Jipka
I.
dvacet, třicet, čtyřicet... osmdesát
tiapridal a prothazin
kdesi psali na obrázku hrsti prášků
"to wonderland"
a já ležela. ztuhlá, v křeči.
hlavou bušila do dveří
zatím spící postavy v druhém pokoji netušily
a potom jsem o sobě nevěděla. o těle, o duši.
sonda v žaludku, kapačka zařízlá v předloktí
cosi čistící ledviny
srdce nepracovalo. ne tak jak má
a tys seděl naproti posteli
slova řízla hlouběji
než kapačka
ptala jsem se
proč a tys mlčel
já zavřela oči
pak jsi zmizel
byls halucinace
nesedíš na kraji postele,
neodhrnuješ černé vlasy a nedržíš mě za ruku
!protože nechceš
Pavilon 2
II.
ospalá jízda sanitkou
stromy a domy se točily, jako mé myšlenky
bludný kruh úzkosti
hraniční porucha. pavilon 2.
dvě poschodí, vy
ty,
krásně zpívající. prý na tebe mluví karel gott
a píšeš si s ním na fb
naše večerní rozhovory
písně od káji
a ty
neustále sedící na posteli
ztracená
"ten pokoj byl tak velký a já tak malá"...
nejsi sama. ale tvé ticho bolí.
Neklid
III.
věřila jsem, ale pak tu byla nástěnka,
pár špendlíků, pár zářezů
zelené předloktí a dezinfekce
hrsti křiku
křik, který bych nabrala na lžíci
zaplnil by šuplíky, skříně, místnosti
ucpal prostor pod dveřmi
"byla jsem jen smutná..."
ale ta věta se rozplynula v prostoru
nemají uši
tady nikomu nebije srdce
a všechny oči jsou mělké
"Jdete na Neklid."
slova nic nespraví.
nezacelí rány. nesloží dohromady člověka
a nevymaže depresi.
--- nevrátí špendlíky zpět na nástěnku.
"ale ona..." ona bují. trvá. bodá.
Ona jsem já
proto mi hořely tváře, cítili to
na několik metrů
proto se slzy rozsypaly; na sesterně,
na studené chodbě
IV.
prázdná místnost
před minutou bylo 21:21
oči jako pěst
na tváři vyšitá výčitka
převislý smutek nepřebije rány, koutky úst
které lžou
lžou že litují
jsou že jsou tady
jazyk sype dál a dal
a já mrznu
vzpomínkou na místnost
kde bylo teplo, teplo k nevydržení
blízkost k nevydržení
a drželo mě přikované k židli
a víno
které jsem musela rychle dopít
a čtyři těla, osm párů očí
které viděly
co vlastně?
možná ne mě, možná jen mlhu, možná mihotavou představu
třaskavinu
ale byla jsem
teď jsem neviditelná
a vidět jsou jen ruce
zelené od dezinfekce
škrábance a jizvy
tak povrchní jako byl můj smutek
(ale dotkl se kůže)
a co když nevím nic
co když snad ani jména
nejsou skutečná
pocity nejdou chytit, zašrktnit, rozdrtit
či přilepit na tváře a na víčka
--- abychom nezapomněli
abychom dýchali, nejen vydechovali
a upletli z víček hnízda pro sny
a sami se schovali do koutků očí,
do hran kůže, do podpaždí
či mezer v žebrech
nevím zda jsem
jen toužím
snad po klidu
snad po sopkách
elektrických ranách
(snad po tobě, i když už jinak
než dřív)
V.
- pokoj -
jen tři postele
tři těla plná injekcí
připoutaná k posteli
zamčené dveře a bouchání
dveří i na dveře
tolik prázdných dlaní, hnisajících ran
tak málo obvazů
"nemůžu mluvit s doktorkou?"
"nemůžu svítit v deset hodin?"
nádech, výdech jsou povolené,
v odměřených dávkách,
--- slova na příděl
na pavilonu Neklid
Písmák