Až mi tu zase budeš pouštět Rodrigueze

Přišla jsem si tady hrát...

 

a občas se opřít o cihlovou zeď...

Dnes se tu nechci bát,

dnes ani nemusím,

dnes se tu opřu v nejlepších šatech o cihlovou zeď,

rozcuchám vlasy

a pak, možná si i zapálím

svíčku,

(zatímco se zachumlám

do modrého kabátu,

co sis z něj jednou, pro štěstí vzal knoflík).

 

Kolik svých příběhů jsem Ti ještě neřekla

a kolik Ti jich vlastně nikdy nepovím,

o tom, jak Bůh v Bratislavě

z kapes vytáh lodičky

a posel jimi celý, úplně celý Štrkovec...

Když tu teď, ve zcela jiném státě,

na Náměstí republiky přivřu ty své oči,

jejich plachty mne stále klidní,

jako ten starý pán,

co na rohu prodává ořechy a vosk...

(chápeš, je tam odmala, odmala,

jako bys jej ukoval ze všech dětských snů,

někdy jej podezřívám, že on,

že on je ten Bůh) !!!!

Víš, někdy se tu doopravdy vztekám,

to když mne míjíš, v kapse ten můj knoflík,

který tu schází jako kormidlo na jedné z oněch lodiček...

Pak tady bloumám po bytě,

nechávám zvonit plynaře,

rozcuchaná malá holka,

Zuzka z 1.B.

Přitahuji kabát, protože jednoduše nesedí...

 

Jenže pak, pak u té cihlové zdi,

z prvního patra, kde kdysi někdo snil, o zcela jiném životě,

zazní Rodriguez.

...

Jako by celý svět náhle přestal dýchat,

ustrnul, zabředl,

utopil se v jednom mizerném svítání...

CAUSE I LOST MY JOB, TWO WEEKS BEFORE CHRISTMAS.

Jo, chápeš to přesně, pasáž 1:11 - 1:17

(někdy bych pro ni zaprodala všechny zbývající knoflíky)

 

Už Ti tu nebudu, nebudu utíkat,

už jednoduše nemohu,

ta má zpropadená duše tu tolik touží patřit,

než ji zas vítr rozfouká,

do všech světových stran...

Vždyť víš, že ty nejsladší polibky

bývaj stejně ty,

které tu vlastně nikdy neprožijem na dřeň...

 

Jednou Ti stejně všechny své příběhy odvyprávím,

za jeden vroubkovaný knoflík,

protože teprve pak,

teprve pak Ti budu celistvou...

 

 

---