Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seBoží mlejny
Autor
madame Lei
Už si nevzpomínám, kolik bylo hodin, možná půl dvanácté, možná víc. Čert to vem. Seděl jsem na žlutém zábradlí nového mostu a nohama bezmyšlenkovitě klátil nad železniční tratí. Rukama jsem pevně svíral jednu z těch ohavně žlutých trubek a tiskl ji tak silně, až mi zbělely klouby. Tak je to konečně tady, pomyslel jsem si, dnes je poslední den mého života.
Čas od času mi za zády projela tramvaj, vynořila se ze tmy a po chvíli zmizela v mlze. Představil jsem si, jak se asi tváří cestující, když uprostřed noci vidí chlapa, který sedí na kraji zábradlí vysokého mostu. Je docela pravděpodobné, že si mně nikdo z nich nevšiml, což by mně vůbec nepřekvapilo, vzhledem k tomu, jací jsou lidé dneska sobci. Nějaký zoufalec jménem František Troška, kterého vyhodili ze špatně placené práce,
a chystá se skočit si, je zcela určitě nezajímá.
Koho bych také mohl zajímat, pomyslel jsem si. Matku? Od té doby, co se seznámila
s těmi svými léčiteli, s ní není rozumná řeč. Otec by určitě milerád naslouchal mým bolístkám, kdyby ovšem nebyl dvanáct let po smrti. A co se týče mé sestry, co čekat od holky, která má plnou hlavu své slibně se rozjíždějící kariéry modelky? Ne, v jejím světě pudřenek a vysokých podpatků není pro životní prohry místo.
Z pochmurných myšlenek mě vytrhl proužek světla, který se vylil z okna jednoho
domu. Přímo za ním každý večer usínala Ema, slepá dívka, kterou jsem kdysi převedl přes ulici. Od té doby byla součástí mého života a řekl bych, že byla mou dobrou přítelkyní. Jako malé dítě utrpěla vážný úraz, díky kterému už napořád uvidí jen tmu, ale přesto se vždy dokázala radovat ze života. Když jsem si to uvědomil, připadal jsem se proti ní trapně.
Vzpomněl jsem si, jak Ema zpívala, když jsem jí učil hrát na kytaru. Vedl jsem její ruce po strunách a ona byla šťastná. Nikdy neplakala, ani když se nedokázala naučit akordy nazpaměť a noty jí nebyly nic platné. Možná právě proto seděla ve vyhřátém bytě, zatímco já jsem seděl na mostě a byla mi zima. Do tváře mě trefovaly odpadky, poletující povětřím, a já si najednou připadal jako slaboch.
Skončím jako mastný flek na kolejích, pokračoval jsem ve svých úvahách. Nikdo nezjistí, proč mě život omrzel a Ema se nikdy nedoví, že jsem ji měl moc rád. Beztak na tom nesejde, protože u ní doma zcela určitě sedí muž, do kterého se zamilovala. Kdo ví. Ať tak nebo tak, bez ní opravdu nemám proč žít. Hořce jsem se usmál. Konec je přeci jen tady.
Začalo pršet a já plakal. Vítr ještě zesílil a kvílel své rekviem pro sebevraha stále silněji. Přestal jsem se ovládat a dal se do křiku. "Co jsem udělal špatně, Bože, tak řekni mi, co jsem ti sakra provedl? Proč se o mně, Bože, nezajímáš?"
Byl jsem tak zaujatý svým vztekem, že jsem přehlédl postavu, která se ke mně blížila rozhodnými kroky. Neznámý mi položil ruku na rameno. Leknutím jsem vykřikl a křeč prstů, sevřených kolem zábradlí, povolila. Padal jsem. Čekal jsem tvrdý dopad, místo toho mě ale zachytily silné paže a táhly mě do bezpečí. Když mě neznámý opřel
o betonový sloupek zábradlí, zkoumavě se na mě podíval. Našel jsem odvahu a pohlédl mu do tváře.
Proti mně klečel úplně promočený a špinavý bezdomovec. Starostlivě si mě prohlížel, kousal si nehty a čas od času zakašlal. Když jsem se vzpamatoval z leknutí, vykoktal jsem ze sebe: „Kdo…kdo jste?“ Muž se mlčky poškrabal na neoholené bradě, začal prozkoumávat všechny kapsy obnošené vatované bundy, vysypal na zem několik krabiček od cigaret, otvírák a staré rukavice. Úplně na konec vytáhl zmačkanou vizitku, narovnal ji mozolnatými prsty a beze slova mi ji podal. Přečetl jsem si, co je na ní napsáno. Zlatým písmem na ní byl vyveden nápis „ Bůh“. Znovu jsem si ji prohlédl s pocitem, že už nejspíš blouzním, několikrát jsem zamrkal, ale text byl stále stejný.
