Pracovní řád

Pátek 22. Listopadu začal pro všechny jako docela normální den. Někteří se poté, co je jejich vřeštící budíky vyhnaly z pohodlí postelí, vydali do škol, jiní do práce a ti nejšťastnější zůstali doma a čekali, až jim jejich hospodyně v kostýmku francouzské uklízečky přinese talíř s domácími lívanečky a horkou kávou. K těm ale bohužel osazenstvo kanceláře 5.025 v pátém patře jednoho pražského business centra nepatřilo.
Sešli se v ranních hodinách, jako každý všední den, na svém pracovišti a pustili se do svých povinností. Přestože byl pátek, jejich nasazení odpovídalo pondělnímu ránu, těsně před roční uzávěrkou. Minuty se protahovaly v hodiny a netrvalo dlouho a přišel čas oběda.
„Tomáši, nejdeš s náma na oběd?“ obrátil se Vašek na svého služebně mladšího kolegu, když padla dvanáctá.
„Nooo… já pudu asi až v jednu.“
„Ty vole v jednu…hmm… tak to asi nic.“
Tomáš jen pokrčil rameny a znovu se zahleděl do monitoru. Najednou ho však napadlo „A proč vlastně ne?“. Jeho zvykem bylo chodit na oběd vždy v jednu hodinu, protože ho na srdci hřálo vědomí, že až se vrátí do kanceláře, bude do konce pracovní doby zbývat o šedesát minut méně. Ale Tomáš nepatřil mezi ty, kteří by se nechali uvrhnout do osidel stereotypu, a tak se rozhodl výjimečně pro změnu. Bohužel pro něj.
„Hej, Vašku,“ otočil se přes rameno, „a nebo dem.“
„Najss.“ Přikývnul technik podpory koncového uživatele uznale.
„Zvládneš to tady chvilku sama, Káťo?“ zeptal se Tomáš ještě kolegyně, která na obědě už byla.
„V pohodě, jen běžte.“ Usmála se.
Za chvíli už se všichni – Tomáš, Vašek, Maruška, Honza a Vláďa tísnili ve výtahu. Když vyšli ven, Tomáš s Vaškem si zapálili cigarety a vydali se spolu s ostatními, kteří se nerozhodli pro nákladné a dlouhodobé sebeusmrcování, vstříc jejich oblíbené restauraci.
Vesele klábosili o svých životech a zážitcích, aniž by postřehli, že se něco děje. Až do okamžiku, kdy vstoupili na most klenoucí se přes rušnou silnici. Tedy obvykle rušnou silnici, dnes byla úplně prázdná. A stejně tak i ulice.
„Hele, kluci, není tady něco špatně?“ rozhlédla se Maruška zaraženě.
Ostatní si toho už také všimli. Vždy přecpaná cesta byla najednou tichá a bez života. Nikdo nepospíchal na pravidelnou linku metra za důležitou obchodní schůzkou, žádný student si nevykračoval na pivo během pauzy před odpoledním vyučováním a dokonce i všudypřítomní holubi dnes odletěli obtěžovat jinam. Vypadalo to, jako by se veškerý život sebral a odešel a zanechal za sebou jenom netečný asfalt a beton.
„Ty vole…tohle je kurva divný.“ Uznal Honza.
„Kde všichni jsou?“ zeptal se Vláďa.
Na tuto otázku neměl nikdo odpověď, a tak chvíli jen stáli a rozhlíželi se kolem, jakoby doufali, že tím záhadu vyřeší, dokud ticho neprolomil Vašek.
„No, nevim, ale buď můžeme jít dál a pobavit se o tom u oběda, nebo tu hodinu stát a pak se otočit a vrátit do kanclu.“
Jelikož s tím se nedalo nic než souhlasit, vydali se opět na cestu. Snažili se navázat na svojí předchozí konverzaci, ale nešlo to. Tísnivá atmosféra ticha je sevřela do své náruče a nedovolila jim uvolnit se. Jak tak procházeli kolem starých činžovních domů, padl na ně pocit, jako by všechny stavby vyrostly. Bez ruchu ulice zůstaly jen cihlové nehybné bloky, které se nad nimi výhružně tyčily jako obří netečné náhrobky.
