Oko hurikánu

     

           

   "TAK JSME SE S PÉŤOU, PRÁVĚ DOHODLI NA ROZVODU !"

   a překvapivě v klidu,

   pípla mě v týdnu esemeska

   od kámoše Ivana.

 

   Kdysi,jsem jim byl na svatbě za svědka

   a po tý dlouhý řadě let

   třech dětech,věčnejch hádkách,

   (kdy na sebe řvali a posílali se do horoucích pekel),

   nevěrách a odpuštěních,připomínal jejich život

   jedno veliký epicentrum bolesti,

   patrně dospěli až na dno svých sil

   k definitivnímu KONCI.

 

   "Jenže"...,když jsem včera přijel

   a seděl u nich v kuchyni, (abych jim pomohl,

   dodělat topení, zničený ještě od červnovejch povodní),

   nestačil jsem se divit tomu co slyším...(...)

   "Dáš si kafe miláčku...?"zašvitořila Petra

   k Ivanovi a zároveň ho letmo políbila na tvář.

   Bylo to, jako OKO HURIKÁNU,když se

   uprostřed bouře nečekaně rozjasní,

   záchvěv naděje na potrhaný pavučině

   jejich manželství....ano,byl to ten

   věčný tulák po hvězdách

   co si říká N A D Ě J E.

 

   V potrhaným kabátě,

   trochu nejistě přešlapoval ve dveřích

   a čekal na Vaše pozvání.

---