„To je hodně blbej fór,“ podotkl jsem. Muž mlčel a dál si mě prohlížel. Jeho netečnost mě děsila. Připadal jsem si v jeho přítomnosti nepatřičně a tak, bez ohledu na to, jak šílené se to zdálo, jsem se ho otázal: „Počkejte, to jako že jste vážně Bůh?“ „No jasně, prohlásil bezdomovec, koho jinýho jsi v takovou chvíli čekal?“ Chvíli jsem přemýšlel, že si ze mě ten podivín doopravdy střílí, ale najednou jsem si všiml záře, která ho obklopovala, jako by svítilo slunce a nebyla hluboká noc. Jeho oči se v ten okamžik zdály mladší, jako oči malého chlapce a ne starce. Na zlomek sekundy jsem cítil jen radost, žádné myšlenky na smrt. V mžiku jsem však ze svého vidění procitl a opět hleděl do poctivě vyhlížející tváře. Tehdy jsem poznal, že mluví pravdu, ačkoliv jsem vůbec netušil, co si s takovým zjištěním počít.
Díval jsem se chvíli na něj, pak na vizitku a nakonec mě napadla šílená myšlenka.
„Já jsem umřel,“ odtušil jsem. Bůh na mě chvíli nevěřícně zíral a pak vybuchl smíchy. „Umřel? To je dobrý! Ne, chlape, to si budeš muset ještě počkat!“ V tu chvíli mi celá situace přestala dávat smysl. „Aha, pípl jsem, a proč jsi teda tady?“ Pokrčil rameny, vytáhl z kapsy sáček tabáku, začal si balit cigaretu a odpověděl: „To bych se snad měl ptát já tebe, ne? Ty jsi mě sem zavolal, tak ven s tím: co ode mě chceš? Boží mlejny melou sice pomalu, ale na každýho jednou dojde.“ Byl jsem jako omráčený. Babička mě jako malého varovala, že klít se nemá, ale netušil jsem, že vzít jméno Boží nadarmo může mít i takové následky. „Abych pravdu řekl, netušil jsem, že vůbec existuješ,“ přiznal jsem. „To si myslí spousta lidí, usmál se Bůh, ale když pak umřou, nestačej se divit.“ „Jak je ale možné, zeptal jsem se, že tě vidím, i když jsem pořád mezi živejma?“ Bůh se pousmál a dal se do vysvětlování: „Tak zaprvý, sám jsi mě zavolal. A za druhý, a to je možná ještě závažnější důvod, na nebeský báni byla dneska dost nuda, tak jsem si řekl, proč se nepobavit s pozemšťanem, no a v tu chvíli jsi na mě houknul zdola.“ To mi připadalo poněkud kruté. Zjevně za záchranu života vděčím nějaké božské nudě. Nahlas jsem se to však neodvážil vyslovit.
Chvíli jsme seděli potichu, bezdomovec, který byl Bohem, a já, neúspěšný sebevrah. Pak se mi v hlavě začala rýsovat další otázka. „Ty, Bože, můžu se tě na něco zeptat?“ ozval jsem se nesměle. „Beze všeho, pobídl mě, mám rád otázky. Fakt mě mrzí, že nikoho nenapadlo, pozvat mě do nějaký talkshow.“ „Dobře, přitakal jsem, proč sis mě nevšímal celej můj život? Proč jsi mě nechal vylýzt až na tenhle most?“ On se zamyslel, vysmrkal se do rukávu a začal vyprávět. „ No, to máš tak, to, že jsem Bůh, ještě neznamená, že tě budu všude vodit za ruku. A navíc mám dost práce, protože mě pořád někdo volá, věčně se někdo modlí a já pak nevím, kam dřív skočit. Jenomže ty ses ke mně nemodlil nikdy,“ řekl zklamaně. „Promiň,“ hlesl jsem vyděšeně. Bůh se začal tolik smát, že mu z úst vypadla cigareta a spadla z mostu na trať. „Ty se tváříš, jako by ses bál biče božího,“ posmíval se mi. „Abych byl upřímnej, celkem se teď bojím, podotkl jsem, ty neuvrhuješ lidi do pekelnejch plamenů?“ Nechápavě na mě vyvalil oči.
