Hej Ženy

Vrchní kormidelník a kapitán
je tu vítr,
občasný bouře tě nesou k neznámym břehum,
někam, tam bys z vlastní vůle přece nezavítal.

Zhlížim se v střetu vln. Bezradnej, unavenej, nadrženej pirát, toužící jen po orgasmickym spojení s hladkym údolim
pevniny,
ženy,
domova.

Přestat vytvářet ne i smyslný cirkulace čehosi,
hodnoty
shlížejíc se v zrdcadle ty,
který další generace s zuřivostí na zubech roztrhá,
aby zas víc pootevřela
hranice krásy.
Růst je hra, co ve stáří smrdí a v mládí spát nedá,
znásilňuje ženy, aby přežila
a ony to maj tak rády.

Ženy jsou ten náhodnej vítr,
tornáda v plachtách. Nepředvídatelný.
Zajímalo by mě,
co ovládá je.
Co se vlní, jsou jejich chutě,
ničí a revitalizujou naše koně.
A my jsme loutky co nekontrolovaně
křičí zlostí, když se vyjeví na ráně nebo v.

Jsem kohoutek, co obdivuje stříkající proud vody když ho Žena nepozorovaná otevře. Pak jí dlouhý hodiny nutim to pozorovat, viditelně žasnout nad mou mocí.
A ona
žasne
zcela samozřejmě.
Úplně.
Přirozeně.
Žena.
Ach.