za ruku, občas jednoduše všichni, i já, nemysli si…

Mám v sobě vše, i Ty jsi mou mozaikou, stejně jako ten, co celý večer sbíral drobty ze stolu, aby zas ráno objevil zázrak, který jsem zasel do jeho dnů…Pokud si tu toho ovšem všimne, jste tu někdy tolik slepí a já vás musím plácnout přes ruce. I Tebe, ale asi víš...“„

Jen vydechnu: "Co jsme si, to jsme si, Bože...Už to, prosím, nemusíme řešit. Vše dobré."

"Dobře, teď už ale spi… Tvé strachy září na cestu druhým, vedle rozemleté bolesti zbytku světa. Jednou bude celé nebe, jako nebe nad Seinou… Každý den přibude hvězda. Beze smyslu, bez zbytečných útržků a slov... „Hlídám nás všechny...netřeba se bát..."

 

---