„ Prosímtebe, to ne, co bych z toho podle tebe měl? Lidi nejsou dokonalý, to je fakt, ale ani nejsou dokonale špatný.“ „Takže ani já nejsem budižkničemu?“ zeptal jsem se nesměle. „Ne, vůbec ne, proč bys taky měl,“ řekl Bůh a přátelsky mě objal kolem ramen. Cítil jsem se o něco lépe, navzdory tomu, že páchl tabákem a vlhkým oblečením. „Když já nevím. Nic se mi nedaří, včera jsem dostal padáka a navíc jsem neřekl Emě, že jí mám rád a ona teď spí s cizím chlapem v jedný posteli!“
Bůh se zamyslel, a potom mi řekl: „Jo, máš pravdu. Tohle jsi teda fakt dost podělal. Ale víš co? Já tě mám stejně rád! I když jsi ten největší břídil, jakýho jsem kdy viděl.“
Ačkoliv jsem se tomu ze všech sil bránil, z očí my za okamžik kanuly pramínky slz. Bezdomovec mě přivinul na svou mohutnou navlhlou hruď a zatím, co jsem vzlykal na jeho rameni, mlčel a tiše čekal, dokud neustane nejhorší nápor zoufalství. Pak se mi podíval do očí a zeptal se: „Kvůli čemu pláčeš?“ To mě rozzlobilo. Nerozuměl jsem tomu, proč se mě ptá, když mě beztak musí znát lépe, než se znám já sám? Rozkřikl jsem se, plný vzteku: „Proč? Ty se mně ptáš proč? Protože jsem idiot, nikdy nic nedokážu a radši než tohle, tak to radši umřu, fakt! Proč jsi mě musel zachraňovat, nikdo se tě o to neprosil!“ Křičel jsem ještě dlouho, dokud mě nezačalo škrábat v krku
a nevyschlo mi v ústech. Pak jsem vysílený padl do prachu na zem a dýchal zkažený vzduch plný smogu.
„Už jsi skončil?“ zeptal se Bůh vlídně. „Pokud jo, možná bys mohl vstát, otřepat se
a začít s životem hezky od začátku. Nebuď už mamlas jako doteď, buď ten, kdo můžeš bejt.“ Ta slova zněla velkolepě, ale faktem bylo, že jsem netušil, jak něco takového doopravdy provést. „A co mám podle tebe dělat?“ zeptal jsem se. „A proč se mně ptáš, je to přece tvůj život,“ namítl muž. „Ty jsi Bůh, opáčil jsem, tak přece musíš vědět, co je správný!“ „No to sice jo, řekl, jenomže ti tu nejsprávnější možnost stejně nesmím prozradit, protože Adam a Eva snědli jablko z mýho stromu.“ „A co s tím ti dva mají společnýho?“ nechápal jsem. Bůh si povzdechl, zřejmě si pomyslel, že se mnou bude ještě hodně práce, a dal se do řeči. „No, víš, co to bylo za strom? Strom Poznání. Když ho snědli, přestali bejt jako opice a dostali vlastní rozum. Začali myslet spíš jako já a proto jejich život a život všech jejich dětí začal fungovat jen na jejich zodpovědnost. Teď jste na to vy, lidi, sami. A abyste z tý svobody úplně nezblbli, dal jsem vám Desatero,“ uzavřel. Vybavil se mi seznam desítky pouček a pravidel, kterým mě strašili jako malého. „Takže abych se z týhle šlamastyky dostal, musím se teď řídit tímhle zákoníkem? Pořád?“ „Jasně že ne, nutit tě nebudu, řekl Bůh, už mě štve, jak si vy lidi pořád myslíte, že když budete pomlouvat sousedku, ukradnete pytlík bonbonů nebo budete klít, skončíte v horoucích peklech. Vůbec jste to nepochopili,“ posmutněl. „Vždyť Desatero je jenom návod, jak si usnadnit život. Vypadá to složitě, ale když nebudeš lhát a krást, lidi ti budou věřit. Časem tě začnou mít rádi, a když se stejně hezky budeš chovat ty k nim, budeš se mít fajn, to je celý. Víš, co jsem vám tím vůbec chtěl říct? Že jediný, na čem ve skutečnosti záleží, je láska.“ Mlčel jsem jako zařezaný
a brada mi údivem sama od sebe klesla, tohle mě totiž nikdy dřív nenapadlo.