Když tedy konečně vstoupili do restaurace a přivítala je místnost plná klábosících hostů, spadl jim kámen ze srdce tak velký, jako už dlouho ne.
„Upřímně,“ započal debatu Tomáš poté, co se usadili, „kdyby ani tady nikdo nebyl, tak bych začal možná malinko panikařit.“
„No to jo, ty vole,“ přitakal Honza, „vypadalo to jak nějaká zombie apokalypsa.“
„Přesně!“ zasmál se Vašek nad výstižností přirovnání.
Dobrá nálada se vrátila a kolegové čekajíce na obsluhu s jídelním lístkem zabředli do rozhovoru.
„Ty jo, ale chápete to? Vždyť to není přece normální,“ přisadila Maruš, „ve dvanáct odpoledne, že v celym okolí nebyla ani noha?“
„Nejabsurdnější věc, kterou sem kdy viděl,“ přitakal Vláďa, „ale na druhou stranu sou asi divnější věci.“
„To jo,“ odpověděl Vašek, „ale zas tak moc jich není. Jako, že nebude nikdo v dohledu před prací oukej, to se dá pochopit. Ale to, že za desetiminutovou cestu nepotkáš vůbec nikoho…“ nechal myšlenku nedokončenou.
„Nebo že na magistrále není jediný auto,“ pokračoval, „to už je úplná kravina, přece.“
„Hmm… tak třeba byla magistrála uzavřená a celá Praha si řekla, že život bez magistrály stojí za hovno, a tak prostě všichni odtáhli do Brna.“
„Hohoho!“ sborové veselí.
„A nebo rovnou do Indočíny.“
„Hohoho!“
„Docela bych si teda už ale s dovolením objednala jako.“ Změnila téma Maruška.
„To jo,“ přisadil Honza a ohlédl se po číšníkovi… a strnul.
Hospoda zela prázdnotou.
„Fajn, teď už možná trochu panikařim.“ Komentoval nastalou situaci Tomáš.
„Klid, lidi dojedli a šli domu.“ Uklidňoval ho Vláďa.
„No jo, ale…“
„Dobrý den, tady prosím lístky, upozorňuji jenom, že králík už není a gyros je z kuřecích prsíček.“
Číšník konečně dorazil.
„Můžu vám zatím nabídnout něco k pití?“
„Pivo.“
„Malinovku“
„Dvakrát.“
„Třikrát.“
„Velkou kofolu.“
„Můžu se ještě zeptat,“ ozvala se Maruš, než stihnul číšník odklusat, nebylo tady ještě asi před dvouma minuta úplně narváno?“
„To asi ano,“ usmál se, „ale znáte to, lidi si jenom na chviličku odskočí z kanceláře a hned zase utíkají pracovat.“
S tím odběhl a nechal návštěvníky o samotě.
„Hovno, během dvou minut se rozhodně nevyprázdní celá hospoda naráz. A ne tak, aby si toho nikdo z nás nevšimnul.“ Narušil další ze série mlčení Tomáš.
„Máš pro to snad nějaký jiný vysvětlení?“ zeptal se Honza.
„To ne.“
Jak se dobrá nálada vrátila, tak se zase vytratila. A dešťové kapky, které zrovna začaly bubnovat na okno, jim také moc nepřidaly. Zahleděli se tedy radši do jídelních lístků a dál celou věc neřešili. Ale ne na dlouho.
„Heleee…tady se nás snaží někdo docela solidně pozmrdit.“ Zvednul sotva po pár sekundách Vašek hlavu.
„Co máš na mysli?“ podíval se na něj Vláďa.
„Podivej se na menu II.“
„Co stojí v sedmém bodě pracovního řádu pracoviště 5.025?“ přečetl nahlas.
„Ty vole, tak sme v restauraci nebo nějakym dementim kabaretu?“ začala Vaškova kontrolka vjíždět do červené zóny. Tohle nebyl přístup, který očekával v restauraci, a tak vstal a vydal se za roh hledat personál. Ostatní tiše seděli a čekali. V tichu prázdné hospody k nim Vaškovy kroky doléhaly nepříjemně hlasitě a společně s bubnováním kapek deště na sklo výlohy působily na nervy hůře než nehty skřípající na školní tabuli.
