s Tebou

s Tebou

  Dlouho mělo město smutnou tvář.  Mračila se na mne a já na ni. Uzavřely jsme nepřátelství, vyhýbaly se všem střetům. Nenáviděla jsem hluk, šum z ulic do oken, houkání sanit, hvizd ojetých gum, jako štěkot psů a vulgární neartikulovaný řev nočních opilců. Dokola se linoucí zápach smogu, špíny prachu a lidí, v ulicích vždy usměvavých a solidních, s plnými taškami nákupů.  Zřejmě vánočních. Co jim to dává, ty šťastné rodiny? Dědkům báby, bábám vnoučata, vnoučatům zaplivaný průlezky?  Kdo to ví?

  Celý ten děsivý obraz mi překryl tvář. Stala jsem se mumií za záhrobí bez výrazu, co nikam nespěchá, nic nepotřebuje, nic nehledá, na nic neodpovídá. Přestala jsem mluvit. Zakázala jsem světu, tou zlobou v bílém neobličeji, ať se mne neptá, nepozoruje mne. Přikázala mu, ať mě nechá jít, bez povšimnutí - jít dál,  v tom neviditelném plášti.  Jenže nechtělo se jít, nechtělo se spát, ani jíst, ani pít, ani nechtít se nechtělo. Nikdo nepostřehl, jaká jistota se zračí v mých přivřených očích. Jistota, že dojdu míst, kde mne nepoznají.

 Špína. V útrobách koluje smrtící špína. Rotující žaludek. Míjím stopy svého vraždění. Tlustá rýha ve dveřích, tam na zdi zubní pastou přebílená hrouda sražené krve, zborcený sprchový kout. Hromadná likvidace. V zrcadle smutné oči bývalé snoubenky, prosebné oči matky, nenávistné pohledy všech dobytých. A za nimi vlastní zjizvená karikatura, s obráceným mečem proti sobě. Jak jít dál?

Nechci jít dál, chci skončit, tohle skončit. Ještě si zahrát na posledním automatu, otočit aspoň deset půllitrů hořkého studeného točeného piva, ještě plkat s lidmi, kteří se mne nebojí, protože mne neznají. Ještě vykouřit dvě krabičky velbloudů, ještě naposled spatřit slunce a poslouchát táhlý nápěv Apoštolů, ještě spadnout do zalinkavých stonků a inhalovat jarní afrodiziaka. Ještě topit se v horké lázni a schovávat se do bublin, tam chytat čarovnou stoupající páru. Nebo vyrazit do lesa, do klidu. Ponořit se do ticha zvěře temna stínů bolesti hoře hlíny mateřství naděje šepotu. Hle, mámina náruč! Teď  do popasti běžet a spěchat a doufat, že neběží za mnou a zrychlit a unikat a ztrácet se, mizet--

--a do světla letět- ten pocit!  Tu všechno je vidět. Ten Anděl mi tleská, je teplý a moudrý, svou dlaní mě svléká. Už to nebolí, nic mě nebolí a ve džbánu sčítá mé slzy, mám slzy! Čechrá mi vlasy, pouští k nim rozpustilý vánek. Říká- Jsi krásná, přišel jsem brzy. Vede mě branou vítězství, nalévá víno a podává chléb. Ať neodchází.

Prostor kolem rychle mění barvy, pod nohama žádná zem, ani vzduch..  Necítím tělo, ale vím, že je krásné. Mohu létat, všude radost, slyším , co jen chci - šum lesů, zurčení potoka, křik dravých ptáků a Miserere song od Cat Empire. Díla, která maluji...jako Monet. Vůně, které si vymyslím. Země, které chci, navštívím. Něha, kterou si zasloužím... Výsledek rychlejší než přání.

  Den nezná noc a noc nezná den, točí se kolo štěstí a chvílemi jsem vzhůru nohama. Vtom se ozve...můj žaludek, pronikavý výkřik! Tohle nejsem já, tohle nejsem my..  Točí se a točí, a nemohu to zastavit.  Přesycená barev a stínů himalájského podnebí, znuděná vlastní nahotou a bezpečím, krajinou fantazie a živých nemocných myšlenek, rychle padám z únavy do bezesného, dlouhého  spánku...

  Pomalu otáčím hlavou a bolí, proč najednou bolí a co ta křeč? Zoufale máchám rukama, hledám cokoli.  Rozdrápu vlastní kůži, pokud z ní budu moci utéct. Chytám se z leže, samorostů a ztuchlých kořenů, ještě je poznám. Zvětralých kostí a mezi žebry posledních zbytků masa. To všechno mi přijde vhod na poslední pouť. A budoucnost, co budu dělat, čím chci být? Kým jsem teď? Na to nemyslet, nevím. Co jediné teď vím, kam se drápat.  Pomalu, ze všech sil, do poslední krůpěje potu.  Proti vodopádu, vzdor tornádu. Nemyslet, jen jít.

V morbidních bolestech, vysávána lasičkou, odkrájována po tenkých plátcích, ohřívána zapalovačem, vyzývána pánem Zla, jsem odhodlaná opustit Království nebeské, přejít Andělskou bránu, nicotu prázdna a prázdno nicoty, přes klidný les , do toho šedivého města  zase zpátky dojít, mezi ty plytké pomelé tváře, hubené ulice a zahambený zákon.

 Lidé se usmívají, a neví přesně nad čím.  Těžkne mi krok a z dálky slyším táhle rajskou hudbu opět znít. Jsem v pekle na zemi, kde silnější našli ráj, ale neotočím se, nesmím se otočit zpátky.  Sbohem, andělé klidu a barevná země.  Já tu chci zůstat... s Tebou.