„Tak schválně, řekl mi, co si myslíš, že bys měl teď, až to tu zabalíme, udělat?“ Chvíli jsem přemýšlel, nebylo snadné na rovinu vyslovit, co všechno člověk musí napravit. Na konec jsem se ale odhodlal a začal jsem vyjmenovávat: „No, nejdřív půjdu, najdu si práci a přestanu utrácet za hlouposti. Pak koupím kytku a zajedu se podívat za svojí mámou. Sice je bláznivá, jenomže jinou mámu už mít stejně nebudu a ona mě určitě ráda po letech uvidí. Pak se zajdu podívat na přehlídku svojí sestry, teda až našetřím na lístek. No a nakonec se seberu, zazvoním u Eminých dveří a řeknu jí, že je nejúžasnější holka, kterou znám a že jí mám rád bez ohledu na to, jestli ona má ráda mně.“ Bůh se na mě zeširoka usmál a prohlásil: „Super! Víš všechno, co je nutný vědět. Ty už mě nepotřebuješ, chlape!“ Po těch slovech se otočil a udělal několik kroků směrem ode mě. Dostal jsem strach, že se vážně chystá odejít a že se s ním uvidím až na smrtelné posteli. Nerad jsem si to připouštěl, ale ten chlapík se mi líbil. Proto jsem přemohl zbytky hrdosti a zavolal jsem za ním: „Neopouštěj mě, Bože! Nechci být na to sám, chci se nechat poradit! Já tě potřebuju!“ A on se ke mně obrátil čelem, zářil štěstím a z očí mu tekly slzy dojetí. „Už jsem se bál, že od tebe tohle nikdy neuslyším. Tak teda vítej pod boží ochranou!“
V tu chvíli jsem si uvědomil, že po žebráckém oblečení a bezdomoveckém zápachu není ani památky a tehdy jsem před sebou viděl moudrého muže v bílém oděvu. Byl postarší a měl maličko bříško, ale vypadal jako král. Podal mi přátelsky ruku a oba nás zaplavila ohromná záře. Plný štěstí jsem se propadal do nádherného snu, který se nedá převyprávět, ale musí se zažít, až všechno kolem mě pohltila tma.
Už si nevzpomínám, kolik bylo hodin, možná půl dvanácté, možná víc. Čert to vem. Pomalu jsem otvíral oči a na žlutém stropě jsem viděl několik nechutně zářících lamp. Odkudsi se ozýval zvuk sanitky a za mými zády právě někdo hlásil dispečinku, že záchranná služba se chystá předat nemocnici muže v bezvědomí, zřejmě zdrogovaného a navíc silně podchlazeného. Přemýšlel jsem, jaký to všechno má smysl, až jsem si nakonec vybavil most, zimu a podivný rozhovor uprostřed noci. V tu chvíli mi to došlo: ten muž, o kterém všichni mluví, jsem já. Takže se mi všechno zdálo a můj příšerný život bude pokračovat, uvědomil jsem si. Neměl jsem ani sílu plakat a tak jsem jen zlostně stiskl pěsti. Mezi prsty jsem ucítil kus papíru, s námahou jsem tedy zvedl ruce, abych tu zmuchlanou kuličku rozbalil a podíval se, co vlastně svírám v dlaních. Když jsem tak učinil, radostí jsem vykřikl a začal jsem se nahlas smát. Bylo mi jedno, že přihlížející zdravotní personál si vyměňuje významné pohledy a šeptá si cosi
o sedativech. Nevšímal jsem si toho, když mě přivazovali k lehátku a jedna ze sester hbitě přiskočila s injekční stříkačkou. Poslední, co jsem viděl, než jsem znovu ztratil vědomí, byla lesklá černá vizitka se zlatým nápisem, která mi vypadla z ruky
a pomalu se s ladným pohybem snesla na podlahu.
46 názorů
A mně to sedlo, ne že ne. Mám ráda takovéhle povídky a personifikace Boha jako milého bezdomovce mi přijde skvělá.
Viz reka, tragicus, fruhling.
Klise od zacatku do konce. Asi bych nejvice vyzdvihnul, jak reka pise, ze to je velke sousto.
Pak mě těší, že jsi tak otevřená kritice.
Co se týče dokonaných sebevrahů, předpokládám, že ti všichni odkázali své deníky s předsmrtnými myšlenkami... Co se nedokonaných týče, nikdo ti neřekne popravdě, co si v tu chvíli myslel, většina si nemyslí nic, rozhodně ne nějak jasně... V tom je ten tvůj výčet naivní. Ne v tom, že by ty důvody nebyly pro někoho dostačující (jsou určitě lidi na hraně, pro které může být poslední kapka ujetý autobus), ale že to takto jasně vypočítáváš, co je všechno špatně. Čiší z toho to, že si to zoufalství právě nedokážeš moc představit a pleteš si důvody k myšlenkám na sebevraždu s myšlenkami sebevraha.
