Železnice

futuristický prvky. steampunkový prvky. zběsilá kombinace. to se mi líbí :D *

Jo, Trojak jeden :-)

A díky i za ten komentář, Palo. Byla totiž tahle básnička tak trochu mou reakcí (jak moc podvědomou ještě nevím) na zdejší komentáře pod mými Záchvěvy, kde mi byla naopak vyčítána "tropologická chudost."

Jsem rád, že napsal, že báseň není ani o bohatosti, ani o chudost, ale o tom, aby v něj bylo viac ako malo!

Ten Trojak jeden! :) Kto len Ti ho podsunul.  A tiež ho mám radšej ako Skácela.

Problémom tejto básničky je možno „tropologická presýtenosť“ (Pácalová), lebo naozaj takmer čo verš, to metafora, a to, myslím, nie vždy metafora priliehavá, presná, zato výrazná, nervná a nedočkavá. Báseň sa mi javí ako  ako trochu košatejšia vypätá impresia, ale jej vyobrazenie na mňa nedolieha tak skľučujúco ako – azda – malo.

Jde o disonanci (směs fascinace a nesrozumitelnosti), která byla základním stavebním kamenem spousty generací nejen avantgardních básníků po prokletých, a časem se ten pojem transformoval i do jiných uměleckých metod (například vážné hudby). Ono spojení fascinace s nesrozumitelností v poezii stále velmi dobře funguje. Mnoho autorů to ví a mnoho autorů na tom lépe či hůře staví. To je samozřejmě přirozené a není to problém. Problém nastává ve chvíli, kdy někdo, kdo má tu moc diktovat, co je a co není dobrá poezie, označí jazykově neobratné dílo za kvalitní jen díky nemožnosti (nebo neschopnosti)  jeho interpretace (napsat přímočarou konkrétní báseň, tak aby nebyla úplně blbá, je vážně umění. Napsat disonantní báseň pomocí odkoukaných obratů, není pro tvůrce, který má načteno až zas takový problém - notabene třeba po sedmičce vína). A tady je právě primární ta jazyková obratnost, kterou třeba Bogdan Trojak skutečně oplývá. 

Sám mi dáš jistě za pravdu, že interpretace inkriminovaného textu je problematická a nabízí se spousta možných významů (od potratu po kunu v kurníku). Já Tobě můžu dát zase za pravdu, že text působí byť jen intenzitou obrazu. Jenže intenzita obrazu klesá úměrně k množství přečtených básní s podobným charakterem prostředků, použitých k vykreslení onoho obrazu. U vázaných veršů se k tomuhle přirozenému vyčerpávání přidává ještě fascinace autora rýmem, který pak často může sloužit nikoli jako prostředek, ale jako cíl básně. 

Samozřejmě se můžu pekelně mýlit, a na poezii je hezké právě to, že se nedá až tak úplně vypočítat, ale z onoho textu mám právě ten dojem, že po zdařilém navození lyrického subjektu v první strofě se autor poměrně soudně domnívá, že se báseň sama dodělá, když se využijí principy disonance - tudíž se to nějak zašmodrchá, aby to působilo úhledně a zároveň tajemně.

Momochodem Bogdan Trojak je vinař, takže asi o fascinaci ví svoje. Navíc v jeho prvotině na poli prózy: Brněnské metro, ironizuje hledání substance čiré poezie (nebo tak nějak), což zase může vyznít jako jistý nadhled nad vážností, s jakou je poezie někdy prezentována. 

Klín stydkou kostí klinká

když smrt konejší muže

je na nit nyní zúžen

ač třepil se už v plínkách

Jsme živáčci, co zpychli!

Jsme umrlci. A jací!

náš rubáš děti spíchly

ze šňůr, na nichž se pouštívali draci!

- že za textem stojí konkrétní silný prožitek, který skrze formu s víceméně vhodnou intenzitou prosakuje ven...

...vrátím se večer, teď nemám čas.Jinak ale předesílám, že v poezii za nejdojemnější okamžik považuju chvíli, kdy básník sám začne vysvětlovat svůj text.

Mimochodem ta Trojakova báseň se mi vůbec nelíbí (mám jiné favoritky). První strofa je poměrně slušná, při druhé mi připadá, že se básník snaží jen prostě dopsat báseň a přijde mi tak samoúčelná. Vysvětlím proč.

Tohle dílko mi nic neříká. Omluva. 

Díky, Zboro, tohle už je pro mě stravitelné aspoň co do způsobu sdělení.

Jenom na okraj s tím Skácelem. Samozřejmě nepopírám jeho existenci, ani vliv. Četl jsem od něj asi čtyři sbírky (a ne jednou - dříve mi dokonce vyčítali, že mé básně jsou jen nápodobou Skácela), ovšem po čase jsem začal jeho verše považovat za málo živelné (Rozhazoval své verše s pohrdáním jako kusy krvavého masa - tohle napsal Seifert o Holanovi a Skácel tak spíš tu studánku a něco malého a hezkého). Ale nevím, jestli by bylo na plodnou diskuzi, nejsem natolik zběhaný v teorii, abych dokázal opravdu seriózně zvážit přínos jistého básnického díla. Prostě jen od jisté doby Skácela nemusím. Dost o tom.

