Láska jako vrchol sebedestrukce

Láska

 

Láska...tak strašně divná věc.

 A je to vůbec láska? Není...myslím, nevím. Vím. Nevěřím svým myšlenkám, v lásce lžu, sobě lžu.

  Jak můžeme milovat někoho, o kom máme zkreslenou představu? Milujeme pouze tu představu? A proč? Protože potřebujeme jenom milovat? Ale proč chceme nešťastně milovat? Protože sebetrýzeň.

 Ano, nešťastná láska jako vrchol sebedestrukce. A je to tu zase- hej, proč ne? Zvykám si, že všude chodí se mnou, leze za mnou, proleze všemi vrstvami skrz na skrz a nepustí se, nepustí. Tak vyzývám Ďábla na pomoc, ničeho se nebojím, nic není horšího. Ale ani Ďábel nepřišel.

  "Blíží se vrchol mého sebetrýznění" chápu okamžitě jako "zabiji se" a ne jako "opustím to".  Vrcholem sebetrýznění ale nemůže být sebevražda. Sebevražda je osvobození a nebo také neohraničené zlo, proto se bojíme.

 Nemysli na ni, nemysli na nic.  Ne, takhle to nefunguje. Musí to mít nějaký význam- říkám si: není možné, aby mi "to" chtělo jen brát, (nevylézám z postele, neposlouchám lidi, nesměji se, nemluvím, neodpovídám, všichni a všechno mě SERE) , tak co mi to má dát? Ponaučení- z čeho? Lásku k sobě- jak? Jak se mám na základě tak ohavného citu milovat, když se jen obviňuji.....................Jsem příliš:

                                                                             blbá

                                                                             tlustá

                                                                             nezajímavá

                                                                             nudná

                                                                             vtíravá

                                                                             nesebevědomá

                                                                             střízlivá

                                                                             bez vůle

                                                                             bez sebekontroly

                                                                             nevím.

  Ale to je blbost. Vím, jak to je. Je to tím....., ne, není to má vina, je to tím, že--------------je to tím, že.....každý detail, i nepěkný detail(černé nehty na rudých prstech -DEVIL- jako nepřehlédnutelné znamení), vede mne k zamilování. Vedl od začátku. A ji prostě ne. Smiř se s tím, nic si nevyčítej, tak to bylo , je a bude ve světě. Je to normální,  ty jsi normální, ona je normální- jenom tě nemiluje. Tečka konec finýto...

    Jenže ďábel se s tím nespokojí, nestačí mu to. Kdo je tady ďábel, ona, nebo já? Nebo ten podělanej cit, který lidé nazývají láskou, ač s láskou nemá nic společného?

 Chemie...nevěřím na chemii. Ano, jistě, všechno je chemie, ale tady se bavíme o alchymii a kdo ví, co ještě. 

 Rituály...nepoužívej rituály. Pokud jde o drogy, jsem malý mág.   Modlitby...někdo ji ochraňte... Proč je Bůh takovej sráč a nemohl ji zasadit , doprdele, do srdce ten CIT ke mně kurva zpátky, aby ji vysvobodil z temnoty?  -To ne!  "Bůh" má čas na jiný sračky, okrádat a zabíjet. A my co? My mu s tím pomáháme, vždyť jsme všichni jedno, ne? A pán Záměr usnul zfetovanej v nějaký příjemný knajpě s ještě příjemnější hudbou. Zachránit, obšťastnit- napsal by hodný Zdroj.  Přijde Satan, udělá škrt škrt a napíše: ZAHRABAT, ZABÍT.

  Posedlost... často si připadám posedlá. Přijde vztek a poprvé mě zvedne z postele. Vztek na koho? Na Tebe..  Už to není čisté, Ty za nic nemůžeš a já to vím, ale já také ne! Nechtěla jsem to a nechci, obviňuji Tebe a i když jsi zlá, nepatří to Tobě, takže kdo je tady zlej- kdo dusí, usurpuje, snaží se, bojuje, obtěžuje, telefonuje, píše, znásilňuje...   Padá jako vodopád.  (ke stalkinku se nikdy nesnížím, ani nezblázním a popravdě nevím, co by mi to dalo, je to úchylný).

   Kdy to odejde, kdy už bude konec? Cítila jsem, že spadly všechny hranice, že mohou spadnout, že to jde.

Jen tenhle most nejde zbořit..(moc se snažím, ale nejde to...)

  Je mi 28 let a zjišťuji, že zamilovaná jsem poprvé. To bylo lásek, šťastných a nebo nešťastných, fakt velkých, a všechny stejné jedna od druhé svým společným rysem: JÁ HO/ JI MILUJU, POTŘEBUJU JEHO/ JEJÍ LÁSKU, musím sakra přijímat tu jejich lásku. A i když dali, pořád jsem jako ten malý rozmazlený vysavač potřebovala vcucávat do sebe tu jejich zkurvenou lásku , která mi pak rychle zesládla v nitru( nenávidím sladké) a vyblila jsem ji v jiné podobě jim zpátky do ksichtu!       

 Ale tento člověk... já poprvé cítila..že chci být pro něho zde. Dávat, ne brát. Nikdy jsem to od sebe nečekala, nikdy.

   Zřejmě to ten člověk pochopil, nasál do sebe toto vědomí jako uspokojivý fakt, který já jako kretén denně přiživuji a více nepotřebuje, má všechno.

  A všechny ty shity, který mi ještě nevyblil do ksihtu zpět, si tam bliju sama.

Kdy to skončí, kdo mi vrátí můj život, kdo mi vrátí tvář charismatického milého člověka, kdo mě odnaučí lhát?

 Rozhodně ne láska jako prostupující sebedestrukce.

 Mohla bych jí vysvětlovat, že jsem taky zlá, nemá odvahu to poznat, pokouším se vydírat. Vlastně ani nechci, aby to poznala. Ale mohu dělat COKOLI, je to pryč, nepomůže nic, je pryč. Jen moje sračky, můj boj, má halucinace. Ona bude milovat jen toho, kdo nebude milovat ji. Vím to, ale nemůžu už hrát hry, i kdyby pomohly, jakože nepomohou.

  Bude milovat jen toho, kdo nebude milovat ji, ale co ta hodná půlka zlé Veroniky?

 Kdo tady může být pro ni?

 Máma?

 Pes?

 Přátelé?

Nic než láska ji odtamtud nikdy nedostane, nic není motivace dost silná.

 Vůle? Pchá. ¨

Láska...pěkná láska.

 Neprostupuje Tebe, neprostupuje mne.

 Tak na co to všechno je?

Jako on pro ni zůstane Králem, ona je navždy mou Královnou.  Přijde nebo odejde, je tu stále. Odejde, bude tu stále.

Jednou přijde čas, kdy ji nebudu moci cokoli sdělit, jednou přijde i čas, kdy ona mi nebude moci nic sdělit.

     Podávám Ti ruku a stojím tak pevně, abych se nepohnula z místa

                                                          To další si povíme v Astrálu...

---