Tohle mě bohužel nijak neoslovilo. Bojím se, že sis ukousla velké sousto - o moc větší sousto, než na které stačíš (a popravdě, nenapadá mě nikdo, kdo by na tohle stačil).
To, jak je sebevrahův postoj podán v jeho dlouhém vnitřním monologu, působí strašně nenápaditě, vpodstatě všechno vyklopíš čtenáři tou nejnudnější formou. Možná má důvody k sebevraždě, ale tady se ti je sotva podaří přenést na čtenáře, ten chlapík spíš působí jako neuvěřitelný slaboch. Vyhazov z práce, nikdo ho nemá rád - tím, jak je tohle podané jen jako hloupý, stereotypní výčet, který by se neztratil v telenovele, to na mě nepůsobí jako drama zoufalého člověka, ale vymyšlené drama nějakého uplakánka. Do toho zaznívá celkem nešťastný patos:
Začalo pršet a já plakal. Vítr ještě zesílil a kvílel své rekviem pro sebevraha stále silněji. Přestal jsem se ovládat a dal se do křiku. "Co jsem udělal špatně, Bože, tak řekni mi, co jsem ti sakra provedl? Proč se o mně, Bože, nezajímáš?"
Proč, když někdo páchá sebevraždu, musí pršet? A takové ty výkřiky, proč? Všechno tohle z toho dělá jen patetický, neživoucí text, ne skutečné drama.
Setkání s Bohem bude asi vždycky těžké popsat dobře. Koneckonců, jak zachytit setkání s někým, kdo si je vědom všeho, kdo dokáže milovat bezpodmínečně atd.? V tomhle momentě se text nevymyká průměru - Bůh tu připomíná Goldflama z Kurvahošigutntág a není o nic chytřejší než rádkyně na žena.cz, kterážto nám sdělí, že hlavní je láska. Navíc se na to snaží nějak naroubovat desatero, ale tam Bohovi drhne logika a evidentně by si ji měl zopáknout: netuším například, jak z "Nebudeš mít jiného boha mimo mne" plyne, že nejdůležitější je láska. Já bych od bytosti, která ví vše, očekával trochu lepší výkon.
madame Lei
22. 01. 2014Drahý Tragicusi ( a další kritikové, jejihž jména jsem úspěšně zapomněla), jsem si plně vědoma nedostatků, které povídka má. Ostatně proto jí sem dávám, abych zjistila, co se líbí, a na čem je ještě třeba zapracovat. Jistá naivita a klišé jsou do jisté míry záměrem. Chtěla jsem si prostě napsat něco milého a pozitivního. Kdybych k tomu napsala, že je to pohádka, bylo by to asi vnímáno jinak. Navíc mi šlo hlavně o to, poctít povídkou onen most, který pro mě má velkou il hodnotu. Takže ano, musím s tebou v mnohém souhlasit. Až na detail ohledně sebevraždy. Nevím, kolik znáš lidí, kteří se zabili, nebo se o to alespoň někdy pokusili. Já hned několik a věř mi: být zakomplexované individuum bez stabilní rodiny, které zradil poslední člověk, který mu zbýval a navíc se zároveň nacházet v existenční tísni, to už je sakra důvod hodit si mašli. Lidé nepáchají sebevraždy proto, že selhali ve vojenské misi nebo zradili císařepána. Většina důvodů je úplně prostých.
Asi tě po tom výbuchu pozitvních reakcí těžko něco přesvědčí, že to není dobrá povídka, nicméně, obávám se, to opravdu není dobrá povídka. Je to asi když natočíš dvě koťátka, jak si spolu hrají... Je to děsné klišé, je to ale milé a bude to mít na youtube značnou pozitvní odezvu. Jenže to zrovna nic světoborného. Tohle je sbírka klišé (nebešťané zachraňující sebevrahy, bůh bezdomovcem, bůh je vlastně milý chlápek, co nás má hrozně rád, slepé dívky, etc.) a děsné naivity: "důležitá je jen láska", plačící bůh etc. Důvody k sebevraždě jsou... no, takové, jak je asi vymyslí devatenáctiletá holka ("Nikdo mě nemá rád a ten, koho mám ráda já, spí s někým jiným... A vyhazov z práce, to zní dospěle."). Pokud ti šlo o to, najít si čtenáře, úkol splněn, pokud se chceš ale v literatuře rozvíjet, asi bych se vydal jiným směrem. A ano, "čert to vem", je nejlepší moment povídky, jestli to byl záměr, gratuluji, to se povedlo. :)
Čo sa týka formy, niet tomu, čo vytknúť, dobre sa to číta. Teologické posolstvo tiež fajn ;) Ale pre mňa osobne nič prekvapivé. Pripomenulo mi to trochu tvorbu Paula Coelha.