„No… tak tu nikdo není.“ Oznámil Vašek, když se vrátil.
„Tak to dem pryč ne?“ navrhl Honza. Byl nervózní jako všichni ostatní, ale situace, ve které se ocitli, byla natolik vzdálená jeho představám o normálním fungování světa, že se k ní raději nevyjadřoval a zavelel k odchodu.
„Dem.“ Přitakal zbytek. Ani jim se do hloubkové analýzy záhady příliš nechtělo.
Nasoukali se zpět do svých svršků a vydali se ke dveřím.
„Co je?“ zeptal se Tomáš Vládi po chvíli lomcování klikou.
„Je to zamčený.“
„Co?“ povytáhl obočí a zkusil to také. Stejně bezvýsledně.
„To mi teda jako chcete říct, že nejdřív jdeme centrem Prahy, kde ve všední den ve dvanáct hodin nikdo není, potom přídem do restaurace, která se během minuty úplně vyprázdní, pak dostaneme lístek, ve kterym je nějaká kravina s pracovnim řádem, pak tu najednou není ani ten číšník a jako vrchol všeho nás tu někdo zamknul? Jako promiň?“ shrnula situaci Maruš.
Jestli byli před tím nervózní, nyní už jejich vědomí balancovalo na hraně strachu, který by velmi lehce přetekl v paniku, kdyby se něčím nezaměstnali.
„No tak se dem ještě podivat po tom pinglovi.“ Uťal postávání u dveří Tomáš a vydal se zpátky do restaurace. V jejích veřejnosti přístupným částím nikoho nenašli, stejně jako předtím Vašek, a tak se vydali po chvilkovém váhání dveřmi vedle baru do kuchyně.
Jakmile otevřely dveře, udeřil je smrad spáleniny. Na běžících plynových hořácích se valila pěna z hrnců přes okraj až na zem a na pánvích se škvařily zčernalé kusy čehosi, co zřejmě bývalo ještě před chvíli masem. Maruš vše rychle povypínala a podívala se na ostatní.
„Hele…tohle začíná bejt kurva divný.“ Křikl na zbytek Honza. Stál u tiskárny na objednávky a v ruce držel lísteček, kvůli kterému zalarmoval ostatní.
„Bod sedm kanceláře 5.025?“ přečetl Vašek nahlas, „co to má bejt?“
„Tak asi musíme zjistit, co v tom bodě je, ne.“ Zareagovala Maruš.
„Nic takovýho dělat nemusíme,“ vyjel Honza, „tohle není nějaký debilní Saw, tohle je normální den, v normálním světě, kde maj normální lidi kurevskej hlad a místo toho, aby jim dali nažrat za jejich prachy, tak si tu z nás někdo dělá prdel, to je celý!“
„No, to asi jo, protože jediný jiný vysvětlení je, že nějaká vyšší moc to tady celý vylidnila a má eminentní zájem na tom, abychom jí, jemu, jim nebo co já vim, řekli, co je bod sedm,“ vložil se do toho Tomáš, „ale Maruš má podle mě pravdu. Jak ty řikáš, někdo si z nás dělá prdel, evidentně je na ten bod sedm fakt zatíženej a jestli to někdo z nás ví, tak to prosimvás řekněte, ať si můžem dát konečně to jídlo zamrdaný, zasmát se vydařenýmu vtípku a jít zpátky.“
„Hele, tohle zní rozumně,“ ujal se slova opět Vašek, „ale já tu nejsem od toho, abych někomu dělal debila. Hospodu jsme prohledali, nic tu není, takže já sem pro to, abychom zavolali policajty, aby nás dostali ven, protože platit za vymlácenou výlohu nebudu, pak zavoláme do práce, že se asi trochu zdržíme, počkáme, než policajti přijedou, pudem zpátky a objednáme si něco do kanclu.“
„Oki, tak volej,“ pobídl ho Tomáš.
„Teď by to ještě jako vrchol všeho mohlo bejt hluchý.“ dodal.
