rozhlas

Rozhlas.

Místní rozhlas začal hrát zrovna ve chvíli, kdy si můj bratr Jakub, který přišel na návštěvu, sundal boty a zavíral za sebou dveře. Byla to jedna z těch písniček, kterou bych si doma nikdy nepustil a která občany naší vesnice straší již neuvěřitelných 15 let. Rozhlas šuměl, praskal, křapal, nebylo mu moc rozumět a každou chvíli se profláklá melodie ztrácela v silném větru. Martin se usadil v obývacím pokoji a já postavil na čaj. Po chvíli se zvenku ozvalo silné zapraskání, dechovka přestala hrát a pronikavý, uječený hlas místní starostky se rozlehl po kraji: “Oznamujeme kchrkrpísk našim.. krkr občan.. krrkchch, že v pátek, dne 26.10. zemř..wííídhhhhkrkchchch paní Lachtová Ja.. kkrkrchch po dlouhé těžké nemoci ve věku nedožitých chrrkckhck let.”

Začala se vařit voda v konvici a hlas zvenku pokračoval dále: “Poslední rozloučení se zesnu.. chrkkkrrkk se uskuteční v pond.. chrrrrrch, 29.10., v místním kostele. Děkuji za pozornost.” Pak jakési loupnutí, rána a znovu se ozvala děsivá dechová hudba…

Bratr se zavrtěl v křesle, posunul si čepici trochu víc do čela a řekl tiše: “Kdybych náhodou umřel, kdyby mě třeba přejelo auto, prosím tě, nedovol jim, aby to hlásili v rozhlase. Slibuješ?” Pokýval jsem hlavou na znamení souhlasu a s trpkým úsměvem na rtech jsem nám oběma připravil dobrý ovocný čaj…