To je furt samé mluvení a slepé dívky a sestry modelky. Chlácholivá moralitka a opium zkrachovalců.
Tomuhle textu trochu ubližuje formát – např. by to chtělo v dialozích začínat každou přímou řeč na novém řádku. To se dělá běžně a má to svůj důvod – text je pak mnohem přehlednější a líp se čte. O chybách tu už někteří přede mnou psali, oprav aspoň ty do očí bijící hrubky jako „vylýzt“ nebo „z očí my kanuly“. Zájmeno „já“ má ve 4. pádu tvar „mě“, takže správně „mě si nikdo nevšiml“, „mě by nepřekvapilo“, „proč se o mě, Bože, nezajímáš“, „proč se mě ptáš“ a podobně.
Samotný příběh sice není zrovna originální, ale myslím, že je to docela pěkně napsané, přidávám tip.
Dobře jsi to napsala, Alžběto.
Ale!
Moc jsi spěchala.
Po literární stránce je to v pořádku. Milý, lehce humorný příběh mě docela dostal.
Ale po stránce gramatiky je to hrůza.
Když skončíš mluvenou řeč jednoho a začínáš mluvenoun řeč dalšího, musíš oddělit odstavcem. Už jenom tím se změní celé graficé uspořádání.
Chybí spousta uvozovek. Skoro na každém konci mluveného slova. Jsou tu i běžné gramatické chyby, např.: "z očí my za okamžik..." /Ypsilon/
Tím jsi to, řečeno Tvým slovem v povídce, "podělala!"
Je to vážně škoda. Stojí to za opravu. Potom to bude docela super.
Ale i přes tyhle výhrady tip.
Ahoj, petr.ix by chtěl tuhle povídku nominovat do soutěže Povídka měsíce, souhlasíš s účastí?
Jednoduše, kus pravdivé duchovní i životní filozofie v poutavém zpracování.
*
Takovýto námět jsem sice zřel nesčetněkrát, ale vše ostatní bylo na výborné úrovni - od stylu psaní až po hlavní myšlenku. Ale právě s ní mám tak trochu problém. Sice věřím, že je spousta těch, kteří si myslí, že tak tomu skutečně je, anebo aspoň věří, že v to praxi funguje, jenže mě život přesvědčil o opaku, ale to je věc názoru...
PS: Lakrove, díky za avízo na zajímavé dílko.
coffin_of_me
18. 12. 2013Mně se to líbilo. Asi nic extra objevnýho, ale je potřeba si podobný myšlenky připomínat.
ALE! Nečetla jsem předchozí komenty dost důkladně, takže to tu možná už zaznělo.. ale první věc, co mě praštila do očí bylo, že z bytu slepé dívky vychází proužek světla. Proč? Pokud to je tím, že tam má chlapa, ok, ale pro mě to bylo málo zdůrazněné, spíš jsem se soustředila na to, že když je slepá, nepotřebuje si v pokoji rozsvěcet. Ten "chlap" tam pro mě byl spíš jako domněnka a svícení v pokoji plně neobhájil.
Prostě Katka
16. 12. 2013Bůh je sympaťák. Mám takového ráda. Povídka není nijak originální námětem, ale zpracování je fajn. Příjemný sloh a velice milé poselství. "Bůh chtěl jen lásku."
Lakrove, díky za tip na čtení :)
Po pravdě řečeno, měl jsem chuť po prvních pár odstavcích přestat. Nemám moc rád rýpaní se v myšlenkách sebevraha - muselo by to být geniálně napsané, aby se člověk do něho dokázal vcítit. Jinak je to pro mne, stejně jako věřím i pro většinu lidí, nepříjemné téma, kterému bez vlastní zkušenosti neporozumí.
Pak se to s objevením Boha naštěstí zvrtlo a začalo to nabírat grády. Trochu mi to připomnělo Chatrč od Younga. V takovém tom bourání představ, jaký by Bůh vlastně měl být a jak by se měl chovat. Líbí se mi, že tvé zpracování Boha má smysl pro humor a ironii. Že ukazuje na dar svobodné vůle. A na to, že to není o přikázáních, které bychom měli dodržovat, ale že prostřednictvím nich ukazuje na něco hlubšího.