„No to by bylo úplně geniální.“ uchechtl se Vašek s telefonem u ucha, načež zpozorněl a nadechl se k odpovědi:
„Dobrý den, Rešetar, prosimvás, ocitli…“ zastavil se v půlce věty a vzhlédnul k ostatním.
„Co se děje?“ zeptala se Maruš.
Vašek beze slova přepnul telefon na hlasitý odposlech. Z reproduktoru se ozývalo popraskávání jako ve špatně naladěném rádiu, do kterého mluvil vysoko položený, sípavý hlas.
„Bod sedm. Co stojí v sedmém bodě pracovního řádu pracoviště 5.025? Bod sedm. Co stojí…“ stále dokola. Do toho byl v pozadí chvílemi slyšet nepříjemný drásavý zvuk připomínající řev cirkulárky.
„Oukej, myslim, že teď je ten správnej čas začít panikařit.“ Prohodil žoviálním tónem Tomáš. O hodně žoviálnějším, než byl jeho pobledlý výraz.
„Srát na to, tak to uděláme prostě po staru.“ Rozhodl se Honza, rozrazil dveře do kuchyně a vydal se zpět do restaurace následován vyděšenými pohledy ostatních.
„Po staru asi znamená, že prohodí židli oknem, co?“
Křach! dal Vláďovi po chvilce za pravdu zvuk tříštícího se skla. Přesto se všichni nahrnuli se zpět, aby se přesvědčili na vlastní oči. A skutečně. Místo výlohy zela ve stěně díra, kterou hustě pršelo dovnitř. Spolu s kapkami stékajícími po zbytcích skla v rámu vypadala jako slintající tlama hodně vzteklého zvířete. Zmáčená židle se nemístně povalovala na ulici. Po Honzovi ale nebylo ani vidu ani slechu.
„Hej, Honzo?“ křiknul Vašek do plenéru.
Žádná odpověď.
„Honzo, tohle není vtipný!“ přidala se Maruška.
Opět nic. V restauraci určitě nebyl, kdyby se vrátil zpět do části, odkud vedly dveře do kuchyně, musel by buď projít kolem nich, nebo se tam přesunout dříve, než přišli, což nemohl stihnout. A místnost s vymlácenou výlohou žádné zákoutí poskytující úkryt neposkytovalo. Jediné zbývající vysvětlení bylo, že se vydal do deště a ztratil se jim za ohybem ulice.
„Tak dem asi ne, vevnitř určitě není, nejspíš už šel zpátky, aby nás trochu vyschízoval.“
„No, to se mu docela povedlo.“
Najednou se za nimi ozvalo vrznutí židle.
„Kurva, jak ses kolem nás stihnul…“ otočil se Tomáš a jakmile jeho pohled spočinul na zdroji zvuku, slova mu odumřela ze rtů.
„Kurva.“ Komentoval situaci nevěřícně Vláďa.
Nestál za nimi Honza, ale někdo jiný. Nebo možná spíše něco jiného. Byl to, nebo býval člověk, o tom nebylo pochyb, ale přes znetvoření tomu bylo těžko uvěřit. Měl na sobě starý, moly prožraný oblek, který býval v dobách své slávy černý, nyní však jeho barva připomínala špinavý hadr na podlahu. Na několika místech byl protrhaný tak, že byla vidět stejně zničená košile. Ta byla na hrudi rozhalená a odhalovala zešedlou kůži na hrudi plnou nafouklých a praskajících vředů. Hnis, který z nich vytékal, pomalu máčel oblečení a z něj s odporným pleskáním dopadal na podlahu.
Věci chyběla půlka levé dlaně a místo ní z prašivého rukávu saka vykukoval jen mokvající pahýl. Pravačka byla celá, ale stejně poznamená jako hruď a z prstů trčely přerostlé, hnilobou zelené a rozpraskané nehty.
To ale nebylo nic ve srovnání s pohledem do tváře. Hlavu pokrývala jako papír tenká kůže, z jejíhož temena vyrůstalo pár dlouhých špinavě šedých vlasů. Pod téměř chybějícím obočím z obličeje zíraly mléčným povlakem zatažené oči bez víček. Nos nahrazovala jen díra odhalující chrupavku a pod ní zela rozšklebená ústa bez rtů a s vyvrácenou dolní čelistí. 