K té druhé části. Ano, opravdu, takto pro mě srozumitelné. Jakkoli je to už zbytečné ve vztahu čtenář autor, asi bych přece jen zkusil nastínít místa, v nichž jsem o jistý přesah usiloval. "Slunce se svezlo k zrcátkům z bříšek slepých ryb" Dotek se sluncem a přece slepota - ryby jakožto dav táhnoucí po proudu - slepě, slunce (vyšší řád) se od nich pouze odráží. Znovu pak zpět touto slokou: Zábradlí, rámce - opět ono omezení vedoucí ke slepotě a pak ten odchlíplý plech - nahlednutí pod povrch do ústrojí - mozku, protože onen neklid už je v člověku a stejně ona ložiska. Tedy vnitřní neklid, revidování rámců vnitřního uspořádní a morálních omezení s ohledem na případnou možnou slepotu a davovost z toho plynoucí. Toto (poněkud křečovitě vyjádřeno) jest můj záměr v této sloce, pokus (Jakkoli nezdařený) o přesah. Stejným způsobem jsem pak pracoval i ve sloce poslední, kde zdají se mi ony vazby ještě poněkud zřejmější.

První sloka je pak čistě pro obrazový rozjezd (kde si pro svou pointu vystačím s pouhým rýmem stěn/vykostěn) - a v druhé sloce - to tady musím zpětně uznat jsem onu zamýšlenou monotónnost časového opakování příliš zastřel.

Rozhodně neříkám, že cokoli z mých záměru se vydařilo, jen co jsem zamýšlel a pokud mi třeba případně připíšeš v čem můj záměr selhal, budu Ti vděčný!

P.S. "

Oldřichův dvůr

Mráz. Ve tmě ona

k tobě si lehá.

V podbříšku dopéká

bílý chleba.

Noc. Cosi rychlého

k sítům se slétlo.

Zobáky. Cvakání.

Drátěné světlo.

(Trojak)"

Kterak je to tady s přesahem druhé sloky? Je jaký?

A přesto je pro mě jedna z jeho nejsilnějších. Pouze intenzitou obrazu.

Neuznávat Skácela je něco jako neuznávat Napoleona. Člověk si o nich může myslet cokoli, ale jejich historický vliv popře opravdu jen stěží. Mimochodem jak u Slívy, tak u Trojaka je jistá obeznámenost s dílem Jana Skácela zřejmá.

Nechci řešit epigonství, nemám rád slovo epigon, protože všichni jsme někým inspirováni a část jeho přístupu si vědomě nebo nevědomě neseme s sebou (tedy tím nemyslím zjištně někoho vykrádat).

Pokud tedy po mě chceš, abych argumentoval tím, co tam není, můžu ze svého pohledu napsat, že tam není přesah. U Trojaka, Slívy i Řeháka i vtextu hodně popisném člověk cítí, že je něco za - že za textem stojí konkrétní silný prožitek, který skrze formu s víceméně vhodnou intenzitou prosakuje ven. Nezlob se na mě, nemyslím to zle, ale u Tvého textu mám právě pouze ten dojem popisu, což není primárně špatné, a jak správně říkáš, kdo nemá cvičení formy zapotřebí? Teď je spíš otázka, jestli se s tím spokojíš nebo necháš nějakého Trojaka za sebou a půjdeš dál. :)

Tvá formální cvičení vzbuzují očekávání do budoucna.

Dobře, rozumím tomu, co říkáš o epigonech obecně a ponechme stranou fakt, že Skácela neuznávám - natož kohokoli, kdo se ho snaží napodobit.

Ovšem mi není tak úplně jasné, jak jsi došel k tomu, že nezbývá prostor na samotnou poezii. Pokud Trojak, ale klidně i Slíva (a já Ti můžu interně prozradit, že jsem se nechal v tomto konkrétním dosti ovlivnit i Jakubem Řehákem), pak ta nápodoba přece nemůžu být tak silná (To by bylo skoro jako říct, že Trojak je Slívovým epigonem).

Jsem si vědom toho, že často jsou mé texty formálními cvičeními (a komu jich není zapotřebí?) Ale zde konkrétně si myslím, že jsem rozehrál jisté momenty, které ťukají na ono "tajemství". Ale můžu se samozřejmě mýlit.

Budu rád, když bude konkrétnější k této věci, neboť obecně jsi to řekl sice hezky, ale přece jen obecně. Ačkoli chápu, že je těžší argumentovat, že tam něco není, než že to tam je...

Díky

Pokud hned v úvodu zmíníš inspirační zdroj, je dost dobře předpokladatelné, že s ním bude text konfrontován. Takže by tady komentář typu: "zajímavý pokus" chtě nechtě působil celkem nepatřičně.

Osobně tak teď báseň můžu nazval docela dobře zvládnutou domácí prací na zadané téma. Text působí ale hlavně dojmem, že je rád, že taknějak vůbec drží svými obrazy a metaforami pohromadě, a tím, jak se navíc snaží formálně vycházet z Trojaka (ale mohl by to být v tomto případě klidně i Slíva), už nějak nezbývá prostor pro samotnou poezii.

Napadá mě paralela se Skácelem - existuje tuna básníků, kteří jsou jím inspirováni a zvládli lépe či hůře formální stránku věci. Ovšem málokomu se podaří skutečně přiblížit jeho poetice. Buď to bývají kýčaři, kteří papouškováním z jeho díla vytvářejí klišé, nebo matematici, co se snaží jeho poetiku vypočítat.

Tenhle text může být dobrým formálním cvičením, ovšem pokusem o vlastní vyjádření nikoli.

Ano.. T*