Nakonec se mi to líbilo. Ne natolik, abych měl potřebu číst to znovu. Ale dost na to dát tip ;).
P.S.: Trochu bys si, být tebou, pohrál s grafickou stránkou a tu a tam uhladil formu. Jak kompozici vět, tak psaní přímých řečí apod. Četlo by se (mi) to líp.
Tak předně, díky za upozornění, Lakrov :)
Lei, líbilo se mi to, moc rád sem si to přečetl. Jasně, někteří tu píšou, že sebevrahova psychika vůbec nepůsobí reálně, to je pravda, ale nemám dojem, že by to čemukoliv vadilo. Ta povídka totiž vůbec není reálná, nemá bejt, zařadil bych ju mezi imaginativní prózu. A v takový próze prostě není pro realitu moc místo.
Hádám, že jádrem tý povídky je ta myšlenka o lásce. Že na tom jediným záleží. To sem si taky vždycky myslel a sem rád, žes mi to připomněla.
Líbí se mi ten nenásilnej styl, myšlenka, jednoduchost, snovost... že špatně píšeš nepřímou řeč je jenom formalita.
Ale abych jenom nechválil, ve chvíli, kdy si sebevrah najednou uvědomí, na čem v životě doopravdy záleží, a začíná plánovat jak všechno to, co posral, napraví... ta nádherně přitažlivá snová atmosféra příběhu rychle zmizí. Proč?
Na začátku sem psal, že vůbec nevadí, že psychika sebevraha nepůsobí reálně - patří to k atmosféře, ale v tuhle chvíli, když ten člověk najednou racionálně přemejšlí, to už k atmosféře nepatří. Je to moc reálný. Tím mizí kouzlo příběhu - aspoň pro mě.
A to je škoda, protože jinak se mi to moc líbilo.
No nic, to je jenom můj názor, každopádně piš dál, házím si tě mezi oblíbený autory - nechci přijít o další pokusy. Tip
Sebastiana
13. 12. 2013Moc mě to zaujalo, četla jsem to jedním dechem. Naivní? Ne!!!
díky své práci jsem mluvila se sebevrahy- kterým se to nepovedlo...většinou jde o zkrat a většinou kvůli blbosti, jako že mu holka řekla, že ho nemiluje, že mu manželka byla nevěrná apod. Takže tohle bylo uvěřitelné.
díky za hezké počtení...
UchoNaKoleji-
13. 12. 2013Taky jsem dostal avi a díky i přesto, že jsem povídku nedočetl. V bodě kdy sebevrah vzpomene na slepou dívku, která se umí radovat ze života ztratil jsem chuť číst dál.
Hezky se to četlo. Slohově je to hezky napsané.
Jen jsem kvůli tomu, jak Bůh mluvil, celou dobu čekal, že se z něj vyklube buďto opravdu bezdomovec, který se ho snaží zaujmout a zachránit nebo nějaký jiný člověk. Třeba ty řeči o talkshow a tak. Taková nedůstojná mluva k jeho osobě.
A ty přímé řeči. Chvílema se četly fakt děsně. Koukal jsem, že tu už přispíváš tři roky a stejně je máš špatně. To je docela škoda.
Asi by stálo za to se k textu vrátit - ale oceňuju myšlenky, který tu zaznívaj - i formu, do jaký jsou zabalený - jsem rád, že jsem na tento text byl upozorněn...
Marek
Díky za avízo.
Myslím si, že by z toho šlo vytřískat mnohem víc. Hlavně z rozhovoru s Bohem - proběhne na mě až příliš rychle, a asi jo, asi naivně, jak tu psali přede mnou. Stejně tak psychologie hlavního hrdiny mi připadá hodně jednoduchá... Možná uvažuje před skokem až příliš střízlivě? Jeho důvody jsou takové trochu "nedaří se mi, tak na to kašlu", ale bez silnějších emocí, které by ty důvody podepřely (neříkám, že ty důvody, které uvadíš, nedoženou někoho k sebevraždě, ale tady mi připadají podány tak, že důvodem ke krajnosti nejsou...). Ale líbí se mi myšlenka s Desaterem a o lásce - že to tak vnímáš. Kolem toho by šlo z mého pohledu klidně psát víc :)
Jinak je to napsané dobře, držím pěsti, ať přijímačky vyjdou. A ono se ještě vypíšeš :)
Mně se povídka líbila, četla se sama :-)
Když se na scéně objevil Bůh, trochu jsem se jen tak pro sebe ušklíbla, myslela jsem si, že bude moralizovat. A i když se tam z toho něco objevilo, bylo to napsáno dobře.