Přes zrůdnost bytosti bylo ale nejhorší její čelo. Hlubokými řezy až na kost na něm stálo:
Bod 7?
Všichni v místnosti zírali na nového návštěvníka s rychle rostoucím děsem. I když měli z celého výletu nervy jako na drátkách, doposud se to dalo zvládat. Prázdné ulice, nesmyslné menu, nesmysly na stodvanáctce… Nahánělo jim to sice strach, ale oproti monstru stojícímu před nimi to nebylo nic. Strach z neznámého bývá sice někdy tím nejhorším druhem strachu, ale to platí spíše v případech, kdy se úplně sami ocitnete v noci v lese, kde sice víte, že žádní divocí vlci nebo hladoví medvědi nejsou, ale přece jenom je tma, nic nevidíte a koneckonců žádný myslivec také nejste, abyste mohli úplně stoprocentně říci, že nebezpečí od nějaké číhající šelmy nehrozí.
Oproti tomu, strach z monstra, které se objevilo v restauraci, z toho, že kdysi vypadal normálně jako oni a že i oni by takhle jednou mohli vypadat, nebo že by se jich to byť jen letmo dotklo… To na ně bylo příliš.
Ze zničené klopy obleku dopadla na zem další odporná kapka a v nastalém tichu se s hlasitým plesknutím rozprskla do stran. Zároveň byla i tou poslední hypotetickou kapkou, která zapříčinila protržení všech mentálních hrází příčetnosti a rozpoutala paniku.
Maruš zavřeštěla, bleskově se otočila, proskočila rozbitou výlohou a utíkala pryč. Zbytek jí unisono následoval asi o půl sekundy později.
Když se ocitli na chodníku, Tomáš se ještě rychle ohlédl zpátky a opět se otřásl odporem. Věc tam pořád stála s vyvalenýma očima zírajícíma přímo na ně a její vyvrácená čelist bez rtů působila dojmem, že se směje na celé kolo. Vůbec se však nehýbala, byla úplně ve stejné poloze, jako když jí poprvé spatřili, což jí ještě přidávalo na děsivosti.
„Hej!“ křiknul na něj Vašek, který na něj čekal na rohu a měl náskok už dobrých deset metrů. Tomáš se za ním rychle rozběhl a za chvíli už upalovali bok po boku pryč.
Déšť neustával, naopak, byl natolik hustý, že měli kluci pocit, jako by se prodírali nekončícími vodou nacucanými závěsy, přes které není vidět ani na druhou stranu silnice. Maruška s Vláďou nemohli být daleko, ale přes padající proudy vody je nebylo možné zahlédnout
Tohle taky není normální napadlo Vaška takovejhle chcanec, ještě k tomu v zimě, prostě nemůže bejt
Utíkali stále prázdnými ulicemi v podstatě naslepo a měli alespoň to štěstí, že bylo absolutní bezvětří a kapky jim zběsile nelétaly přímo do obličeje. Když doběhli na další křižovatku, Tomáš se opět ohlédl a ze sprintu přešel do lehkého poklusu. Věc je nepronásledovala. Houknul na Vaška a ten také zpomalil.
„Ty vole…“ vyrážel ze sebe přerývaně, když se úplně zastavili, „tohle mě zabije.“
„Jo…“ odpověděl stejně zadýchaně Vašek v předklonu s rukama opřenýma o kolena.
„Kde je Maruš s Vláďou?“
„To nevim. Běželi rychlejc, než já a když jsem na tebe počkal, tak se mi úplně ztratili.“
„Kurva… Sorry. A díky.“
„Pohodička.“
Oba byla na kost promoklí, kdyby teď skočili do bazénu, nic by to na jejich stavu už nezměnilo, a tak jenom stáli na dešti a vydýchávali se.
„Jak je to ještě daleko do kanclu?“ zeptal po chvilce Tomáš, který byl v podniku, kde se chtěli dnes naobědvat snad jednou, kdysi když nastoupil, a v okolí se moc nevyznal.
