MOTÝL

                                                                                                                   MOTÝL

Neustávájící bolesti v podbřišku mě po čtrnácti dnes zavedly až na gynekologii, nemohla jsem přesvědčovat lékařku, že je to vztahová  záležitost, byla příliš racionální.

 Každopádně mi bylo dobře, že se o mě aspoň nějak někdo stará, ač neví, že můj problém vězí v srdci, ne v kalhotkách. Bylo mi sebe líto, čekala jsem tam skoro dvě hodiny, až jsem se z toho celá vyčurala slibovanou močí pro studenou sestru (patří jí to!) Slečny a matky si živě povídaly, proč o dětech? Bylo mi to líto ještě víc, žádné nechci, ani nemám, ale najednou mi přišlo, jako kdybych už byla stará a proto všem ukradená a děti byly prdel světa..  Záviděla jsem a žárlila, chtěla jsem se vrátit do toho bezstarostného a bezpečného snu.., být obletována a milována. A nebo aspoň milovat. Protivný, samý porodní kecy a co kdybych já šla kvůli potratu? Všechny matky si myslí, že ony a jejich děti jsou Tibet.

 Jenže já potratila, já přece ztratila, já zatratila, a snad popravila a zahodila, promarnila, neobhájila, prohrála, neobstála, zavinila-- A všem je to jedno. A je to jedno i Jí. A nechce, abych s tím chodila, nechce, abych to na Ni házela, nechce, abych to vůbec cítila, nechce se dostavit k soudu a čelit obvinění, které už zná- bojí se sebe i mě, i všeho, co by Jí mohlo něco dát, vzít, radši to nechat jak to je, nechat jen to krásné, to chce.  

  Vzpomínky o něze a nádheře, o blízkosti dvou čistých duší a těl, o kráse navázání, chtěla ponechat tu krásnou svobodu, lásku a sama odmítla ji už předem, když mi ji se vším všudy, celou, nabídla a věděla při tom, že mi ji nemůže dát... Viděla jsem, v Jejich očích, že už to ví, že tohle je jenom cinkavý sen, ze kterého nás nechce budit, dokud se naše pohledy  nerozejdou navždy....

 Bylo to tak marnivé, tak sobecké, hrála si jako malé dítě, v duchu se rozpustile smála- krásná iluze, má je ráda. Tak odmítla velkou lásku. Kdyby si nelhala, nám oboum nelhala...Kdyby neužila magické síly slova, kdyby mii dala svobodu své city objevovat pomalu a neprobudila je z ostra, cíleně, dychtivě a vážně, nezpůsobila zemětřesení, které vyvolalo ničivou vlnu. Nic z toho se nemuselo stát, nehlídala bych každý z Jejích kroků, které všechny mohou vést.... Tam. Nedržela bych její ruku, tak pevně, jak jsem Ji držela, až se utrhla.. Neponížila bych se tak, aby dívala se z výšky a strachem svým snad nezabila bych Její víru, že vše jde s dobrým záměrem.

 Teď ale soudce kyne mě! (Ty nevinný úsměv na rtech). Já obličej samou Čerň, líčidel pro Tebe, k tomu představení... Jdu pomalu, hlavu svěšenou, slzy mění se v proudy, pak v potoky, válí se po podlaze, směšná i připravená, poklekám a šeptám... "Ano, Boží soude, dopustila jsem se hříchu největšího... Motýlu s nejkrásnějšími křídly, radostnému a živému, jenž každý den a každou noc ke mě přilétal, aby hlasem svým jsem ovanula křídla jeho znavená, od prachu světa...jen jemu, já v osnění jeho krásou a ve snaze ho zachytit, než se zaplate do pavoučích sítí, já vzala ho, nejdříve něžně, a pak trochu těsněji, aby snad neutekl... a pak za ním utíkala jsem, aby nezmizel a nevšímala si, že už neletí přede mnou, ale padl na zem. Dolů, příč těmi pochroumanými křídly a nesmí zpět do nebes nahoru  a není kdo, kdo by ho postavil, protože mnou byl zraněn...Byl uvězněn, zbaven nádherné svobody a nevěří, že ho seberu ze země, do svých dlaní a odrazím ho zpět, do slunka země plné krásy. Nevěří, jen schovaný mlčí. Dole ve tmě. Mezi vysokými stébly. Zbaven své lehkosti. Čeká, čeká, spí, tvrdě spí, nevidě paprsků, neslyše hudby spánku, nemaje vodu, nemaje pyl. A nikdy se již nemůže navrátit nikam zpět, nikdy nikam nazpět.

 Bůh hřmí: " Hříšnice! Pochopila jsi, že svoboda je láska, a nic jiného láska není?"

"Ano, můj drahý Bože, ale pozdě."   "Správně, dívko, je pozdě! Pošpinila jsi živoucí řád, zabila jsi mého posla. Zakázala jsi létat, zakázala jsi milovat! Říkáš, že tvá láska je, když někomu nedovolíš změnit směr?! Do pekla s Tebou, on je mrtvý, nikdy Ti neodpustím, a on již odpustit ani nemůže."  "Ach Bože, já sama si nikdy neodpustím, jsem navždy potrestána! Netrestej mě ještě víc! Nikdy se mi nevrátí, odletí k Tobě a nepozná větší svobodu! Nevrátí se, nevrátí...!"       ...........již volá svoji svobodu.........