BABIČKA

Přicházela od branky. Vždycky to tak dělala. V ruce nesla košík plný čerstvého ovoce. Široce se při tom usmívala. Radka to milovala. Trávila na vesnici u své babičky spoustu času. Obvykle celé školní prázdniny.

Dnes ale měla babička ruce prázdné. Její úsměv vůbec nebyl takový, jaký u ní znala. Nebyl totiž vůbec žádný.
Dlouho tady nebyla. Školní lavice dávno opustila. Po vysoké škole, když se jí naskytla možnost práce v zahraničí, neváhala ani minutu. Jenže práce za oceánem jí nedovolila přiletět na pohřeb milované babičky.

Posadila se pod starý ořešák a smutně se rozhlížela. Ten dřevěný stůl a lavice tam byly pořád. Tam pomáhala babičce přebírat a vypeckovávat ovoce ze zahrádky. Potom je společně zavařovaly a různě nakládaly do sklenic. Bavilo ji to. Moc ráda jí pomáhala. Malý domek se zahrádkou se rodičům zatím nepodařilo prodat. Dnes tady byla proto, že měli přijet kupci a rodiče neměli čas. Poslali tedy ji, aby vše dojednala.
„Babi?“ dívala se na tu blížící se postavu. Přemýšlela, jestli se zbláznila nebo ne. Jestli je to vůbec možné. Babička pomalými kroky prošla kolem ní, ani se na ni nepodívala. Byla bledá a hubená. Pamatovala si ji jako kyprou ženu. Nikdy nebyla žádné „tintítko“, jak říkával dědeček, když ještě žil. Ale toho si pamatovala velmi málo. Byla ještě příliš maličká, když zemřel. Proto se na ni babička tolik upnula. Vždycky říkávala, že je celý dědeček. Jako by mu z oka vypadla. Než zemřela, její nemoc ji úplně změnila. Byla hubená, měla propadlé tváře a byla bledá.

Z přemýšlení ji vyrušil zvuk automobilu. Zastavil u domu a vystoupili z něj nějací lidé. Radka pochopila, že to budou kupci. Muž a žena se rozhlíželi po okolí a něco si povídali. Ale nerozuměla jim. Před nimi poskakovala malá holčička.
Opět uviděla babičku. Smutně se dívala na smějící se děvčátko. Radka měla pocit, jako by natahovala ruku. Jako by ji chtěla pohladit po vláscích.
„Dobrý den,“ přivítala rodinku a uvedla je do domu. Teprve nyní si všimla, jak je jí ta malá holčička podobná. Babička je následovala a stále děvčátko upřeně pozorovala. Bylo to zvláštní.
„To nejsem já, babi,“ zašeptala Radka, když si návštěvníci prohlíželi opačný konec místnosti. Ale babička na její slova vůbec nereagovala.
Na koupi domu, se nakonec dohodli.
„Po menších úpravách by to myslím šlo, co říkáš, miláčku?“
Muž pohlédl na svou zamyšlenou ženu.
„Ano! Ano!“ křičela jejich dcera.

Když projednávali podrobnosti prodeje, holčička najednou zmizela. Radka vykoukla oknem ven. Seděla pod starým ořešákem. Babička přisedla vedle ní a pozorovala, jak vypeckovává švestky, které našla na zahrádce. Děvčátko najednou natáhlo ruku a podávalo jí vypeckované ovoce. Babička zakroutila hlavou a široce se usmála.
„Odpusť mi to, babičko,“ zašeptala Radka a po tváři jí stekla obrovská slza.
„Opravdu to nešlo. Opravdu jsem nemohla přiletět na tvůj pohřeb…“