„Hele, když nebudeme běžet, tak to máme třeba sedm minut. Neběželi jsme úplně přímou cestou.“
„Cool. Já už ten infarkt asi vydejchal, tak můžem jít kdyžtak.“
„Dem.“
Vydali se opět na cestu, tentokrát už neběželi a doufali, že Maruška s Vláďou jsou v pořádku.

„Ty vole, tak jestli se z tohohle dostaneme, tak budu potřebovat flašku.“ řekla Maruš Vláďovi.
Stáli v podchodu krytí před deštěm, kde si dali krátkou pauzu na odpočinek a doufali, že za chvilku už budou v bezpečí kanceláře. Jestli tam ale nikdo nebude, na to teď radši nemysleli.
„Myslíš, že Vašek s Tomášem a Honzou sou v pohodě?“ pokračovala.
„To nevim. Ale myslim, že jo. Tahle věc nemohla přece běžet moc rychle.
„Doufejme.“
Ze schodiště z jedné i druhé strany podchodu se dolů valily proudy vody a byl zázrak, že odtokové kanálky při stěnách tento nápor zatím zvládaly.
Stěny byly špinavé a počmárané grafity a jediná zářivka na stropě, která byla přes den zhasnutá, nevypadala, že by v noci mohla fungovat.
Najednou Vláďa zalapal po dechu. Z nedostatku jiné činnosti si prohlížel čmáranice na stěnách, a když se na ně pořádně zaměřil, uvědomil si, že na všech je různými styly a barvami napsáno „Bod 7. Poslední šance.“
„Maruš, myslim, že bychom měli zase běžet.“ Ukázal na stěnu.
„Kurva tohle už ne,“ zanaříkala téměř plačtivě, „zdrháme.“
Vydali se ke schodišti, a když na něj vkročili, z potůčků vody kopírující tvar jednotlivých stupňů se najednou stal proud až po kolena, který je zatlačil zpátky. Vláďa se ohlédl a viděl, že situace u druhého vstupu na povrch je stejná. Bezděčně došli doprostřed podchodu, co nejdál od obou splavů a bezradně se na sebe podívali.
„Co teď?! zakřičel Vláďa, přes burácení vody bylo špatně slyšet.
„Musíme zjistit, co je ten dementní bod 7!“
„Jak to víš?!
„Nevim, ale nic jinýho mě nenapadá! Máš mobil?!“
„Jo!“
„A funguje ještě?!“
„Jo, mám blbu vzdornej model!“
„Co?!“
„Je vodotěsněj a odolnej proti nárazu!“
„A dostaneš se z něj do firemní sítě?!“
„Jo, nastavoval sem si to!“
„Ježiši jo! Tak ti na intranet a najdi ty stanovy!“
„Tak jo!“
Zatímco Vláďa zběsile ťukal po displeji, Maruška přešlapovala na místě a koukala mu přes rameno. Odvodňovací kanálky přestaly stíhat, jakmile se strhl proud, který jim zabránil dostat se nahoru, a voda od té doby stačila vystoupat ke kotníkům. Jinými slovy necelých deset centimetrů ani ne za minutu.
„Jak to vypadá?!“
„Blbě, je to hrozně pomalý a ten web je totálně nepřehlednej!“
„Kurva!“ zaklela přes cvakající zuby. Promáčené oblečení lepící se na tělo a nohy ve vodě začínaly být nepříjemně cítit.
„Při nejhorším počkáme, až se to tu celý zaplní a vyplaveme!“
„Dobrej nápad, ale za prvý se bojim, že nás to stejně ven nepustí a zadruhý chci bejt co nejrychejc odtud!“
„Oukej!“ Vláďa na chvilku zvednul hlavu od displeje, aby zkontroloval proud valící se dolů a strnul.
„Do prdele…“ vydechl
V půlce schodiště, kterým přišli, stála ta věc. V tomhle proudu by se na kluzkém schodišti nikdo neudržel, ale ona tam prostě byla a pozorovala je, stejně nehybně, jako před tím v restauraci. Nechyběl jí ale kus dlaně a neměla ten starý ošuntělý oblek. Místo něj byla oblečená do hnědých kalhot a tlustého šedého svetru. Obličej měla stejně zrůdný, ale znetvořené rysy byly jiné.