Díky za avízo
Příjemně napsané. Pro mě krapet naivní, ale k některým příběhům se správná míra naivity hodí a tohle je jeden takový. Ráda jsem si ho přečetla.
příjemné čtení, jednoduchý a zdálivě omšelý příběh, sebevrah, Bůh v podobě bezdomovce, nenaplněná láska.. přesto, dneštní době tahle jednoduchost sdělení chybí... přečetla jsem moc ráda až do konce, který také nebyl nijak překvapivý, přesto jediný možný a uvěřitelný*
už si nevzpomínám kolik bylo hodin, když jsem potkal BOHA, čert to vem, to mě pobavilo nejvíc :)
Helgi Brandari
12. 12. 2013Docela se mi líbí sloh, i když přímá řeč je nepřehledná a blbě.
Jenže je to psané naivně. Nikdo ho nemá rád, a tak se jde zabít. Prostě musíme přijmout fakt, že jinak poměrně normálně uvažující člověk, který k tomu nemá žádný racionální důvod, se jde zabít. Že ho vyhodili z práce se zmiňuje později, což mi tedy rozhodně na sebevraždu nestačí. A do toho ta slepá dívka, kterou převedl pře silnici :-), kterou tedy oslovil, ale ona je zadaná. Tak to je tragédie. I tak první půlka je zkousnutelná. Ale druhá? Moralizování až na půdu.
No, je vidět, že jsi nikdy nepřišla do styku s někým, kdo je opravdu na dně. Ten proces, kdy se člověk rozhodne se zabít a hlavně ten stav, který před tím nastává, nenastává tak, že si vás nevšímá sestra, která chce bejt modelkou a že oslovíte holku a ona je zadaná, ale o tom, že ten člověk se dostane do nějakého bodu, kdy už nemůže dál. Ať už je to nějakým stihomamem, nebo reálnou bezvýchodnou situací. Je pravda, že když se o sebevrazích píše v novinách nebo jsou v TV, tak do nich není vidět, prostě se zabijou, odvysílá se zpráva a jede se dál. Ale pokud je na tom založená povídka a ten sebevrah se odhaluje, tak toto je podle mého názoru nejslabší část povídky. Druhá nejslabší část jsou klišáky, jako to s tou slepou dívkou, i s Bohem a třetí nejslabší část je moralizování. Vůbec to není můj šálek kávy, tak alespoň chválím jistej potenciál ve slohu. (Ale mrkni se na net, jak se píšou přímé řeči.)
Dobrá poviedka. Začítal som sa a bol som tam. Na moste. Nie pred počítačom. To mám na literatúre najradšej. Možno ak by som mohol trošku povŕtať, tak len drobnosť. Mám pocit, že každá priama reč by mala začínať na novom riadku. Ale to len taká kozmetická záležitosť. Dávam tip
> ...to místo má pro mě téměř mystický význam...
To je na té povídce poznat. Možná právě kvůli tomu oddělování dvou světů, které má pro tebe (osobně) sice asi jiný význam, než jaký vyznívá z té povídky, ale onen pocit oddělenosti a umělého propojení (pomocí mostu), se do tvých slov nebo spíš do nálady nesené mezi řádky zřetelně promítl.
Přidávám avízo pro několik dalších čtenářů. Nezájemncům se omlouvám.
madame Lei
12. 12. 2013Jé, to jsem ráda, že to místo někdo poznal. :-) Ani nevíš, jak moc mě to těší, protože to místo má pro mě téměř mystický význam, i když na něm vlastně není nic pěkného. Pro mě ten most odděluje dva světy, ten na kopci, kde žiju, s tím dole, kde se odehrála většina zásadních událostí mého života. :-)Jinak za pochvalu velmi děkuji, to je pro mě taktéž důležité, protože jsem tenhle text poslala na FAMU k talentovkám a teď napjatě čekám na verdikt...
Dobrý příběh; co se mého vkusu týče, jeden z nejlepších na Písmáku. Sloh nebo to, jak je ten příběh podán, je úměrné obsahu, náladě a celkovému smyslu (pokud jej dobře chápu). Myslím, že tahle povídka by zasloužila, aby si ji přečetlo víc čtenářů (doufám, že přijdou). Jen na okraj si dovolím dodat, že místopisně mi to připomnělo tramvajovou trať z Pa... na Kr... a dál na Oh..., ale třeba máš za předlohu úplně jiné město (jen u nás je jich šest dalších).