Byl to Honza.
Na čele měl místo bodu sedm napsáno „Čas utíká“
„Panebože, Vláďo dělej!“
„Já vim!“
Voda jim stihla vystoupat už do půli lýtek.
„Tak dělej!“ zakřičela na zoufale pomalu aktualizující se displej. Když opět vzhlédla k Honzovi, byl o schod blíž.
„On se přibližuje!“
„Já vim!“ zopakoval Vláďa.
Splavy začaly burácet ještě o něco hlasitěji a stoupání hladiny zrychlilo.
Vláďa vždy ťuknul a poté frustrovaně čekal na další dodávku dat. V těchto pauzách pokaždé zkontroloval to, co bývalo Honzou a to něco bylo vždy o kousek blíž. Ani Maruška, ani Vláďa neviděli, že by se věc pohnula, ale přesto se přibližovala. Vláďa po několika dalších aktualizacích vytěsnil zrůdu z hlavy a soustředil se jenom na displej.
„Už jenom chvíli!“ vykřikl hlasem, v němž bylo nahromaděné snad všechno napětí světa.
„Jo, jo, jo!“ povzbuzovala Maruška, opět vzhlédla a vyjekla.
Byl od nich metr. Maximálně.
Koukala se mu přímo do tváře, který ještě před chvílí patřil mladému pohlednému chlapci, a nyní z něj zbyla jen rozšklebená parodie lidské bytosti. V podchodu bylo šero, ale takhle zblízka byl vidět každý detail zkázy. Obnažené zčernalé dásně, temně hnědá viskózní tekutina podobající se hlenu, která líně vytékala z míst, kde místo rtů a víček zely jen rozšklebené rány a obrovské, poulící se oči. Netečné vyvalené oči připomínající brány do pekla.
Věc začala pomalu zvedat ruku. Byl to její první pohyb, který zaregistrovali, a jestli se vzhledem podobala člověku jen vzdáleně, pohyby jí ze ztráty lidství usvědčily definitivně. Paže stoupala nesnesitelně pomalým tempem, strojově, naprosto rovnoměrně.
„Vláďo!!“
„Už to hledám!“
Kdyby ustoupili pár kroků dozadu, získali by ještě trochu času, ale v tuhle chvíli byli oba jako přimražení.
Mrtvolná paže od nich byla už jen pár centimetrů a natahovala se k Maruščině čelu.
„VLÁĎOOOOOOOO!!!“
„Mám to!“ triumfálně pohlédl do zničené tváře, „Bod sedm: Jestliže pracovník…“

*******

„Řeknu ti, dal bych si cigáro.“ Posteskl si Tomáš, když opět vyšli.
„No to jo.“ přisvědčil Vašek. Měli ale smůlu. Déšť stále neustával, a i kdyby se jim podařilo najít přístřeší, krabičky měli v kapsách kalhot a byly nacucané jak houby.
Minuli výlohu krámku s elektronikou a na křižovatce zahnuli doprava.
Kde málem vrazili  do té věci.
„Doprdele!“ zařval leknutím Tomáš a aniž by se s Vaškem museli domlouvat, okamžitě vystřelili přímo od ní.
„Jak se sem kurva dostal?!“ podíval se Tomáš na Vaška v plném trysku.
„To netušim, ale nemluv a zdrhej!“
Uběhli asi padesát metrů, než se dostali k další křižovatce, kde se asi deset metrů před nimi z dešťového závoje vynořila věc znovu.
„To není možný kurva!“ Zaklel Vašek a rychle se vydali doprava, v co největší vzdálenosti od svého pronásledovatele.
Opět ale doběhli přímo k němu. Zběsile běhali po ulicích tam a zpátky a vždycky na něj po pár metrech opět narazili.
Když od něj utíkali asi popáté, Tomáš klopýtnul a rozplácl se ve velké louži. Vašek zastavil a sípavě se snažil popadnout dech.
„Seru na to.“ Zachroptěl Tomáš, když vytáhl obličej z vody. Nadzvednul se na dlaních a rezignovaně si sednul zpátky do louže s nohama nataženýma před sebe.
„Ty vole, neblbni, musíme se z toho nějak dostat!“ snažil se ho povzbudit Vašek.
„Já vim, ale už to nezvládnu. Jsem úplně v prdeli.“
„Hovno, dáme minutu pauzu a běžíme dál, nemůže bejt prostě úplně všude!“
„Oukej. Ale já na základě toho, co jsme doteď zažili, myslim, že může.“
Na to Vašek už odpověď neměl.
Za chvíli už opět běželi, tentokrát se však dohodli, že když se před nimi opět něco zjeví, budou se mu snažit vyhnout tak, aby pořád mířili k práci.
Chvíli se jim to dařilo, ale s každým dalším zjevením byla věc o trochu blíže.
Nyní se před nimi vynořila na dosah ruky. Instinktivně se otočili a opět se jí koukali do tváře. Rychle se otočili každý na jinou stranu v naději, že když se rozdělí, alespoň jeden z nich se dokáže dostat to bezpečí. Ale marně.
Zatímco před Tomášem se opět zjevil starý známý, před Vaškem se vynořil znetvořený Honza.
„To mě poser.“
Stáli zády k sobě, zběsile oddechovali a byli v koncích. Věci stáli přímo před nimi a hypnotizovaly je pohledem.
„Nějaký nápady?“ zkusil se zeptat Tomáš.
„Ne. Co ty?“
„Jedině, že bys věděl, co je bod sedm.“
„Hmm.. já to vim.“
Věci pomalu a naprosto synchronně natočily hlavy do leva. Vypadali teď, jakoby čekaly a působily ještě děsivějším dojmem než před tím.
„To myslíš vážně?“
„Jo.“
„Fajn… a byl bys teda vod tý dobroty a řek jim to?“
„Hele pošeptám ti to, jestli chceš. Ale já to těm sráčům řikat nebudu. Žádný debilní shnilí vágusové, z nichž se jeden vydává za Honzu, my nebudou diktovat, co mám dělat.“
„Hmmm…“ zamyslel se Tomáš.
„Chceš to říct?“
…
Věci začaly pomalu natahovat ruce.
„Co?“
„Ne.“
„Kurva vždyť se můžeš zachránit!“
„To možná jo. Ale možná taky ne. To nevíme. A umřít se svobodou na rtech jako Mel Gibson, to má docela styl.“
„To jo.“ Uchechtl se Vašek.
Ruce se stále blížily přímo k jejich čelům.
„Takže seš si stoprocentně jistej?“
„Jo.“
„Tak svoboda na čtyři?“
„Může bejt.“
„Tři.“
Kdyby se teď malinko předklonili, dotkli by se hlavou prohnilých prstů.
„Čtyři.“
Prsty se jich dotkly.
„Svobodaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa…!“

Katka pracovala u svého počítače v kanceláři 5.025, když se dveře rozletěly a dovnitř vešel Vláďa s Maruškou. Ani nevzhlédla od monitoru a hned začala kolegy vítat.
„Čuuuuz, hele máte nějakej email od šéfa, ostatní asi taky.“
„Co?“ hlesla Maruš bezduše.
„Já nevim, něco o pracovním řádu…“ zastavila se v půlce věty, když se na ně konečně podívala a spatřila jejich promáčené oblečení a bíle, vyděšené obličeje.
„Co se vám stalo?“ vykřikla překvapeně.
Oba jí však ignorovali, podívali se na sebe a rozeběhli se k počítačům. Po přihlášení do systému okamžitě zapnuli outlook a klepli na nově příchozí email od jejich nadřízeného:

Až se budete příště rozhodovat, kdy jít na oběd, tak byste mohli věnovat pozornost tomu, kolik tu zůstane lidí po vašem odchodu. Dneska se to obejde bez černých puntíků, protože mě přesvědčila Káťa, ale tohle tu nechci vidět. Všichni byste to měli vědět. Fiy máte to v pracovním řádu, bod sedm.

Radek